Hráčské chrámy a doupata umění

Tak jsem byl dvakrát v opravdovém kasinu. Vstupoval jsem tam vždy se vzrušením – jen považte, jmenuje se to Casinos Czechoslovakia a vedle americké Československé společnosti pro vědy a umění a Československého sokolstva v zahraničí je to možná už jediná instituce, která hrdě nese název našeho bývalého společného státu. Pokusil jsem se zaujmout roli sociálního a kulturního antropologa, ale moc se mi to nedařilo. Rozpoznal jsem, že se nacházím v nějakém chrámu s mnoha obětními oltáři potaženými zeleným suknem a s tajuplnými symboly a značkami, rituálními předměty (např. malými kalichy), na oltáře se kladly obětní dary v podobě sloupečků patrně chrámových peněz, u oltářů celebrovaly kupodivu mladé kněžky v národním jazyce, identifikoval jsem patrně i chrámovou stráž. U vchodu jsem dostal jeden chrámový peníz, s nímž jsem si nevěděl rady; vyrozuměl jsem, že při určité rituální manipulaci s tímto předmětem bych se mohl vystavit sice nepatrnému, ale přesto nenulovému riziku. Při mé nešikovnosti by to určitě vyšlo, a pak by nastaly starosti, jimž je radno se vyhnout. Tak jsem to všechno vzdal a věnoval se tomu, kvůli čemu jsem tam přišel.

Poprvé to byla vernisáž výstavy soch Ellen Jilemnické (viz Vesmír 75, 358, 1996/6), podruhé obrazů Jana Šafránka. Na rozdíl od soch Ellen Jilemnické nebyly Šafránkovy obrazy vystaveny přímo v hráčském chrámu, ale v sále, kde si lze odpočinout, restaurovat se, dát si kávu, víno, najíst se. Tedy přímo v tom prostředí, které Šafránek nejčastěji maluje. Šafránek totiž skutečně je sociálním a kulturním antropologem hospod, kaváren, barů, restaurací, bufetů, holičství, obchůdků, lázní, koupališť, pikniků, svateb a jiných společenských obcování. A zachycuje je správnou srovnávací metodou po celém světě, ve Vídni, v Benátkách, v Praze, v Sydney, v Amerikách. Vypráví nám příběhy o společenských institucích, které se na vývoji naší kultury a civilizace podílely způsobem mnohem větším, než jsme ochotni si připustit. A přitom to platí i pro vědu. Připomenu jen slavný meziválečný Pražský lingvistický kroužek a jeho vinárny a kavárny; slavné teze tohoto kroužku byly sepsány ve vinárně Derby kousek od Veletržního paláce. Ostatně dodnes má každý pořádný seminář svou hospodu – kdysi jsem navštívil jeden seminář, který to měl propracované tradicí do detailů; jeho účastníci tvořili tři skupiny: první šla pokračovat ve spánku domů, druhá se odebrala do hospody, kde na ně čekala skupina třetí, která vyzvídala, co na tom semináři bylo zvlášť zajímavého.

Na Šafránkově vernisáži v kasinu Na Příkopě 10 jsem si připadal jako na Šafránkově obraze. Nevím, zda to namaluje, musel by tam namalovat také všechny své vystavené obrazy. Ale to on umí a tato autoreflexe, která je i připomenutím, že je si vědom toho, že vypráví příběhy – kulturotvorné mýty, je skutečně v některých jeho obrazech přítomna: na zdech jeho kaváren, barů a hospůdek visí opět (jeho) obrazy kaváren, barů a hospůdek; nad Hráči karet visí obraz hráčů karet a Ženy v kavárně sedí pod miniaturní variantou obrazu Dvě dámy v kavárně.

Už jenom připomenu: Jan Šafránek se vepsal do dějin nezávislé a undergroundové kultury v sedmdesátých letech, střety se Státní bezpečností kvůli výtvarnému podílu na neoficiálních divadelních a hudebních festivalech ho nakonec po podpisu Charty 77 donutily k emigraci do Vídně (1979), kde si mohl doplnit profesionální přípravu. Podnikal dlouhé cesty do Austrálie, Spojených států, z Villachu to měl kousek do Itálie, a po r. 1989 začal pendlovat mezi Vídní, Prahou (a Benátkami). Hned r. 1991 se představil velkou výstavou ve Švarcenberském paláci na Hradčanech, a pak r. 1998 v Mánesu.

Mimochodem: tuto výtvarnou přílohu jsme s Janem Šafránkem dohodli a připravili ve vinárně Koníček v paláci Lucerna.