PETR KOVAŘÍK: Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska

Studánky-hlubánky, provokující malíře, básníky i skladatele... Prameny života, které lze plně docenit jen na poušti a krotce si o nich vyprávět na domácí prašné cestě vinoucí se k hospodě. Otvírání studánek jako obyčejné vítání jara, pohanský obřad, lidový zvyk nebo kantáta Bohuslava Martinů, to vše se letmo mihne úvodními kapitolami.

Podstatou knihy je však průvodce po studánkách a pramenech v České republice. Autor jich vybral bezmála tisíc a uspořádal je abecedně podle míst, kde se studánka nachází (především podle měst a obcí či městských a obecních částí, ale i podle orientačních bodů v krajině, jako jsou vrchy či osamělé kaple). O každé studánce se dočteme, jak se jmenuje, kde přesně ji hledat, čím je význačná, jakou má vodu, co se tam dělo v minulosti apod. Hesla mají různý rozsah – od dvouřádkových až po celou tiskovou stranu.

Samozřejmě tu každý budem některou ze svých studánek postrádat. Nejsou tu příhraniční studánky v „zakázaných územích“, které po 40 let zarůstaly býlím a spolu s nimi upadala v zapomnění i jejich česká jména. (Není divu, k některým by se dnes fotograf musel kopřivami prodírat ve skafandru.) Nejsou tu například prameny Ploučnice, ale třeba se nevešly ani pod definici pramene, ani pod prameniště (viz slovníček v knize) – je to spíš houf nezávislých pramenů, hlavních a vedlejších. Ploučnice se u Osečné rodí skutečně bouřlivě, hodiny lze pozorovat, jak se na dně voda „vaří“ a vyvrhuje zespodu čisťounký bílý písek, výrazně se lišící od tmavého bahna pramenné nádrže.

Kdyby někdo zapomněl, ve které končině svou studánku hledat, stačí zalistovat v rejstříku studánčích jmen s odkazy na stranu v knize. Krom toho je tu ve zvláštním oddíle i několik podrobněji zpracovaných pověstí, z nichž každá představuje určitý typ studánkového mýtu. Je tu i stručná hydrologická poznámka, v níž Jiří Kessl (mimo jiné) vysvětluje, proč soustředný pramen není běžným jevem. Stručná je zmínka o minerálních vodách, stručný je i slovníček hydrogeologických termínů. Trochu postrádám zmínku o pomístních jménech souvisejících se studánkami a také o pozůstatcích dialektu, které se v těchto jménech ukrývají (studenka, studynka, studinka, sturánka, studenec ad.).

Zřejmě však právě to, že v knize něco postrádám, svědčí v její prospěch. Přečetla jsem ji jedním dechem a teď bych si přála, aby v ní bylo ještě víc informací. Proč? Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo. [M. Bureš – B. Martinů]