Zalesňování oblastí bobřích hrází

Vzájemná závislost druhů ve společenstvu zahrnuje i vztahy mezi mikroby, savci a stromy. John Terwilliger a John Pastor se ve svém výzkumu (Oikos 85/1999) zabývali ekologií opuštěných bobřích hrází. Snažili se najít příčiny, které způsobují zdlouhavé zalesňování oblastí, v nichž bobři své hráze stavěli. Dlouhodobě zatopená půda a nedostatek kyslíku většinou hubí ektomykorhizní houby, podporující růst a šíření smrku černého (Picea mariana). Ten je jednou z prvních dřevin, jež se na loukách bývalých bobřích hrází objevují. Smrkové semenáčky jsou sice schopny růst i bez hub, ale pak se vyvíjejí mnohem pomaleji.

Terwilliger a Pastor objevili, že dodavatelem hub je norník rudohřbetý (Clethrionomys gapperi). Tento drobný savec se střídavě pohybuje v lesích, kde se houby vyskytují, a na zavodněných loukách, kde výtrusy hub obsaženými ve svých exkrementech obohacuje půdu. Volnému pohybu norníka (a tím i rychlejšímu procesu obnovy lesa v lokalitách bobřích hrází) brání jiný hlodavec, hraboš pensylvánský (Microtus pennsylvanicus). Ten je typickým obyvatelem travnatých ploch a sám se na přenosu ektomykorhizních hub nepodílí. Potravou mu jsou mimo jiné i smrková semínka, jež v důsledku toho nemají možnost vyklíčit. (Nature 400, 622, 1999)