O stručnosti

Vesmír trpí nedostatkem stručných článků. V redakci se vrší desetistránkové rukopisy, o nichž jejich autoři říkají, že je nelze zkrátit. Témata jsou rozsáhlá a výčty informací kompletní, vynechání jedné z nich by prý mohlo být chápáno jako autorova neznalost.

Jsme si jisti, že víme, co to je stručný text? Lze jej definovat pouze počtem normalizovaných stran, počtem řádek na stránce či písmen na řádce? Nebo snad sumou všech úhozů? Může být i krátký text rozvláčný či dlouhý text stručně formulovaný?

Objasněme nejprve slovo stručný. Znamená jednak zaměřující se na podstatné věci a užívající přitom málo slov, jednak krátký. Stručnost je odvozena od staročeského slova struk, označujícího lusk či dílek česneku (nezaměňovat se stejně znějícím termínem pro vývod mléčné žlázy, který vznikl mylným počeštěním německého Strich – cecek). Stručný byl původně bohatý na struky, později se význam přenesl i na krátkou jadrnou řeč (bohatou obsahem).

Abychom lépe pochopili stručnost, všimněme si jejího opaku – rozvláčnosti, tedy vlekoucího se textu: To je ten strom, jenž má holé větve, z nichž opadaly listy, které byly napadeny parazitem, jenž k nám byl zavlečen z Balkánu, kde se ho nepodařilo vyhubit. Uvádím lochneskovitou (chybnou) větu, ale rozvláčnost lze předvést i na „správné“ větě, anebo například (v jiné rovině) na donekonečna přidávaných odstavcích.

S krátkostí jde ruku v ruce úspornost. Uspořit lze třeba slova, která by si každý stejně domyslel: Když [přijdeš dřív] tak na mě počkej. Jiný způsob spoření předvedl Jan Werich ve své fimfárové „úsporné pohádce pomocí jednoslabičných slov“: Klek, chtěl vstát, leč spad zpět. Lez jak plaz, rval mech i vřes. B. Hrabal zas v „Tanečních hodinách“ dospěl k maximální úspoře počtu vět, vystačil s jedinou.

Bylo by pěkné psát ve Vesmíru: Vraž tam ten gen a bdi nad ním dál. Dosáhli bychom ale nanejvýš nižšího počtu úhozů, nikoli stručnosti. Často vyslovovanou zásadou bývá „ani slovo zbytečně“. Střízlivé formulace jsou jistě základem badatelských zpráv, zkuste si však podle tohoto návodu proškrtat libovolný populárněvědný text (zbytečnost slova posuzujte přísně). Tak. A teď se na to podívejte! Zbyla jen jakási vyschlá kostra – „živé zvíře s hebkou srstí“ je pryč. Jiný rádce vám doporučí psát krátké věty. A přece i nejkratší věty někdy dovedou být bezobsažné, a naopak teoreticky nelze vyloučit existenci jadrné glosy tvořené jediným dlouhým souvětím.

Jak tedy (stručně) psát? Snad nejlepší je předem si stanovit obsah tak, aby odpovídal rozsahu. Napsat si osnovu a „krátit“ už svůj záměr, nikoli výsledek. Leckterý autor napíše pěkný dlouhý text, ale při krácení vyškrtá právě ty epizody, které článek činily zajímavým. Mám-li na jedné tiskové straně popularizovat svůj obor, mohu například obecné informace letmo zmínit v úvodu, a pak se barvitě rozepsat o nejnovějším poznatku. Jedna zajímavost přiblíží obor lépe než hejno povšechných informací. Tajemství stručnosti není zakopáno ve formě, nýbrž v obsahu sdělení! Univerzální návod vám ale neposkytnu. Vždyť kdybych jej znala, napsala bych o stručnosti mnohem stručněji.

Nejstručněji (nejjadrněji) umíme psát o tom, co nepíšeme pro své kolegy-odborníky, ale z čiré potřeby sdělit zajímavé. Neboť – slovy Chalíla Džibrána – pečete-li chléb lhostejně, pečete hořký chléb, který sytí hlad napůl. A nelisujete-li rádi hrozny, vaše nelibost nakape do vína jed. Stručnost neznamená jen krátkost. A možná neznamená ani pouhé vybrání důležitého. Co když k stručnosti patří i šťavnaté lupnutí struku nepříliš dlouhého, leč k prasknutí nabitého, z nějž se hrášek (podstata) vykulí docela přirozeně? ¹⁾