Svět a světlo

Před lety jsem se jedné slunečné únorové neděle při návratu z kláštera San Luca na kopcích nad Boloňou zastavil v krásné typicky severoitalské novorenezanční vile, v níž sídlí muzeum současného umění. Vystavoval tam tehdy Maurizio Nannucci, jeden z představitelů hnutí Fluxus. V sálech vily, zatemněných okenicemi, svítily neonové konstrukce, většinou textové, ale i barevné geometrické. Pamatuji se zvláště na dva neonové nápisy: u stropu ve vstupní hale svítilo NO PARTICULAR FEELING ACCOMPANIES THIS TEXT (tento text nedoprovází žádný zvláštní pocit) a v jiné místnosti nápis THE MISSING POEM IS THE POEM (chybějící báseň je tou básní). Neonové světlo se rozptylovalo do temných sálů a vytvářelo zvláštní duchovní prostor. Prostor plný difuzního světla, ale přitom prázdný, což naznačovaly i nápisy, zdůrazňující chybění či nepocitovost.

S neonovým světlem pracovala řada světových umělců, my možná však máme primát ve světelných sochách a světelné architektuře Zdeňka Pešánka z třicátých let. Ze současných umělců připomenu zvláště J. Severovou, jejíž neonové instalace jsme mohli vidět loni na Pražském hradě. V tomto čísle představujeme neonový výsek z tvorby slovenského výtvarníka Mariána Mudrocha. Svou výstavu těchto světelných objektů nazval Možnosti prostoru: téma prostoru, „otevřeného prostoru“ (prostoru, který se tvoří, není dotvořen), prochází celým Mudrochovým dílem. Patřily sem mj. i černé tisky na černém, černé kresby na černém papíře – u nichž musíme nalézt vhodné osvětlení a úhel, abychom je mohli spatřit.

Chci zde poukázat na to, že tyto práce se světlem se začleňují do velmi dlouhé a úctyhodné tradice – tradice křesťansko-mystické – z níž vzešlo, jakkoli by se to mohlo zdát paradoxní, naše pojetí experimentálních věd.

Je to tradice, která ztotožňovala prostor se světlem. Něco takového máme zachováno i v češtině: svět znamenal původně světlo (a etymologové dokonce poukazují na souvislost se slovem květ, takže bychom zde měli i vznikání, růst, fysis). Svět-světlo stvořil Bůh hned prvního dne, čímž také stvořil den. Odtud vychází tradice židovské mystiky, která ve spojení s tradicí křesťanskou v novoplatonizmu vedla například u Prokla přímo ke ztotožnění prostotou a světla. Rozhodujícím momentem je však dílo oxfordského františkána Grossetesta (před 1175–1253). Jeho teorie iluminace staví optiku před geometrii, základem je světlo (lux), které teprve prostor utváří (traktát De luce seu de inchoatione formarum). Jde o „optickou geometrii“ (ostatně dodnes je pro nás exemplárním příkladem přímky světelný paprsek a odlišné chování světelných paprsků vedlo nakonec k revizi klasického eukleidovského prostoru; říkal jsem, že je to tradice prastará a úctyhodná). Grossetestova mystická metoda je metodou experimentální, na ni navazuje další františkán Roger Bacon, opět zastánce teorie iluminace. Grossetestem byli ovlivněni i zakladatelé moderní geometrické optiky, např. C. Witelo, a neznámý autor spisu Liber de intelligentiis, Witelovi velmi blízký, explicitně ztotožňuje prostor se světlem: Unumquodque primum corporum est locus et forma inferiori sub ipso per naturam lucis. A Descartes: nemůže být náhodou, že nedokončený spis o světě (Le Monde) obsahuje jen dvě pojednání – o světle a o člověku. Nejsubtilnější látka prostupující prostorem (a zaplňující jej) je světlo. Domnívám se dokonce, že ztotožnění světla s prostorem mohlo být u Descarta hlavním důvodem jeho zájmu o dioptriku. Toto mystické pojetí jej dovedlo k objevu zákona lomu a anaklastické čočky. Na dlouhou dobu pak zvítězilo jiné pojetí prostoru, opět vycházející z mystické tradice: Newtonovy atributy absolutního prostoru jsou totožné s atributy Božími, jak je formuloval Newtonův současník Henry More. Stará tradice však nezmizela. Některé pasáže z Grossetesta lze číst i jako pasáže o fyzikálním poli a jiné jako popis velkého třesku, v němž světlo začíná expandovat a tvořit prostor – svět. ¹⁾