Texty, kontexty a hypertexty

V naučných textech, vědeckých pracích a filozofických studiích čtenář nachází poznatky a názory, které mu jsou (nebo nejsou) nové či s kterými může (nebo nemusí) souhlasit. A jak se tak postupně prodírá textem ve snaze porozumět, setkává se se slovy, která nezná, nebo která zná, ale v jiných souvislostech či jiných významech. Pravda, znát význam slov ještě nestačí k pochopení vět a pochopit věty nestačí k porozumění textu, ale ani s těmi slovy to není tak jednoduché.

Zpravidla si myslíme, že ideální naučný text by měl pěkně vymezit a vysvětlit všechny pojmy (snad vyjma ty běžně známé), a to vždy při jejich prvním výskytu. V exaktních vědách je to dokonce povinnost. Ani dobré definice pojmů však nejsou zárukou opravdového porozumění dalšímu výkladu. Každý další poznatek či zmínka o daném pojmu, každý výskyt slova v novém kontextu, to vše průběžně doplňuje naši představu a prohlubuje naši znalost. (Zkuste si z tohoto hlediska například projít všech 29 výskytů slova „mohutnost“ v článku T. Jecha a D. Storcha, Vesmír 78, 67, 1999/2.) V oborech, kde péče o pojmy je hlavní metodou práce (například ve filozofii), se hovoří o „vypracování“ pojmu – ten je mapován, zkoušen v ožehavých situacích a vystavován přízni i nepřízni argumentů – a nakonec mnohdy poučeně zanechán v otázce.

Čtenář se postupně prodírá textem ve snaze porozumět: to, co čte, zpracovává ve světle svého prozatímního porozumění již dříve přečtenému a nové porozumění si ukládá pro další čtení. Přesně tak se ostatně vyvíjí náš přirozený lidský život, v němž nás minulost připravuje na budoucnost. Každé čtení je tak malé prožívání – platí-li to o čtení naučném, tím spíše to platí o čtení zábavném.

Jsou rozličné případy co do nároků na čtenáře. Na jednom konci spektra jsou texty elementárně naučné, učebnicové. Poznáme je zpravidla tak, že nové pojmy mají svá snadno lokalizovatelná místa vstupu do textu, další výskyty již mnoho nemění na jejich smyslu. Učebnicové texty se snaží co nejvíce sejmout ze čtenáře tíhu práce s porozuměním a snaží se mu nabídnout schůdnou, mnohokrát ověřenou stezku k vědění – v tom se ovšem skrývá stejné nebezpečí jako v každém pohodlí: nevytížený čtenář se nakonec nic nenaučí.

Na druhém konci spektra si představuji texty, které by bylo možno nazvat holografické: kterékoliv místo je pro pochopení kteréhokoliv pojmu či myšlenky stejně významné. Takový text nelze číst jednou, ale mnohokrát, a pro každé další čtení bychom už měli předem znát celý text. Mnohé filozofické traktáty se blíží tomuto extrému. ¹⁾

Studium holografických textů lze přirovnat k luštění křížovek – či spíše k jejich sestavování. Toto přirovnání je zajímavé z jednoho důležitého důvodu: zatímco dosud jsme textem rozuměli lineární text, který má začátek, konec a jediný možný směr čtení, křížovka nabízí představu dvourozměrného útvaru bez globálně preferovaného směru čtení. A tak je vhodná chvíle připomenout hypertext.

Termín „hypertext“ naznačuje existenci dalšího, virtuálního (neviditelného, nicméně čtenáři přístupného) rozměru. Uživatelé internetu vědí velmi dobře, co to je. Stačí kliknout na označené slovo či místo v textu a na obrazovce se objeví jiný text, který se onoho slova nebo místa týká. V něm mohou být opět označena další slova a místa jako hypertextové odkazy. Klasické metody křížových odkazů, rejstříků a literárních citací jsou tak přivedeny k dokonalosti. Odkazované texty jako by byly implicitně v plné pohotovosti přítomny.

Hypertextem se lze náhodně toulat a objevovat neznámé světy. Lze jím však také usnadnit práci čtenáři lineárního, avšak pojmově náročného textu. Zkuste si představit, že někde uvnitř takového textu hledíte na výraz, o němž nevíte, jak je míněn – víte však, že se v textu na různých místech a v různých kontextech již vyskytoval. Co kdyby se vám (na požádání) vedle původního textu objevily na obrazovce i všechny dřívější výskyty téhož výrazu, vždy v příslušném kontextu? Popřípadě i s udáním stupně důležitosti pro pochopení smyslu výrazu? Zobrazila by se vám tak vlastně část sémantického pole tohoto výrazu: spektrum jeho předchozích významových odstínů, smyslů a příkladů. ²⁾

Pro čtenáře pomalého a zapomínajícího (jako jsem já) by to byla nadmíru užitečná, a dokonce i snadno programovatelná pomůcka. Teď mi však jde o něco jiného: přesně tak lze totiž ilustrovat proces vývoje každého vědění. Naše interpretace nové zkušenosti či nového poznatku je totiž obdobně závislá na vhodném „znalostním pozadí“. To samo je formováno předchozími zkušenostmi a poznatky. Hypertextová představa je takto názornou metaforou dynamiky poznání a může být i inspirativní pro umělou inteligenci.

Leckoho asi napadlo, že v našem čtenářském příkladu může být vedle minulosti zpřítomněna i budoucnost daného textu. Hypertextově gramotnému uživateli tak může být původně lineární text přístupný křížem krážem, jako jeden celek – bez rozlišení, co číst dřív a co později. Trochu divné pojetí, nicméně pro výše zmíněné holografické texty zcela případné. Zda i toto lze metaforicky rozšířit na obecné vědění, to nevím – jen se mi nechce věřit, že by to měl být zrovna internet, co nám poskytne virtuální vševědění. ³⁾