Vidím-umění

Videoumění jsme ještě na zadních stránkách Vesmíru neměli. Trochu to souvisí i s tím, že u videoumění je ještě více než u jiného umění třeba „být u toho“’ a že reprodukce může být jen připomínkou už viděného a zažitého, že má jen dokumentační hodnotu. To ale neznamená, že by taková reprodukce nemohla mít svou vlastní výtvarnou hodnotu; obě reprodukce na obálce to ostatně dokládají. Jenže tato hodnota je odlišná od hodnoty dokumentované akce, a hlavně od „bytí u toho“. Zdá se mi, že tento rozdíl stále ještě není dostatečně prozkoumán a že si jej ne zcela uvědomujeme. Vezměme příklad odjinud: v lingvistice, filozofii jazyka (či analytické filozofii) kdysi způsobilo převrat a revoluci zjištění, které když teď řeknu jednou větou, bude působit jako banalita: že je totiž zásadní rozdíl mezi pronesením věty (v konkrétní situaci, kontextu) a větou o sobě (pokud vůbec něco takového je), tedy jejím lineárním zakódováním v písmu. Analyzovat, rozkládat, pitvat můžeme jen větu „zdokumentovanou“ – jen ta se totiž už nehýbe, nemůže se bránit, je mrtvá.

Tento rozdíl je krajně důležitý a nedbání rozdílu naprosto zhoubné. Televize předstírá, že jejím prostřednictvím „budeme u toho“. V nejčistší podobě to vyjadřuje slogan jedné ze stanic: „Neptejte se sousedů, co se u vás stalo, zavolejte nám a my to zjistíme za vás.“ Prožijeme, uvidíme, pochopíme atd. za vás. Nejde jen o to, že je to náhražka, Ersatz, za naše prožití, uvidění, pochopení atd., ale že ona slova „prožijeme, uvidíme, pochopíme atd.“ jsou už sama tou nejhorší Ersatz. Ocitáme se v Ersatz-světě; možná to vše začalo v okamžiku, kdy svět (skutečnost atd.) byl nahrazen (nějakým správným, jedině možným, pokrokovým atd.) popisem. Vilém Flusser vidí začátek světa náhražek, technických obrazů, v tom okamžiku, kdy z průvodu svatebčanů vycházejících z kostela vystoupí jeden, aby je „sejmul“, pořídil fotografii, dokument, aby tuto událost zachytil (šílený obrat: „zachytit událost“). Událost pak je událostí jen tehdy, je-li zachycena, zaznamenána. Podmořské svatby se přece konají proto, aby mohly být snímány, žádný terorista neunese letadlo, nebude-li mít zaručenu přítomnost kamer, frekvence výskytu politiků před kamerami je významnější než to, co říkají. Dějiny končí, mizí v nepřehledné změti „ersatzů“. Nedějí se už, nýbrž jsou zaznamenávány, ba dokonce jsou ztotožněny s tím zaznamenáváním. Neříkám, že se to vše nemá dělat (jinou možnost patrně ani nemáme), nýbrž jen to, že si máme být vědomi, co to vlastně děláme. To je i smysl Flusserova varování: Neprohlédneme-li aparáty za „technickými obrazy“, tyto aparáty nás pohltí.

Videoumění lze chápat i jako pokus o vizuální předvedení toho, co jsem právě říkal, a to metodou „ozvláštnění“, vytržení z obvyklého kontextu – abychom tak něco opravdu uviděli. „Přeložil“ jsem video-umění jako vidím-umění: video znamená přece „vidím“, je to tedy v jistém smyslu také umění vidět. A nejen to: videre znamená nejen vidět, ale i hledět, dívat se, zažít, zakusit, prožít, pozorovat, znát, vědět, rozumět, přemýšlet, uvažovat, dbát, starat se, jevit se, ukazovat se.

Petrolejová lampa z Rónaiovy videoinstalace Elastická realita nehoří a nedává světlo; z malého monitoru na nás kouká pomalounku se elasticky měnící tvář autora.