Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Hráčské chrámy a doupata umění

 |  5. 4. 1999
 |  Vesmír 78, 238, 1999/4

Tak jsem byl dvakrát v opravdovém kasinu. Vstupoval jsem tam vždy se vzrušením – jen považte, jmenuje se to Casinos Czechoslovakia a vedle americké Československé společnosti pro vědy a umění a Československého sokolstva v zahraničí je to možná už jediná instituce, která hrdě nese název našeho bývalého společného státu. Pokusil jsem se zaujmout roli sociálního a kulturního antropologa, ale moc se mi to nedařilo. Rozpoznal jsem, že se nacházím v nějakém chrámu s mnoha obětními oltáři potaženými zeleným suknem a s tajuplnými symboly a značkami, rituálními předměty (např. malými kalichy), na oltáře se kladly obětní dary v podobě sloupečků patrně chrámových peněz, u oltářů celebrovaly kupodivu mladé kněžky v národním jazyce, identifikoval jsem patrně i chrámovou stráž. U vchodu jsem dostal jeden chrámový peníz, s nímž jsem si nevěděl rady; vyrozuměl jsem, že při určité rituální manipulaci s tímto předmětem bych se mohl vystavit sice nepatrnému, ale přesto nenulovému riziku. Při mé nešikovnosti by to určitě vyšlo, a pak by nastaly starosti, jimž je radno se vyhnout. Tak jsem to všechno vzdal a věnoval se tomu, kvůli čemu jsem tam přišel.

Poprvé to byla vernisáž výstavy soch Ellen Jilemnické (viz Vesmír 75, 358, 1996/6), podruhé obrazů Jana Šafránka. Na rozdíl od soch Ellen Jilemnické nebyly Šafránkovy obrazy vystaveny přímo v hráčském chrámu, ale v sále, kde si lze odpočinout, restaurovat se, dát si kávu, víno, najíst se. Tedy přímo v tom prostředí, které Šafránek nejčastěji maluje. Šafránek totiž skutečně je sociálním a kulturním antropologem hospod, kaváren, barů, restaurací, bufetů, holičství, obchůdků, lázní, koupališť, pikniků, svateb a jiných společenských obcování. A zachycuje je správnou srovnávací metodou po celém světě, ve Vídni, v Benátkách, v Praze, v Sydney, v Amerikách. Vypráví nám příběhy o společenských institucích, které se na vývoji naší kultury a civilizace podílely způsobem mnohem větším, než jsme ochotni si připustit. A přitom to platí i pro vědu. Připomenu jen slavný meziválečný Pražský lingvistický kroužek a jeho vinárny a kavárny; slavné teze tohoto kroužku byly sepsány ve vinárně Derby kousek od Veletržního paláce. Ostatně dodnes má každý pořádný seminář svou hospodu – kdysi jsem navštívil jeden seminář, který to měl propracované tradicí do detailů; jeho účastníci tvořili tři skupiny: první šla pokračovat ve spánku domů, druhá se odebrala do hospody, kde na ně čekala skupina třetí, která vyzvídala, co na tom semináři bylo zvlášť zajímavého.

Na Šafránkově vernisáži v kasinu Na Příkopě 10 jsem si připadal jako na Šafránkově obraze. Nevím, zda to namaluje, musel by tam namalovat také všechny své vystavené obrazy. Ale to on umí a tato autoreflexe, která je i připomenutím, že je si vědom toho, že vypráví příběhy – kulturotvorné mýty, je skutečně v některých jeho obrazech přítomna: na zdech jeho kaváren, barů a hospůdek visí opět (jeho) obrazy kaváren, barů a hospůdek; nad Hráči karet visí obraz hráčů karet a Ženy v kavárně sedí pod miniaturní variantou obrazu Dvě dámy v kavárně.

Už jenom připomenu: Jan Šafránek se vepsal do dějin nezávislé a undergroundové kultury v sedmdesátých letech, střety se Státní bezpečností kvůli výtvarnému podílu na neoficiálních divadelních a hudebních festivalech ho nakonec po podpisu Charty 77 donutily k emigraci do Vídně (1979), kde si mohl doplnit profesionální přípravu. Podnikal dlouhé cesty do Austrálie, Spojených států, z Villachu to měl kousek do Itálie, a po r. 1989 začal pendlovat mezi Vídní, Prahou (a Benátkami). Hned r. 1991 se představil velkou výstavou ve Švarcenberském paláci na Hradčanech, a pak r. 1998 v Mánesu.

Mimochodem: tuto výtvarnou přílohu jsme s Janem Šafránkem dohodli a připravili ve vinárně Koníček v paláci Lucerna.

Obrázky

Rari sunt boni simplices pictores quam Croculus

sive

Bulla inflatur ac relaxatur


Tabulla ulla

tantula bulla

quam bulla nulla


Tabula rasa

iam bulla crassa

quam assa massa


Tabula picta

tam bulla icta

quam ricta ficta


Eugen Brikcius

September 1976 in Hungaria


Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné