Populační vývoj světa

Nebývalá dynamika růstu světové populace v druhé polovině tohoto století se již od 60. let stala velkým tématem výzkumu a zdrojem obav politiků i občanů o budoucnost planety. Populační růst byl označen za jeden z prvořadých globálních problémů spolu s problémem jaderné války, ekologické krize či polarity bohatého severu a chudého jihu. Již pouhé názvy některých knih navozovaly katastrofické vidění budoucnosti, např. „Populační bomba“ P. R. Ehrlicha nebo „Meze růstu“ z produkce Římského klubu. Čelný představitel tohoto klubu D. H. Meadows (viz Vesmír 72, 46, 1993/1) před čtyřmi lety své názory zopakoval i na regionální konferenci Mezinárodní geografické unie v Praze. Dvě století staré představy T. R. Malthuse (1766–1834) o přirozené tendenci k exponenciálnímu růstu obyvatelstva se tak dočkaly nové slávy. Hrozbu přelidnění nelze pochopitelně podceňovat, avšak pouhé zdůrazňování této hrozby, spojené s naivními návody řešení problému populačního růstu, je přinejmenším nedostatečné. Tyto návody lze nalézt prostřednictvím poznání kvalitativních podmíněností demografického rozvoje, které jsou nejen endogenní, ale především exogenní povahy.

Několik kvantitativních charakteristik populačního vývoje

Před hlubší diskusí podmíněností populačního vývoje je vhodné uvést několik údajů, které nás mohou dostatečně vystrašit. Samotná skutečnost, že v průběhu tohoto století se světová populace skoro zčtyřnásobila a že vysoké absolutní přírůstky se očekávají i v následujících desetiletích, je v řadě ohledů alarmující. Podstatným rysem současného vývoje je ovšem i jeho neobyčejná nerovnoměrnost, a to jak v geografickém, tak ve společenském pohledu. V dnešní Asii najdeme několik oblastí s počtem obyvatel okolo 100 milionů a zároveň průměrnou hustotou 1000 obyvatel na km² (patří k nim například Bangladéš, sousední Západní Bengálsko nebo Jáva). Je to dvojnásobná hustota zalidnění než v nejvýznamnější světové megalopolis Boston–Washington. Závažnější je však skutečnost, že výrazně klesá podíl obyvatelstva rozvinutých zemí vůči nárůstu podílu obyvatelstva zemí zaostalejších. Evropa a Severní Amerika sníží zanedlouho svůj podíl na světové populaci na pouhou jednu desetinu, zatímco podíl Afriky bude dvojnásobný. Svým podílem se Afrika dostane v brzké době před oba nejlidnatější státy světa – Čínu a Indii – které svůj růst již snížily (Čína už dříve, a to velmi drasticky).

Snižování podílu vyspělých bohatých zemí na světové populaci je možné z hlediska důsledků hodnotit dvojím způsobem. Na jedné straně to totiž znamená relativní pokles té části obyvatelstva světa, která je nejnáročnější v čerpání omezených zdrojů naší planety, produkuje nejvíce odpadků apod. Často se uvádí, že zhruba 80 % energetických zdrojů spotřebuje pouze pětina světové populace. Tím se ovšem jen zprostředkovaně poukazuje na další skutečnost zásadního významu: více než samotný počet obyvatel je pro perspektivu lidstva důležité chování tohoto obyvatelstva, a to jak ve společenském, tak v ekologickém smyslu. Přitom pouhé snižování podílu „velkých spotřebitelů“ nemůže navozovat optimistické představy. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že chování „bohatých“ je v řadě ohledů vzorem pro chování „chudých“. Navíc prohlubování kvantitativních rozdílů v zastoupení obou skupin takto členěných národů podmiňuje růst obav a záští na obou stranách.

Navzdory uvedeným skutečnostem poskytuje analýza kvantitativních charakteristik současného populačního vývoje světa alespoň určité optimistické prvky. Je totiž nepochybné, že celkový růst neprobíhá a nebude probíhat v souladu s exponenciální křivkou, nýbrž v souladu s S-křivkou, resp. s její „ideální“ formou, křivkou logistickou. Nejvyšších relativních přírůstků světového obyvatelstva bylo dosaženo již v druhé polovině 60. let, nejvyšších absolutních přírůstků pak v druhé polovině let 80. Nyní tedy nastupuje fáze zpomalování populačního růstu, přesto však bude v příštím století téměř určitě dosaženo počtu 10 miliard. Dosavadní vývoj, a zejména vývoj v rozvinutých zemích, potvrzuje tudíž teoretické představy formulované již P. F. Verhulstem (1838).

Demografická revoluce a její typy

Populační vývoj v moderní éře je výjimečný nejen z pohledu kvantitativního, ale i z pohledu kvalitativního. Zásadní je změna v reprodukčním chování obyvatelstva, kterou lze zjednodušeně charakterizovat jako přechod od neregulované porodnosti k porodnosti regulované. Mimořádnost obou druhů vývojových změn byla vyjádřena termínem demografická revoluce, který do literatury zavedl A. Landry. Časový nástup a průběh těchto změn byl ve výrazném souladu s řadou principiálních vývojových procesů, zejména s industrializací a urbanizací, částečně i s počínající demokratizací. To dokládá sounáležitost demografické revoluce s celkovým společenským rozvojem, s vytvářením industriální společnosti, s integrální modernizací. Tak tomu bylo především ve vyspělých zemích, u evropských a severoamerických populací. Počátek demografické revoluce byl spojen s postupným snižováním úmrtnosti a následně s poklesem úrovně porodnosti. V prvém případě šlo především o pozitivní důsledky ekonomického a sociálního rozvoje, v případě druhém zejména o důsledky změn v chování obyvatel, v přetváření hodnotové hierarchie, v níž hlavního významu nabývala preference životní úrovně, spojená se zvýšenou racionalitou.

Časové zpoždění poklesu porodnosti oproti poklesu úmrtnosti bylo ovšem rozdílné. Náš přední demograf Z. Pavlík rozlišuje v tomto ohledu dva základní typy: francouzský s víceméně souběžným průběhem obou tendencí a anglický s poměrně značným – zhruba stoletým – opožděním poklesu porodnosti. Většinu evropských populací můžeme řadit k anglickému typu nebo k typu přechodnému (včetně české populace). Avšak ani v případě anglické populace, která se během zhruba 150 let trvající demografické revoluce téměř zpětinásobila, nevyvolal nárůst obyvatelstva vážné sociální problémy, protože se podstatně zrychlil i růst ekonomický. Zdaleka se tak nenaplnily předpovědi T. R. Malthuse, že v r. 1950 bude mít Spojené království 672 milionů obyvatel a pouze devítinu prostředků obživy na jednoho obyvatele v porovnání s r. 1801.

Značné odlišnosti v průběhu, důsledcích i širších souvislostech demografické revoluce nacházíme u populací rozvojového světa. Tento typ je charakterizován především tím, že zatímco úmrtnost v prvé fázi demografické revoluce klesá, porodnost roste. Neobyčejně se zvyšuje přirozený přírůstek. Africká populace pětinásobně vzroste ani ne za poloviční dobu, než tomu bylo v případě Velké Británie. Počet obyvatelstva Mexika se za posledních 80 let zvýšil téměř sedmkrát. Tak velký populační růst zvládají slabé ekonomiky rozvojových zemí jen s obtížemi. Vznikají tudíž značné regionální i sociální nerovnováhy, nebo dokonce konflikty. Ty mají pochopitelně i globální důsledky, které jsou dány tím, že rozhodující podíl rozvojových zemí na světové populaci se ještě dále zvyšuje. Obecnou příčinou těchto problémů je neproporcionalita v modernizačních procesech a nepřipravenost těchto zemí na moderní formy rozvoje. V řadě ohledů je možno hovořit o importu modernizace do rozvojových zemí nebo o difuzi modernizace z vůdčích jednotek do jednotek okrajových. Poruchy, resp. disproporce, nacházíme i u dalších modernizačních procesů: nekomplexní rozvoj industrializace, hyperurbanizace a jiné „západní“ vzory. Ekonomické působení a často i zahraniční pomoc ovlivňují jednotlivé složky rozvojových společností nerovnoměrně. Během demografické revoluce se tímto způsobem významně a rychle zlepšily zejména hygienické poměry a lékařská péče o obyvatelstvo, což se projevilo rychlým poklesem úmrtnosti (zvláště kojenecké) a do značné míry i růstem porodnosti. Demografické chování obyvatelstva se však nezměnilo, resp. změnilo se, ale se značným zpožděním, odpovídajícím zaostávání ekonomického i sociálního rozvoje.

Z předchozích poznámek vyplývá dominantní úloha širších podmíněností populačního vývoje, a tedy jeho sounáležitost s celkovým společenským pohybem. Proto také snahy o dílčí ovlivňování populačního růstu různými prostředky omezujícími porodnost se ukázaly jako málo účinné. Výjimkou je v tomto ohledu Čína, kde byl vliv populační politiky skutečně výrazný. Tato politika byla však v pravém slova smyslu totalitní a měla antihumánní důsledky. Tlak na vytváření rodin s jedním dítětem způsobil, že byli v duchu čínských tradic preferováni mužští potomci.

Jsou možná dílčí řešení celosvětových problémů?

Výjimečný nárůst světové populace je jistě závažný jak z hlediska ekologické únosnosti, tak z hlediska většího nebezpečí společenských konfliktů. Relativní ukončení tohoto růstu je ovšem podmíněno v prvé řadě dovršením demografické revoluce jakožto kvalitativní proměny reprodukčního chování obyvatelstva. K tomu dojde zhruba v polovině příštího století, přičemž zásadní ovlivnění průběhu demografické revoluce není pravděpodobně reálné. Avšak i po stabilizaci počtu obyvatelstva světa nebude „růst“ sociálních a ekologických tlaků ukončen. Klíčový není totiž samotný počet obyvatel, ale ekologické a společenské chování obyvatelstva, a tedy i jeho sociální organizace. Ekologické problémy, sociální nerovnoměrnosti či ideologické antagonizmy ohrožují a budou ohrožovat lidskou budoucnost při světové populaci 5 miliard lidí v podstatě stejně jako při populaci 15 miliard. V tomto smyslu je problém populačního růstu stejně jako další globální problémy závislý na integrálním společenském vývoji světa, na globálním dokončení modernizačního procesu.

Na tomto místě nelze podat výklad o složitosti problematiky globální společenské organizace. Je ovšem možné naznačit dvě klíčové překážky perspektivního utváření této organizace. Zaprvé je nutno konstatovat, že dosavadní pokusy vlád o významné celosvětové dohody byly úspěšné jen velmi omezeně (viz ekologická jednání v Rio de Janeiru či v Kjótu). Globální problémy zřejmě nelze řešit z úrovně států. Dost toho bylo napsáno o globalizaci světa, avšak ta je zatím spíše souborem převážně dílčích procesů. Motorem globalizace je ekonomika reprezentovaná v prvé řadě nadnárodními korporacemi, které se z vlivu státu stále více vymaňují. Zpoždění politické integrace světa za integrací ekonomickou je skutečně řádové. Bez politické integrace ovšem efektivní uplatnění globálních koordinačních snah není reálné. Z pohledu dnešního světa je tato integrace i v budoucnu nemožná. Druhou zásadní podmínkou široké globální spolupráce je nepochybně i přijatelnost rozdělení moci a bohatství ve světě pro většinu států. Dnes dominující geopolitické a geoekonomické modely světa oprávněně zdůrazňují polaritu jádra a periferie, a tedy vlastně dualitu dnešního světa. Ta se projevuje i demograficky. Zatímco rozvojové země mají problém s přelidněním a výživou obyvatelstva, země rozvinuté vidí problémy v nízké porodnosti, vysoké imigraci a stárnutí obyvatelstva. Překonání této duality je opět z hlediska současných poměrů přinejmenším nepravděpodobné.

Již z těchto zjednodušených poznámek vyplývá pesimistická vize budoucnosti. Řešení existenciálních problémů je nezbytné. Zdá se tedy, že půjde o dlouhodobý a bolestný vývoj. A řešení mohou zajistit především mechanizmy, které donutí lidstvo ke globální spolupráci. Těmi mechanizmy jsou jednak společenské konflikty, jednak ekologické hrozby nebo přímo krize. Úkolem vědy pak je pochopit jejich potenciální působení a prostřednictvím zasvěcené argumentace neustále varovat rozhodující sféru. Velkou úlohu zde může sehrát i zvyšující se vzdělanost obyvatelstva. Úspěch „osvěty“ pochopitelně nelze zaručit, je však jisté, že míra tohoto úspěchu je v negativní korelaci s mírou působení zmíněných donucovacích mechanizmů samotných. ¹⁾