Nekonečný fenotyp

Mějme větu: Každé X musíme považovat za centrum pole vlivu s dosahem na celý svět. (1)

Asi to bude nějaký výrok z fyziky pole, nevyvolá to v nás žádné emoce. Zkusme za „X“ dosadit slovo „tvor“: Každého tvora musíme považovat za centrum pole vlivu s dosahem na celý svět. (2)

No ne! Tak tohle zřejmě musel napsat nějaký pavědecký mystik, nejspíše Sheldrake! Dosaďme teď za „X“ slovo „replikátor“: Každý replikátor musíme považovat za centrum pole vlivu s dosahem na celý svět. (3)

Kdopak asi napsal tohle? Hádáte správně: nikdo jiný než autor Sobeckého genu Richard Dawkins. Co teď s tím? Máme čistou, chladnou Dawkinsovu teorii, neodarwinizmus logicky dotažený jako nikdy předtím (neironizuji, chválím), a teď najednou tohle! Veskrze podezřelý a v biologii tolikrát zkompromitovaný pojem pole u samotného Dawkinse! Už v Sobeckém genu musí Dawkins žonglovat s kulturní evolucí a vytvoří si pojem mem, a teď jde dokonce ještě dál! Ptám se: jsou věty (2) a (3) izomorfní? Předpokládám, že se na tom shodneme. A pokud věta (2), kdybychom ji našli v nějakém povídání o morfické rezonanci, vyvolá emoce (jakéhokoli druhu), musíme stejně reagovat i na větu (3). Je tedy zvláštní, že se to, pokud vím, nestalo. Protože tímto výrokem Dawkins z rámce celé své elegantní teorie vyskočil – a zase jsme jen u otřepaného: všechno souvisí se vším.