Proces interpretace

Archaický člověk se cítí světem kolem sebe přímo osloven a míněn. Jeden každý jev, který vidí, má k němu samému nějaký bezprostřední vztah, či se alespoň může stát klíčem k pochopení, popřípadě k manipulování zbytkem světa či jím samotným. Že z nějaké jednotlivosti lze odčítat průběh budoucích dějů nebo stav světa či jeho částí, je celkem nabíledni – žloutnutí stromů je indikátorem podzimu, nikoli jeho příčinou (měřicí přístroje typů teploměrů či voltmetrů jsou jen uměle vypreparované a normované jevy téhož řádu). Pokud někdo v našem kulturním okruhu ze skutečnosti, že soused dnes oblékl zelené ponožky, usuzuje na zvýšení cen mrkve či brzkou válku s Pákistánem, je obvyklé nechat jej psychiatricky internovat. Kde je ovšem hranice mezi oběma případy? Je vcelku neproblematické umět si podle vnějšího vzhledu hospody představit, jakéže asi nápoje a pochoutky se budou servírovat uvnitř. Co ale učinit s člověkem, který po příjezdu podle vzhledu nádraží odhadne nejen povahu řečeného města, ale i výsledek jednání, které tam přijel vést? Jak naložit se zkušeným terénním zoologem, jenž už při pohledu z vlaku ví, které druhy na biotopu hledat, a to namnoze bez přímé analogie s podobnými stanovišti?

V našem kulturním kontextu si interpretace žádají pouze texty, nanejvýš neverbální umělecká díla. Toto stanovisko (navíc většinou praktikované v nejnešťastnější možné formě – co chtěl básník říci? – inu právě to, co napsal, jinak by napsal něco jiného) je vlastně běžné až od antiky, spíše antiky pozdní. V archaičtějších kontextech je otázka Co znamená vrána? stejně smysluplná jako v našem kontextu otázka po významu tabule s nápisem. (Biologie ostatně mluví o translaci, překladu genetického zápisu při jeho expresi. Výsledkem interpretace mušího genomu je tedy moucha.) V letu ptáků, nepravidelnostech jater obětovaných zvířat, zrůdách apod. bylo lze hledat smysluplná poselství. Posvátný dub v Dodoně šuměl smysluplně, avšak pouze školení interpreti, teologové, uměli jeho zprávu dekódovat a vyložit (výkřiky Pýthie, ač slovní, byly téhož řádu). Kresby na hadech si žádaly vysvětlení, Trajánovy legie se v Dácii rozhodly k ústupu poté, co našly velikou houbu, na níž bylo napsáno, že se mají vrátit.

V naší kultuře, vyjma malé děti, lze tyto archaické pocity nejspíše navodit některými drogami, např. psilocybinem. Listy stromů pak na nás významuplně mávají, na jeho rozpraskané kůře lze rozpoznat obrazy a znamení pro nás samé. Podíváme-li se lépe, není to strom, nýbrž STROM, neskonale významuplný, jakoby uteklý z heroického mýtu (zapálí-li si heroj cigaretu, nezbude po ní vajgl, nýbrž VAJGL). Po karteziánském obratu ve vědě už je příroda zcela „neadresná“ – listí dubu už šumí zcela stochasticky a nic smysluplného z něj nelze vydobýt. Ani zvířata a rostliny už nemohou mít symbolickou hodnotu ve vztahu ke křesťanským ctnostem a nectnostem, jak je spatřuje středověký Physiologus. Jediná „povolená“ forma smysluplné adresnosti je buď signalizace vůči příslušníkům vlastního druhu (tok, imponování, útěkové signály aj.), nebo vůči jiným (květ vůči opylovačům, výstražná a ochranná zbarvení a mimikry vůči predátorům aj.).

Posledním cílem už není tajemné propojení všehomíra souvztažnostmi, ale vlastní užitek reprodukční či energetický. Kde je ostatně garance, že náš bližní nevydává pouze náhodné ševelení, do něhož teprve násilně vkládáme smysl? Ostatně otázka interpretace řeči je dosti ožehavá – dobrý tlumočník, interpret, komunikoval s oběma národy a jejich bohy, tj. kolektivním vědomím i nevědomím, a zprostředkovával mezi nimi. Otázku po ceně kila hrušek dovedl slovo od slova přeložil i otrok zhruba znalý obou jazyků. Přeložit znamená především pochopit a pochopit znamená umět něco vyjádřit jinými slovy (chceme-li od někoho vysvětlit nějaký text, žádáme většinou vyjádření téže myšlenky jinými slovy). Dnes běžný způsob interpretace textů, tj. snaha po zjištění autorovy myšlenky – mens auctoris – při psaní (předpokládá se, že tato intence je jedna, autorovi na vědomé rovině známá a z textu ji lze se znalostí autorova jazyka, doby, života ad. jednoznačně dobýt), nebyl vždy obvyklý. Zdá se, že každý text i jedno každé jsoucno má víc smysluplných modů čtení, z nichž vlastní intence je jen jedna z možných (to se ostatně opět ví už od Freudových dob), pokud vůbec jaká v našem smyslu kdy byla. Rezavé kotě, hrající si s klubíčkem, lze číst coby juvenilní stadium kočky domácí Felis sylvestris lybica f. cattus, též jako kartel sobeckých genů, z něhož je navenek vidět pouze výsledek jeho působení, vehikulum, jako obraz dítěte transponovaný do světa kočkovitých šelem, jako zmenšeného a roztomilým učiněného tygra, jako inkarnaci bohyně Baset, jako ztělesnění hry jakožto základního principu světa, jako mdlý odlesk slunce a jeho superiority, jako výraz přízně Nejvyššího, neboť není černé a nepřebíhá nám přes cestu (jakže se vlastně chápe sám autor, tj. kotě samo?).