Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Incest a genetické zatížení

1. Příbuzenské sňatky v dávnověku
 |  5. 11. 1999
 |  Vesmír 78, 614, 1999/11

Názory na příbuzenské sňatky se v dějinách lidstva různily. Někdy byly úzké pokrevní vztahy u člověka tolerovány, převážně však byly z etického hlediska zavrhovány a legislativně zakazovány. Dnešní lékařská genetika, trestní právo a zákony o rodině nejužší příbuzenské sňatky i sexuální vztahy mezi pokrevními příbuznými jednoznačně odmítají. Etický postoj vůči incestu se utvářel po staletí. Již neolitický člověk si patrně všiml škodlivých následků příbuzenské plemenitby zvířat, která držel v zajetí. Pozdější vnitřní odpor, opovržení a zákazy příbuzenských svazků mezi lidmi tedy mohly mít empirický základ v odpozorování neblahých následků na potomstvo, dávnověká tabu však mají pověrečný charakter a jsou jen obtížně vysvětlitelná.

Mýtus a historie

Rozporuplnost názorů na incest lze sledovat od počátků písemnictví.

  • Olympští bohové. Podle antické mytologie byl Zeus zrozen spojením sourozenců Krona a Rhey, které zplodil Úranos se svou matkou Gaiou. Zeus v tradici pokračoval sňatkem se svou sestrou Hérou, a nakonec i spojením s Rheou (matkou). V tomto směru by starověká mytologie mohla mít určitý racionální základ, jak zmiňuje Xenofanés (zač. 3. stol. př. n. l.): Lidé myslí o bozích, že rodí se, lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. Kdyby však voli, lvi a koně ruce dostali a uměli kreslit, voli by podobné volům kreslili podoby bohů.
  • Oidipus. Incestem je propleteno i vyprávění o Oidipovi. Podle věštby Oidipus nevědomky zavraždil svého otce Laia a když se stal hrdinou (zbavil Théby obludné Sfingy), vzal si za manželku svou matku královnu Iokastu, s níž pak měl dva syny. Ale jak praví staré báje: Quod licet Iovi non licet bovi (co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi). Diovy vědomé opovrženíhodné činy unikly bez trestu, zato nevědomý Oidipus, nepatřící k olympské elitě, byl za svůj omyl nejprve ztrestán morem v Thébách, a poté zmrzačen a exkomunikován. Potud řecká mytologie. 1)
  • Egypt a Řecko. Jaká je historická realita? V několika starověkých kulturách, v některých sociálních vrstvách nebo v určitých izolovaných skupinách lidí nebyly incestní vztahy zavrhovány. Ve starověkém Egyptě bylo krvesmilstvo u faraonů po několik dynastií běžnou praktikou. Využívali kultovní představu o spojení božských sourozenců Usira a Esety a sami uzavírali sourozenecké sňatky, čímž se v očích okolního světa blížili bohům. Zároveň se tím bránili nežádoucímu rozdrobení majetku. Ostatně i prostým lidem starobylého Řecka byla zákonem z r. 451 př. n. l. udělena výjimka: aby se netříštilo rodinné jmění, směli uzavřít manželství s „polorodým“ sourozencem (téhož otce, ale jiné matky). Sourozenecké sňatky egyptských panovníků byly v určitých obdobích dokonce povinné. Naposledy byla tradice obnovena za posledních Ptolemaiovců, kteří ji udržovali po dalších 300 let (obrázek). Asi nejslavnější byla v této dynastii Kleopatra VII. (69–30 př. n. l.); zdravá, nijak mimořádně krásná, ale velmi chytrá žena, která pocházela ze sedmého po sobě následujícího manželství bratra a sestry. Z četných literárních zpracování jsou známé problémy jejího manželství s bratrem Ptolemaiem XIII. Zřejmě i Ptolemaiovci udržovali incestní tradici kvůli zachování integrity materiálního bohatství a mocenských práv.
  • Platon. Podle jeho utopistické teorie o rodině, uvedené v díle O státě, by byla v podstatě zakázána všechna manželství kromě svazku bratra a sestry, který považoval za výjimečný. Jednoznačně to mělo platit pro strážce (bojovníky), částečně i pro výrobce (dělníky a řemeslníky). V Platonově představě utopické společnosti jsou manželky společné, všichni jsou si bratry a sestrami, společná je i výchova dětí a všichni ke všem mají synovské a otcovské city. Kupodivu se však Platon stavěl proti spojení matky se synem a otce s dcerou.
  • Inkové. V panovnických, urozených či jinak privilegovaných rodech Inků byly nejužší pokrevní sňatky dokonce předepsány, a přece neexistuje záznam o nějaké degeneraci, ba právě naopak. Nevíme však, co narození zdravých potomků předcházelo, zda nebyli nějak vybíráni a kolik z nich mělo tělesnou nebo duševní vadu. Nemáme tušení o počtu potratů či úmrtí kojenců, ani o tom, zda pojmy bratr a sestra představovaly biologickou příbuznost. Tyto údaje se buď nedochovaly, nebo byly utajeny, anebo vůbec neexistovaly. Podle dochovaných zdrojů byl uvnitř dlouhé linie inckých peruánských vládců zaznamenán jen jeden s průměrným nadáním, ostatní oplývali neobyčejnou energií, důmyslem, ale i tolerancí. Poslední vůdce Inků Atahualpa (zavražděný Španěly) byl prý tělesně i duševně zdráv, přestože jeho předkové po 14 generací uzavírali jen nejužší pokrevní sňatky. Opět šlo ovšem o výsadní právo privilegovaných (pro ostatní byl incest přestupkem, který se trestal vypíchnutím očí). Jestliže jsou dochované informace pravdivé, pak byly rody Ptolemaiovců i Inků eugenicky úplně zdravé a bez genetického zatížení nějakou recesivní alelou. (Ta by se pokrevními vztahy kumulovala a projevila navenek přinejmenším v podobě tělesných nebo duševních poruch.)
  • Starověké árijské národy rovněž uzavíraly pokrevní sňatky, obzvláště panovnické kruhy v Persii a Indii. Incest byl praktikován jak ve vládnoucí kastě cejlonských Sinhálců, tak mezi příslušníky vládnoucího rodu Aliiů na Havaji.
  • Starověké chetitsko-semitské národy. I tam byly pokrevní sňatky velmi rozšířeny. Židé v předmojžíšovském období dovolovali sňatek mezi polosourozenci ze strany otce, nikoliv však matky. Spojení polosourozenců je z dnešního genetického hlediska nežádoucí, ale v kulturách počátků civilizace bylo povolováno (na rozdíl od „pouhého cizoložstva“, které bylo trestáno i smrtí, přestože šlo vlastně o nepříbuzenská spojení). Většina starověkých a středověkých tabu vůči incestu neměla uvědomělý charakter. Určité zkušenosti o škodlivosti incestu mohly být nashromážděny z pozorování nepříznivých následků, situaci však pravděpodobně zastírala vysoká novorozenecká úmrtnost i krátká střední délka života tehdejších lidí.
  • Křesťanství. Vztahy založené na pokrevním příbuzenství byly s nástupem křesťanství postupně vytlačovány i u vládnoucích vrstev. Jedna ze zmínek v první knize Mojžíšově (Gn 19,32-36) je věnována osudu Lotových dcer. Po zkáze Sodomy odešla Lotova rodina do ústraní. Nebyli tam žádní muži a dcery se obávaly vymření rodu. Proto svého otce opily a otěhotněly s ním. Narodili se jim synové Moáb (Z otce zplozený) a Ben-Ammon (Syn mého příbuzného), kteří byli zakladateli velkých semitských kmenů. Moabové a Ammonité však propadli modloslužbě a přestali vyznávat izraelský monoteizmus. Mocensky a politicky byli docela úspěšní a postupně asimilovali s Izraelity.

    Jinak se ovšem biblické texty zmiňují o incestu jako o poklesku, který je třeba trestat. Pasáž z třetí knihy Mojžíšovy pohlavní styk mezi blízkými příbuznými zakazuje (Lv 18,6-17). V téže knize (Lv 20,11-21) pokračují příkazy a zákazy, uvedeny jsou i tresty, například: Kdo by spal s ženou svého otce, odkryl nahotu svého otce. Oba musejí zemřít, jejich krev padni na ně. Kdyby si někdo vzal svou sestru, dceru svého otce nebo své matky, aby spatřil její nahotu a ona spatřila jeho nahotu, je to potupa; budou vyobcováni před zraky synů svého lidu. Odkryl nahotu své sestry, ponese následky své nepravosti. Z uvedených starozákonních citátů vyplývá, že kdokoliv by praktikoval incest, čeká ho absolutní trest. Jiný příklad incestu je v druhé knize Samuelově (2S 13,1-29): Amnón, prvorozený syn krále Davida, zneuctil „polosourozence“ – sestru Támar a její vlastní bratr Abšalóm ho za to zabil.

  • Islám. Také islám pokládá incest za jeden z nejtěžších hříchů. Za pohlavní styk s matkou či dcerou byl trest smrti. Styk s manželkou bratra nebo vzdálenějšího mužského příbuzného byl také přísně trestán, pohlavní styk se sestřenicí však zakazován nebyl, sňatek s ní byl dokonce doporučován. V názoru na výši trestu za incest se islámské právní školy lišily, například žena měla být veřejně ukamenována, kdežto muž pouze zbičován apod.
  • Předkřesťanská a křesťanská Evropa. O středoevropském území před rozšířením písma máme jen nepřímé informace z cizích pramenů. Víme však, že raně středověké germánské a slovanské právo sňatkům mezi blízkými příbuznými bránilo. Před vznikem státu byl incest trestán podle pocitu škodlivosti buď veřejnou, nebo osobní mstou. Spolehlivé údaje máme až z dob vrcholného středověku. V 15. století se městská práva v Čechách stavěla k incestu záporně: Incestus, nežádané sjití aneb obcování osoby pohlaví mužského s osobou pohlaví ženského krví aneb příbuzenstvím sobě spojených, kdyžto se krev krve dotýká. A větší pokutou nežli pro cizoložstvo, ti, kdož se toho dopouštějí, ztrestáni býti mají.

Geneticky zatížené rody

Hrůzným příkladem následků manželství pokrevních příbuzných, v němž se nahromadily duševní úchylky předků, byl v 16. století sňatek Anny a Juraje Báthoryových (sestřenice s bratrancem). Jejich potomkem byla hraběnka Alžběta Báthoryová (čachtická paní). Genetické zatížení rodu epilepsií v osobě pohledné Alžběty (obrázek) vyústilo v sklon k násilí, sadizmus a sexuální zvrácenost. Utýrala k smrti několik set mladých dívek. Vzhledem k jejímu šlechtickému titulu a vlivným známým byla její deviace určitou dobu přehlížena, ale nakonec byla přece jen odsouzena, i když jen k trestu doživotní internace ve vlastním hradu.

Obětí mnohageneračních pokrevních sňatků byl v 17. století Karel II., duševně i fyzicky zaostalý monarcha španělské odnože Habsburků. Do deseti let nemohl chodit a ani nebyl schopen pořádně žvýkat. Vinou enormně dlouhého jazyka a abnormálně velké „habsburské“ brady velmi špatně mluvil. Již v 35 letech kulhal, trpěl epilepsií, od časného mládí byl plešatý. Jeho politická neschopnost byla korunována impotencí, což bylo podle dvorské etikety považováno za krajně choulostivou situaci pro další setrvání u moci.

Jiným příkladem neblahých následků příbuzenských vztahů může být jedna linie Medicejského rodu, počínající Giovannim de Medici (1360–1429) a končící Kateřinou Medicejskou (1589), která se provdala za francouzského Jindřicha II. Více než 10 pokračovatelů v tomto genealogickém rozrodu se dožilo sotva 45 let.

Poznámky

1) Téma incestu se pochopitelně neobjevuje jen v řecké mytologii, viz např. germánský mýtus, známý z operní tetralogie R. Wagnera Prsten Nibelungův. (Z incestu mezi dvojčaty Siegmundem a Sieglundou se narodí „potenciální nadčlověk“ Siegfried.)

PŘÍBUZNOST A VZNIK GENETICKÉ ROZMANITOSTI


Žádné univerzální měřítko pro vyjádření vzdálenější genetické příbuznosti neexistuje, a proto si pomáháme různými koeficienty nebo procenty podílu krve. Nedědí se ovšem ani procenta, ani hodnoty koeficientů, ale sestavy genů a jejich forem (alel). Zatím je nedokážeme registrovat a kvantitativně vyjádřit jako celek, používáme tedy rodokmeny a vztahy předků kvantifikujeme počtem pravděpodobnosti. Na tomto základě můžeme stanovit operativní hledisko, podle nějž dva jedinci nejsou příbuzní, pokud nemají do šesté až sedmé generace v rodokmenu společného předka. Po tolika generacích je již téměř jisté, že jsou geneticky odlišní.

Genetická rozmanitost vzniká především při dělení pohlavních buněk (gamet) během rekombinace, kdy si jednotlivé homologní chromozomy (jeden od otce, druhý od matky) vyměňují své segmenty v procesu zvaném crossing-over (viz obrázek). Každý pár homologních chromozomů si vymění nejčastěji 2 nebo 3 segmenty. U živočichů ale existují výjimky. Buď k rekombinaci vůbec nedojde a všechny geny na jednom chromozomu se dědí jako celek. Nebo naopak počet výměn mezi chromozomy může být vyšší než 3. Při vzniku genetické rozmanitosti dále hraje roli náhodný rozchod rekombinovaných chromozomů do vznikajících pohlavních buněk. K různorodosti nových jedinců přispívá i náhoda při setkání a spojení pohlavních buněk při oplození. Například člověk má v buňkách 23 chromozomových párů. Pomineme-li rekombinaci, byla by šance, že se v našem desetimilionovém národě najdou dva lidé, kteří jsou geneticky identičtí jako jednovaječná dvojčata. Protože ale kromě náhodného rozchodu chromozomů dochází k rekombinacím mezi chromozomovými páry, lze tvrdit, že dva geneticky stejní jedinci na celém světě nikdy nebyli, nejsou a nebudou. Každý z nás je jedinečný a neopakovatelný.

  • Panmixie (náhodný výběr nepříbuzných partnerů při pohlavním rozmnožování): Přispívá k udržování genetické proměnlivosti a rozmanitosti v populacích. Každý jedinec v panmiktické populaci má neomezenou šanci spojit se s jiným pohlavím (u člověka to předpokládá nepřítomnost bariér kastovních, náboženských, národnostních, sociálních, teritoriálních aj.). V současné lidské společnosti se zánikem bariér a zvýšenou migrací už u některých etnik panmixie existuje. To vše se týká pouze lidí. Náhodnost ani svoboda volby u domestikovaných živočichů a rostlin pochopitelně neexistuje, páření či křížení řídí chovatelé nebo pěstitelé. Ti narušují rovnováhu četností genotypů a genových variant selektují výhodnější genotypy, které se mají projevit vyšší užitkovostí.

  • Incest či krvesmilstvo (rozmnožování příbuzenským stykem) je opakem panmixie. Termín se vztahuje jen na člověka, a to na sexuální vztah mezi přímými pokrevními příbuznými (otec a dcera, matka a syn, bratr a sestra). Často se také označuje jako pokrevní neboli konsangvinní spojení prvního stupně (lat. sangua krev). Druhého stupně či řádu jsou konsangvinní spojení mezi vzdálenějšími pokrevními příbuznými. Pro všechny druhy příbuzenského rozmnožování se v genetice většinou používá anglický termín inbreeding a v genetice rostlin občas ještě německý termín inzucht.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Genetika

O autorech

Kateřina Hamanová

Vojtěch Hruban

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné