V zemi baobabů

Nejstarší zmínka o baobabech se týká druhu Adansonia digitata a pochází ze 14. století od arabského cestovatele Ibn Battúty. Ve svém cestopise Rihla (Cesta) popisuje obrovité a zavalité stromy, které mají zvláštní schopnost hromadit objemné zásoby vody. ¹⁾ V následujícím století se pak příležitostně objevují zmínky o baobabech i ve vyprávění některých evropských dobrodruhů putujících Afrikou. Zdrojem poznání a informací pro tehdejší botaniky se však staly teprve plody baobabů přivážené obchodníky z Egypta. P. Alpino je v roce 1592 nakreslil, popsal a vylíčil i některé jejich medicínské vlastnosti. Použil pro ně jméno Bahobab, které zřejmě pochází z arabského bu hibab, což znamená něco jako plody s mnoha semeny. Alpinův popis plodů pak sloužil po dalších 150 let jako jediný zdroj informací o této pozoruhodné rostlině.

Další zprávy o baobabech dorazily do Evropy teprve v polovině 19. století, kdy Michel Adanson navštívil Senegal, vyhotovil podrobné kresby a vypracoval pečlivý popis druhu A. digitata. C. Linné Adansonovu práci dobře znal, věděl, že obrovité stromy v ní nazývá baobaby, přesto ale zvolil pro celý rod název Adansonia (viz také rámeček).

První zprávy o australských baobabech pocházejí od A. Cunninghama z počátku 18. století. Podrobnější informace však přivezly až další přírodovědné expedice o 30 let později.

Nejstarší zmínkou o existenci madagaskarských baobabů jsou zřejmě De Bryovy obrazové tabule vydané r. 1605. ²⁾ Na jedné z nich je pitoreskní nízký a baňatý stromek, který odpovídá nejspíše druhu A. rubrostipa. Skutečné botanické informace však na sebe nechaly čekat až do přelomu minulého a tohoto století. Dalších padesát let přineslo mnoho nového, ale mnoho otázek zůstalo otevřeno. Je až zarážející, jak málo biologové věděli o tak obrovitých a nápadných stvořeních. Teprve v 90. letech, kdy se studiu baobabů začal systematicky věnovat D. A. Baum, ³⁾ začínáme mít představy o mnohých pozoruhodných aspektech života těchto stromů, o jejich důležitosti pro některé ekosystémy opadavých a poloopadavých lesů západního Madagaskaru i o jejich významu v životě místních lidí.

Jak je to tedy vlastně s baobaby?

Dnes rozlišujeme 8 druhů baobabů (viz tabulku na následující straně). Jeden (ten nejpopulárnější) roste v subsaharské Africe a odtud byl člověkem rozšířen i do řady dalších tropických končin světa včetně Madagaskaru. Druhý obývá nevelké území na severozápadě Austrálie. Ostatní druhy rostou jen na Madagaskaru. Vyskytují se vždy spíše v sušších oblastech – v opadavých a poloopadavých tropických lesích nebo savanových formacích. Široce rozšířený a ekologicky zřejmě nejtolerantnější druh A. digitata dává přednost otevřeným savanám a přežívá místy i v extrémních podmínkách afrických pouští. Madagaskarské druhy mají raději spíše zapojené porosty suchých lesů a v otevřené krajině se dnes vyskytují hlavně díky činnosti člověka, který lesy kácí. Ve všech oblastech, kde baobaby rostou, se střídají suchá a deštivá údobí roku.

Kořeny baobabů jsou obvykle mohutné a velmi dlouhé, neboť musí rostlině zajistit dostatek vláhy v sypkých až písčitých půdách, kde se dešťová voda rychle ztrácí. Přesně takové typy půd mají baobaby v oblibě. Musí však být přizpůsobeny i životu v zamokřené zemi, neboť v období dešťů bývá vody nadbytek. Proto dokážou přežít třeba i v trvale zavodněném terénu rýžovišť. Nejsou však schopny se v takových podmínkách rozmnožovat.

Orgán, který udělal z baobabů tak pozoruhodné a nepřehlédnutelné stromy, je samozřejmě jejich obtloustlý kmen. Hned zpočátku je třeba vyjasnit, že ne každý baobab musí být tlustý. Mladíci mezi baobaby jsou docela štíhlí. Začínají sílit, teprve když dosáhnou té správné výšky (různé pro každý druh; viz tabulku). Borka bývá většinou velmi hladká a jemná. Těsně pod povrchem obsahuje žlutozelenou fytosynteticky aktivní vrstvu, takže rostlina je v malé míře schopna využívat energii slunečního záření i v době sucha, kdy nemá listy. Ještě hlouběji jsou uložena silná a tuhá vlákna, která dokážou ochránit dřevo před ohněm a zřejmě jsou také částečně odpovědná za zmírnění ztrát vody v době sucha. Teprve pod nimi je vlastní dřevo, které má také vláknitou a pórovitou strukturu a slouží jako vlastní zásobárna vody. V závislosti na ročním období mění kmen svou tloušťku. Je-li sucho, rostlina spotřebovává své zásoby vody a kmen se smršťuje až o několik desítek centimetrů. Jakmile vydatně zaprší, začne opět nabývat na objemu.

Některé baobaby mají dlouhé květy, protože lišajové soupeří s orchidejemi

Květy baobabů jsou nejen velmi krásné, ale z biologického hlediska i velmi pozoruhodné. Podle jejich utváření rozdělujeme baobaby (čili rod Adansonia) do tří skupin. Vzájemně blízké jsou si sekce Digitata a Brevitubae. Květy všech tří druhů, které do nich patří, mají krátké a široce rozevřené korunní i kališní lístky. Jsou nevýrazně zbarvené, kvetou v noci, silně pižmovitě voní a tvoří hojně nektaru. Tyčinky jsou krátké, pagodovitě nebo polokulovitě rozprostřené. Pylová zrna jsou velká.

Mezi oběma skupinami pochopitelně existují i rozdíly, např. v uložení nektaru ap. Nejnápadnější je orientace květu. U sekce Brevitubae jsou květy vztyčeny vzhůru k obloze. U druhu A. digitata visí na dlouhé květní stopce směrem k zemi (obrázek), což lze interpretovat jako snahu rostliny vyjít vstříc svému opylovači, který prostě miluje polohu hlavou dolů.

Morfologie květů jasně ukazuje, kdo asi oním opylovačem bude. Ostatně u afrického druhu A. digitata je již od počátku tohoto století známo, že pyl přenášejí kaloni (zejména rodů Eidolon, Epomophorus či Rousettus). Později, asi ve 40. letech, se zjistilo, že květy navštěvují také některé poloopice (Otolemur, Galago), ale i mravenci a jiný hmyz. K opylování přispívají jen málo nebo vůbec ne a v některých případech ho dokonce mohou znemožnit.

Na základě znalostí afrického druhu se v 50. až 80. letech obecně předpokládalo, že madagaskarské druhy opylují také kaloni. Vzhledem k chudému zastoupení těchto létavých savců na Madagaskaru se však objevily úvahy o ptácích jako možných opylovačích a světlo světa spatřily dokonce i vážně míněné úvahy o opylování větrem. Tomu ovšem vůbec neodpovídá květní morfologie ani tvar a velikost pylových zrn.

Je vkutku zarážející, že teprve nedávno (na přelomu 80. a 90. let) D. A. Baum podnikl první terénní pozorování. Ukázal, že skutečnost je mnohem zajímavější, než se předpokládalo. Kaloni jsou na Madagaskaru opravdu jen marginálními opylovači baobabů. Významnější roli hrají pouze u druhu A. suarezensis. ⁴⁾ Jeho květy sice hojně navštěvují i včely, mravenci a někteří ptáci, ale všichni se tu pouze přiživují na nektaru a k opylení nepřispívají.

A. grandidieri, který spolu s předchozím druhem patří do sekce Brevitubae, využívá ke svému opylení menší druhy nočních lemurů, zejména vzácný druh Phaner furcifer. Ten na rozdíl od svých létavých „kolegů“, kteří se chovají dosti neurvale, květy neničí. Zastrčí nos ze strany do květu a líže nektar z báze korunních lístků. Pyl se mu přitom vysype na hlavu a do obličeje.

U všech ostatních madagaskarských druhů Baum zjistil docela jiné opylovače – lišaje (motýly čeledi Sphingidae). Již odlišné uspořádání květů leccos napovídá. U všech těchto druhů – sdružovaných do sekce Longitubae – jsou všechny květní orgány velmi protáhlé. Květy sladce voní a produkují mnohem méně nektaru, který je velmi dobře chráněn v kalichu. Korunní lístky se překrývají a dále tak ztěžují přístup k nektaru. Medníky (nektária) mají jen docela malý otvor, právě tak na sosák lišaje. Vše je uspořádáno tak, aby neměl k sladké odměně přístup nikdo jiný než tito noční krasavci. Jedině oni totiž mají natolik dlouhý sosák, aby se jejich trup spolu s křídly dostal při sání právě pod prašníky tyčinek. Víření křídel strhává pyl, který se usazuje na lišajových „zádech“.

Z toho vyplývá, že tyčinky baobabích květů musí být delší než lišajův sosák. Lišaj naopak potřebuje sosák co nejdelší. K čemu? Způsobily to orchideje rodů Angraecum, Aerangis a některé další (viz Vesmír 77, 679, 1998/12). Jejich květy mají dlouhý útvar zvaný ostruha (může mít třeba i 30 cm) a v něm květina shromažďuje nektar. Když tyto rostliny viděl Ch. Darwin, předpověděl již r. 1862 existenci takového hmyzu, který bude mít sosák ještě delší, než je květ příslušné orchideje. Jeho úvahy se potvrdily, přesně takový lišaj byl objeven a na počest Darwinovy prozíravosti nese dnes jméno Xanthopan morganii praedicta.

Problém lze dobře nahlédnout z evolučního hlediska, kdy orchidej potřebuje, aby se opylovač otřel o určité části květu. Je k tomu nutné, aby se co nejvíce „nahnul“ do ostruhy, a proto mají orchideje tendenci ostruhy stále prodlužovat. Lišajové naopak chtějí pohodlně dosáhnout svým ústním ústrojím co nejdále, a proto mají evoluční tendenci k stálému prodlužování sosáku (viz také Vesmír 75, 477, 1996/8). ⁵⁾ Tomu se ovšem musí přizpůsobit i jiné rostliny, které také využívají lišaje jako opylovače – třeba právě baobaby (ze sekce Longitubae). Jestliže chtějí být kvalitně opyleny, musí držet krok s protahujícím se sosákem lišajů.

Baobab, nepostradatelný pomocník v domácnosti

Suché západní a jihozápadní končiny Madagaskaru patří většinou spíše mezi ty chudší. Přírodních zdrojů je méně, a zvláště v období sucha bývá velký problém nejen s vodou, ale i s rostlinnou potravou. Lidé, kteří v těchto končinách žijí, se proto naučili využívat velmi důkladně vše, co se jim v okolí nabízí. Baobab je pro ně v tomto směru něco jako děda Mráz s nůší plnou dárků.

Velké sametové plody některých druhů jsou oblíbenou pochoutkou. Běžně se prodávají na městských a vesnických tržištích. Vatovitá příjemně nakyslá dužnina se dá jíst syrová, ale lze z ní připravit i výbornou šťávu (obsahuje navíc vysoké procento vitaminu C, vápníku a fosforu). Místní medicinmani ji také používají jako lék. Obzvláště jsou ceněny plody s růžovou dužninou, která je velmi vzácná. Objevuje se jen zřídka a není zatím zcela jasné, co je příčinou změny barvy. Pravděpodobně ji způsobuje až sekundárně nějaká plíseň. K pití se ovšem hodí i míza stromů – a nejen k němu. Pokud ji necháte trochu vyschnout, získáte docela kvalitní klih.

S plody je ale potíž. Jsou moc vysoko a na hladký tlustý kmen se velmi špatně šplhá. Proto lidé zatloukají do kmenů dřevěné kolíky jako schůdky – v blízkosti vesnic má skoro každý baobab svůj vlastní žebřík.

Semena ne zcela dozrálých plodů pojídají Madagaskařané také zasyrova. Jsou-li starší a příliš tvrdá, lze z nich zase lisovat olej. O jeho kvalitě svědčí i skutečnost, že od roku 1874 se po více než 40 let semena druhu A. grandidieri dovážela k lisování kuchyňského oleje až do Marseille. Plody tohoto druhu baobabů si oblíbili také Angličané, kteří z nich na přelomu století vyráběli malé čajové sušenky.

Podle některých pramenů se k jídlu hodí i kořeny semenáčků – je to prý výborná zelenina. Na padlých a tlejících kmenech baobabů A. grandidieri a A. rubrostipa v okolí Morondavy sbírají domorodci výborné jedlé houby, které mimo tento specifický biotop nikde jinde nerostou.

Význam baobabů však nespočívá pouze v příspěvku k výživě místního obyvatelstva. Mohutné kmeny doslova vybízejí, aby byly použity jako stavební materiál. Některé prameny dokonce uvádějí, že krátké a tlusté kmeny druhu A. rubrostipa slouží Sakalavům, Mahafalům a lidem z kmene Vezo ke stavbě kanoí. Dřevo baobabů je však vláknité, velmi porézní a měkké a k něčemu podobnému se moc nehodí. Půjde zřejmě o chybný údaj. Zcela určitě však vláknité útvary pod kůrou slouží domorodcům k výrobě lan a provazů užívaných k připevňování plachet na pirogách. Vytrhávají silná vlákna přímo zpod kůry živých stromů. Začnou těsně u země a uvolní asi dvoumetrový kus. Počínají si však velmi ohleduplně. Použijí pouze malou část vláken z celého obvodu kmene, takže vzniklá jizva je sice i po mnoha letech dobře patrná, ale zarůstá novou borkou a funkčnost povrchu kmene se obnovuje.

Dřevo baobabů je na řezu uspořádáno do koncentrických kruhů, které zřejmě odpovídají letorostům (zatím to nikdo nepotvrdil). V prostoru si to lze představit jako válcovité slupky navlečené jedna přes druhou. Madagaskařané tyto vrstvy samostatně odlupují, suší a používají jako šindele na střechy svých domků.

V nejsušších oblastech ostrova využívají Mahafalové baobaby jako rezervoáry vody. Nejprve vydlabou do kmene otvor a od něj pokračují směrem dolů, až vytvoří cosi jako mělkou studnu. „Vytěžené“ dřevo obvykle použijí jako krmivo pro dobytek. Ve vzniklé nádrži se voda zčásti hromadí sama, tak jak ji do svých zásobních pletiv ukládá rostlina, zčásti ji sem v době dešťů přinášejí lidé. Když nastanou sucha, jako by ji našli.

Kmeny některých obzvláště starých jedinců jsou tak rozměrné, že slouží přímo jako obydlí lidem. V baobabech si své příbytky hloubí zejména ombiasové, mpisikidové ap., tedy kouzelníci, šamani a medicínmani. Obvykle takto žijí odloučeně od vesnice a mohou se tu lépe soustředit, meditovat, rozmlouvat s duchy atp.

Pokud jste dočetli až sem, máte možná pocit, že když se u baobabu objeví nějaký člověk, neřku-li lidé, okamžitě se na něj vrhnou a začnou česat plody a listy, loupat kůru, dlabat dřevo, rvát květy, lisovat vodu a olej či vytrhávat kořeny a vůbec si počínat tak, aby strom vydal co nejvíce užitku a zmizel ze zemského povrchu pokud možno během několika málo minut. Není tomu tak.

Lidé si baobabů váží, cítí k nim úctu, a dokonce jim přinášejí oběti. Nejčastěji používané malgašské jméno pro baobaby je renala nebo reniala. Reny je malgašsky matka a slovu ala odpovídá české les. Baobaby jsou pro Madagaskařany matkami lesů. ⁶⁾ Bývají pokládány za příbytek duchů. V odlehlých místech lesa bývá u paty kmene občas nalézána rýže nebo jiné jídlo, někdy i peníze nebo láhev rumu. Dary bývají někdy uschovány v ulitách velkých suchozemských hlemýžďů.

Baobab, ochranářský aktivista

V každém lesním společenstvu se četné interakce mezi jednotlivými druhy, které jej obývají, splétají do složité sítě vztahů. Na těchto vztazích je do značné míry závislá stabilita společenstva. Významnou úlohu v takové síti hrají zřejmě zvláštní centra, jakési uzly sítě. Mohou se jimi stát pouze rostliny, které splňují dva základní předpoklady. Zaprvé musí být nepostradatelným zdrojem pro celé velké skupiny živočichů, které (to zadruhé) zase musí být např. významnými opylovači nebo významnými roznašeči semen ap. K těmto klíčovým druhům se sbíhají přečetné nitky mezidruhových vztahů.

Znalosti ekologie madagaskarských suchých lesů jsou zatím nevalné, ale zdá se, že úlohu klíčových druhů v nich hrají právě baobaby. Ačkoli jsou na mnoha místech vzácnými obyvateli lesů, existují i ekosystémy, v nichž jsou dominantní složkou. To je případ lesů severně i jižně od Morondavy. Díky své početnosti se tu stávají nepostradatelným zdrojem potravy pro velké množství živočišných druhů. Květy produkují dostatek nektaru pro kaloně, některé ptáky, noční lemury, četné zástupce hmyzu (mravence, lišaje, včely ap.). Ti všichni jsou dobrým příkladem živočichů, kteří působí jako významní či hlavní opylovači a roznašeči semen.

Odhaduje se kupříkladu, že lišajové opylují až 15 % všech madagaskarských orchidejí a podle předběžných odhadů i na 90 dalších druhů rostlin. Podobně širokospektrými opylovači jsou i některé druhy ptáků rodu Nectarinia. Lemuři sice přispívají k opylení rostlin méně, vzhledem k nepřítomnosti jiných plodožravých živočichů jsou však význačnými roznašeči semen.

Je známo, že pokud klíčový druh z ekosystému vymizí, spouští se kaskádovité vymírání dalších na něm závislých druhů živočichů a druhotně i rostlin. Je proto nasnadě, že právě klíčové druhy by měly být ústředním bodem všech úvah o ochraně přírody. Ta má na Madagaskaru z hlediska baobabů poněkud zvláštní historii. Většina úsilí byla prozatím věnována deštným lesům na východě. Opadavé lesy západu zůstávaly vždy trochu stranou. Jejich druhová diverzita je sice nižší, bylo však spočítáno, že obsahují vyšší podíl endemických druhů (38 % oproti 22 % ve vlhkých lesích). Ze všech baobabů rostoucích na Madagaskaru byl k ochraně navržen paradoxně pouze druh A. alba, který však má neplatný statut (viz tabulku).

V budoucnu by se však baobaby daly v ochraně přírody vhodně využít. Dnes je již jasné, že zřizování pouhých rezervací či národních parků, čili jakýchsi „klecí“ pro původní porosty, rozhodně nestačí. Jednoduše nelze vyhnat lidi odevšad. Pro dlouhodobou ochranu flóry a fauny je třeba zajistit optimální využívání (a opečovávání) zdrojů, které není jen destruktivní. Proto také dnes většinu ochranářských projektů mezinárodních organizací tvoří na Madagaskaru projekty výchovné, kterým nejde o nic jiného než upravit vzájemné vztahy lidí a přírodních společenstev.

Má-li být úprava přijatelná pro místní obyvatelstvo, je důležité, aby splňovala dvě základní kritéria. Jednak musí lidem vytvořit alespoň takové ekonomické zázemí, jaké měli před příchodem změn. Jestliže kupříkladu nesmějí v chráněných územích pást dobytek nebo pěstovat rýži, musí mít šanci vydělat si na ni prací v rezervaci, třeba jako průvodci ekoturistů, pomocníci biologů na výzkumných základnách ap. ⁷⁾ Druhým důležitým faktorem je otázka ztotožnění. Pokud místní obyvatelé přijmou myšlenku ochrany přírody jako „svou věc“, je zpoloviny vyhráno. K uskutečnění takových cílů se běžně využívají určité druhy rostlin nebo zvířat, jež v lidech vzbuzují kladné emoce (je to obecný jev, který funguje po celém světě; vzpomeňte si jen na pandu velkou jako geniální symbol WWF – šikovně využitý obrázek roztomilého chlupáčka, který zajisté vydělává miliony).

V případě Madagaskaru jsou pro podobné účely prozatím využíváni téměř výhradně lemuři. Jejich „chlupatá roztomilost“ však směřuje spíše k srdcím Evropanů a Američanů. Místním lidem, zvláště těm, kteří stále ještě žijí blízko přírodě, mnoho něříká. Často jsou to pro ně jen obyčejní škůdci na kávových plantážích nebo na úrodě oříšků kešu, jinde se stávají lovnou zvěří a potravou, ještě jinde v nich vidí zlé duchy, jimž je třeba se vyhýbat (o vztahu domorodých obyvatel k přírodě viz také Vesmír 77, 195, 1998/4). Ochranáři proto dnes hledají nové „chlupáčky“. Vhodným objektem se stále více jeví – jak asi již tušíte – baobaby. Zdá se vám, že s roztomilými ksichtíky lemurů mohou soupeřit jen stěží? Možná z našeho pohledu. Pro Malgaše je to však „matka lesa“, všestranně užitečný strom, který dává obživu lidem i dobytku, lze v něm ukládat zásoby a vyrábět z něj užitečné předměty. Jaké úctě se u lidí těší, je zřejmé i z toho, že v místech, kde je vykácen les, baobaby vždycky zůstanou. Pokud někdo baobabům „ubližuje“, pak vždy jen nepřímo, tím, že ničí jejich prostředí (což si zřejmě ani neuvědomuje).

Baobaby mají výsadní postavení. Spojují nespojitelné, totiž zájmy lidí a „zájmy“ přírody. Jsou klíčovými body jak v přirozeném společenstvu lesa, tak ve společenství lidí.

• Další informace o baobabech a Madagaskaru najdete na webu Expedice LEMURIA.