„Metafysika prostoru“

S prostorem je tomu jako s časem u svatého Augustina: když se mne nikdo na prostor neptá, vím, co to je, když se mne ale někdo zeptá, nevím. Tak třeba: V jakém smyslu prostor (a zvláště prostor prázdný) existuje, trváme-li na tom, že existence znamená existenci v čase a prostoru? Má snad tedy nějakou jinou existenci, třeba takovou, jakou mají přirozená čísla? Jsou přirozená čísla náš konstrukt a existují teprve od té doby, co je někdo (Babyloňané) zkonstruoval? Nebo existují odvždy – ale v jakém smyslu slova „existovat“ – a Babyloňané je jen objevili? Nebo varianta rafinovanější: zkonstruovali je Babyloňané, a teprve po této konstrukci existovala odvždy? Ale je tomu nějak tak i u prostoru? Lze mluvit o genezi prostoru? Genetická epistemologie nabízí mnoho zajímavých poznatků o genezi a vývoji prostoru u dětí. Zajímavé jsou i studie mezikulturní o pojetích prostoru v jiných kulturách a jazycích.

V minulém čísle jsem psal ve sloupečku k Marianu Mudrochovi o oxfordských františkánech 13. století, kteří věrni mystické tradici ztotožňující svět se světlem založili empirickou a experimentální tradici a vytvořili něco jako optickou geometrii, či spíše optické pojetí prostoru. K obratu ke geometrické optice došlo mnohem později – napřed musel totiž být prostor geometrizován. Dnes je pro nás prostor samozřejmě geometrický a spory se mohou vést jen o to, jaká geometrie je pro něj nejvhodnější a zda máme mít stejnou geometrii pro makrosvět i mikrosvět. Geometrizace prostoru však nebyla něčím samozřejmým: už sám název geometrie naznačuje, že původně šlo o měření Země, nikoli prostoru.

Kdy tedy došlo ke geometrizaci prostoru? Erwin Panofsky v přednášce Die Perspektive als symbolische Form (1924) dokládá, že prostor byl geometrizován v renezančním malířství. U renezančních malířů se prostor pojímá jako geometrická síť, která je formou nezávislou na předmětech v ní zachycených: prostor je nekonečný a je před předměty, tedy prázdný. Renezanční umění tak přineslo nové cítění prostoru, které pak vedlo k novému myšlení o prostoru u Telesia, Bruna a dalších. Zdá se však, že renezanční malíři navazovali na některé myšlenky pařížských nominalistů 14. století.

Mnohokrát se poukazovalo na souběžnou proměnu pojetí prostoru na začátku tohoto století u malířů (tzv. abstraktních a kubistů) a ve fyzice. A ve výtvarném umění 20. století se problém prostoru, „metafysika prostoru“, stává jedním z problémů ústředních.

Je tomu tak i u Theodora Pištěka: od strukturální a geometrické abstrakce šedesátých let, přes dioramata sedmdesátých let, v nichž malba přechází do třírozměrných objektů k rafinovanému hyperrealizmu a fotorealizmu let osmdesátých. Nejsilněji je to však patrné v současné Pištěkově tvorbě, z níž přinášíme ukázky. Myslím si, že na tuto tvorbu s její souhrou barevných, světelných, vzdušných, dynamických a tvarových složek by se dobře hodil pojem „metafysiky prostoru“, a snad dokonce i „metafysické malby“.