ERIC HOBSBAWM: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991.

Pokud si člověk někdy troufne ne snad recenzovat, ale upozornit na knihu, která nespadá do jeho oboru, tak dobře ví, že nepozná všechny autorovy hříchy. Také ovšem ví, že nenabízí červivé jablko, protože kniha mu pomohla něco pochopit a v něčem se orientovat. E. Hobsbawm (*1917) patří mezi známější anglické historiky. Svá zkoumání shrnul do čtyř obsáhlých knih: Věk revoluce 1789–1848, Věk kapitálu 1848–1875, Věk impéria 1875–1914 a Věk extrémů 1914–1991 (zatím jediná přeložena do češtiny). Devatenáct kapitol rozdělených do tří oddílů (Věk katastrofy, Zlatý věk, Lavina) pojednává o světové revoluci, ekonomické propasti, pádu liberalizmu, vývoji umění, studené válce, zlatém poválečném věku, sociální revoluci let 1945–1990, kulturní revoluci, vývoji třetího světa, konci socializmu a dalších klíčových momentech našeho století. Šest set stran hutného textu není možné vtěsnat do jedné anotace, ale vezměme alespoň jedno období a ukažme si na něm, z jakého pohledu se autor dívá. Dějiny jsou pro něj sociální a ekonomický jev. Myslí si, že jednou za pár století mohou být jména jako Hitler či Stalin známa jen specialistům, ale přesto se o našem století budou děti učit ve školách jako o jednom z největších předělů v historii lidstva.

Z těch mnoha klíčových bodů, které v dosavadních dějinách nemají precedens (pokrok vědy, demografický vývoj, masové zabíjení, všeobjímající ideologizace či růst vzdělanosti), se na tomto místě soustřeďme na zlatý věk studené války. Desetiletí před 2. světovou válkou naznačovalo konec kapitalizmu, válka pak přinesla velmi zajímavé období tvrdě centrálně plánovaných ekonomik. Konec války znamenal pro většinu Evropy naprostý rozvrat, ale USA svůj hrubý domácí produkt během několika válečných let zvýšily o dvě třetiny! Evropa sice měla zpoždění, ale rychle je doháněla. První výsledky roků blahobytu byly patrné až v polovině 50. let, a teprve počátkem 60. let dosáhla průměrná nezaměstnanost v západní Evropě 1,5 %. Hospodářství socialistického světa v některých obdobích dokonce rostlo rychleji než v kapitalistické Evropě. V zemích třetího světa rychle rostla populace, ale až do konce 60. let ještě rychleji rostla produkce potravin. Hladové děti zdomácněly na obrazovkách televizorů až v 70. letech. Zlatých 25–30 let po konci 2. světové války bylo univerzálních (dokonce i v Číně se průměrný věk prodloužil o 17 let) a nemělo to v dosavadním vývoji lidstva obdobu. V mnoha zemích, jako ve Finsku či v Bulharsku, nastala průmyslová revoluce. Hektarové výnosy se zdvojnásobily. Objevil se nový fenomén masového turizmu – ještě koncem 50. let ke španělskému moři téměř nikdo nejezdil, na konci 80. let to již bylo 54 milionů turistů. A pokud se týče technologií, tak slovo „nové“ znamenalo „převratné“. Dřívější luxus, jako lednička nebo později televize, se stal samozřejmostí.

To, proč bude 20. století nejspíš připomínáno v učebnicích budoucnosti, je konec „neolitu“. Poprvé po osmi tisíciletích, kdy zemědělci tvořili hlavní vrstvu společnosti, nastala radikální změna, která nás navždy oddělila od světa minulosti. Počátkem války byly Británie a Belgie jedinými zeměmi, kde zemědělství a rybářství zaměstnávalo méně než 20 % obyvatel. Ve Francii či Švédsku se počet rolníků pohyboval okolo 40 % a v Bulharsku kolem 80 %. Ve Španělsku tvořili zemědělci v roce 1950 polovinu obyvatel a nikdo by nepředpokládal, že jejich počet v dalších desetiletích klesne na 15 %. Podobná byla i situace v Japonsku, kde se předválečná polovina zemědělců zmenšila na 9 %. Když se vylidňuje venkov, přelidňují se města. Koncem 80. let žilo ve městech 40 % světové populace, a kdyby nebylo Číny a Indie, byla by to většina. New York a Londýn rychle klesaly na velikostním žebříčku světových měst. Počet studentů explodoval. Dělníci přestali tvořit jednu třídu. V průběhu 70.–90. let se začaly (opět v univerzálním měřítku) zhoršovat ekonomické podmínky, které vyústily v nejistý svět konce socializmu. Podle Hobsbawmovy knihy (a nejspíš také podle skutečnosti) to vypadá, že jsme žili, žijeme a také asi budeme žít jedno z vůbec nejzajímavějších a nejdramatičtějších období lidského vývoje. Nové podmínky nemají v kulturní, ekonomické a sociální sféře obdobu, takže prognózy jsou čím dál nejistější.

Stále ještě kupuji mnoho knih, a dokonce je čtu, a to hlavně systémem volného listování, při kterém konzumuji tak 60 % písmenek. Těch velkých knih mimo obor mé profese, které celé a dosti pomalu přečtu, je za rok jen několik. Lze tedy považovat za doporučení, když řeknu, že kdyby byla přeložena další z Hobsbawmových knih, tak bych si ji koupil a nejspíš i celou přečetl. Nicméně určitá opatrnost neškodí – pokud autor píše, že rozdělení Československa si přáli hlavně Češi, kteří se chtěli zbavit Slováků, tak mám pocit, že si tento příběh pamatuji jinak. Rovněž pokud se překladatelům podařilo přeložit projekt výzkumu lidského genomu jako Genomův projekt (!!!), tak by si alespoň jednou za čas mohli prolistovat Vesmír.