Protinádorová imunita

Imunoterapie představuje v léčbě nádorů velice nadějný přístup. Na rozdíl od jiných léčebných zásahů totiž slibuje možnost narušení nádorových buněk s minimálním poškozením přilehlých tkání. Pokud se podaří rozvinout imunitní reakci namířenou proti neoplastickým buňkám, zničí se nejen primární nádorové ložisko, ale též metastázy. Nové znalosti o mechanizmech, které nádory používají k své obraně před imunokompetitivními buňkami (viz Vesmír 76, 217, 1997/4), umožňují nádorovou obranu zdolat. Vývoj nových postupů pro navození silné protinádorové imunity představuje další krok nezbytný pro účinnou imunoterapii. V tomto směru se jako poměrně perspektivní jeví nová strategie, která k protinádorové imunizaci využívá hybridy buněk předkládajících antigen s nádorovými buňkami.

Metoda využívá současné znalosti o centrální úloze buněk předkládajících antigen při navození buněčné imunitní odpovědi. Buňky předkládající antigen, které v těle zastupují např. makrofágy, B-lymfocyty nebo dendritické buňky, mají společný úkol zachytit cizorodý antigen, pohltit ho, zpracovat např. proteolýzou složených bílkovin na kratší peptidy, a ty předložit imunokompetentním buňkám. Epitopy „opracovaného“ antigenu jsou předkládány společně s vlastními antigeny MHC (antigeny hlavního histokompatibilního komplexu) na povrchu buněk předkládajících antigen, což je nezbytným předpokladem pro zahájení imunitní odezvy a stimulaci klidových lymfocytů. Dendritické buňky byly použity ke zpracování a předkládání nádorových antigenů již v dřívějších experimentech, v nichž se tyto buňky pěstované in vitro vystavovaly nádorovým povrchovým peptidům, plazmatickým membránám obsahujícím tyto proteiny nebo RNA nádorových buněk. Nová metoda, kterou publikoval Gong a jeho spolupracovníci, se liší tím, že nepředkládá dendritickým buňkám nádorové antigeny, nevyžaduje jejich pohlcení buňkou ani jejich následné vyjádření do buněčné membrány, ale zabudovává nádorové povrchové antigeny přímo do membrány buňky předkládající antigen, a to přímým spojením myších dendritických buněk s buňkami karcinomu MC38. Hybrid vytvořený touto fúzí má vlastnosti dendritické buňky, nese molekuly MHC, ale zároveň exprimuje i nádorové znaky. Imunizace myší těmito buňkami spolehlivě navodila silnou protinádorovou odpověď zprostředkovanou T-lymfocyty CD4⁺ a CD8⁺. ¹⁾ Vedle přímé stimulace imunokompetentních buněk hybridem in vivo s následnou tvorbou cytolytických buněk napadajících populaci nádorových buněk je další velkou výhodou zmíněné metody možnost snadno získat buňky předkládající antigen buď z krve, nebo z kostní dřeně postižených.

Přes nadějné perspektivy je však třeba všechny výsledky ověřit na dalších zvířecích modelech, neboť imunitní systém odlišných živočišných druhů má do určité míry také odlišnou organizaci a regulaci. Popsaný imunoterapeutický úspěch je zatím třeba chápat jako modelovou situaci, kdy byla použita čistá a definovaná linie nádorových buněk. Přirozeně se vyskytující nádory jsou často smíšené a tvoří je buňky vzájemně se lišící svým fenotypem i malignitou. Další experimenty musí také vyloučit, zda imunizace hybridy vytvořenými splynutím heterogenní nádorové populace s dendritickými buňkami nemůže způsobit rozvoj patologické autoimunitní reakce. (Gong J. et al.: Nature Med. 3, 558–561, 1997).