Obraz obrazu

Nevím, jakou větou mám začít tento sloupeček. Jak to že ne – vždyť jsem ji už napsal. Rázem jsme se ocitli v podivné říši vět, které mluví samy o sobě. Toto je také věta. Tuto větu nečtěte, přeskočte ji. Věta je vyjádření myšlenky. Tato věta žádnou myšlenku nevyjadřuje. Tato věta je zde vytištěna. V této větě je chiba a přelkep. A příklad nejslavnější: Věta, kterou právě čtete, je nepravdivá. Nakonec jeden žert: doplňte (slovy) následující větu tak, aby byla pravdivá (mezery a tečka za větou se nepočítají): Tato věta má ... písmen. Jsou to hříčky a jazykové klamy? Byly by, kdyby se jazyk bez nich mohl obejít. Mohlo by se zdát, že není nic snadnějšího, než je zakázat. To bychom však museli zakázat i věty, které hovoří o jiných větách, protože ty by mohly hovořit opět o jiných větách, a nakonec o větě výchozí, a tak bychom se dostali do smyčky. A také bychom nemohli někomu říci: Co tím chceš říci? Nerozumím tomu, co říkáš. A dokonce bychom nemohli ani říci, že je nějaká věta pravdivá. Nejdivnější na tom všem je však to, že tyto zdánlivé hříčky vedly k otázkám, při jejichž zodpovídání se mnoho odvěkých samozřejmostí stalo nesamozřejmostmi, ba dokonce se ukázalo, že to jsou bludy, a začali jsme o něco lépe chápat tajemství jazyka.

Poprvé jsem se setkal s obrazy Milana Bočkaye na jeho první pražské výstavě v srpnu 1984, kdy v malé výstavní síni v Karlově ulici vystavoval se dvěma dalšími mladými bratislavskými výtvarníky, Igorem Kalným a Klárou Omiliakovou. První úžas vyvolala neskutečně dokonalá technika – za chvilku jej možná zažijete také. Kresba na papíru, který vypadá jako zmačkaný. Dokonale napnuté plátno, pomalované tak, že vypadá jako špatně napnuté. Navíc ještě jsou přes takové obrazy volně nataženy jakési provázky či bužírky, vrhající stíny. Vše je ovšem namalované – jenže tak, že vám nepomůže ani boční pohled – konce provázků pokračují i za roh. Zarámovaný obraz, natržené plátno, napínáčky, něco nalepeného ... – všechno namalované. Věřím tomu, že Bočkay je schopen pomalovat zmačkaný papír tak, aby vypadal jako rovný – patrně bychom narazili na problém reprodukovatelnosti takového obrazu. A teď se podívejte na zadní stránku obálky: všimli jste si, že v popisce je uvedeno: kresba na papíře? Vše je tam nakresleno: zmačkání papíru, jeho natržení, nakresleny jsou i nánosy olejové barvy, samozřejmě včetně stínů.

První dojem tedy úžas nad bravurou, druhý dojem: jde o dokonalý zrakový klam, em trompe l’oeil, trik. Teprve daleko později mi došlo, že jde o něco podstatně hlubšího, že je to výpověď o malbě, o obrazu – podobně jako jazykové podivnosti, které zpočátku mohly vypadat jako hříčky, klamy, začaly vypovídat o podstatě jazyka.

Na protější stránce obálky je další příklad: je to olej na plátně. Na jiném obraze je pastel namalovaný olejem a existují i oleje na plátně, které vypadají jako oleje na plátně (nánosy oleje jsou dokonce rozpraskané).

Všechno to jsou obrazy obrazů. Co zobrazují? Sebe sama? Ne: zobrazují to, co my vidíme, když se na ně díváme. Obrazy se stávají teprve tehdy, když se na ně díváme. Ale tak je tomu i s větami ze začátku tohoto sloupečku: žádná z těch vět přece není „paradoxem“ jaksi sama o sobě: sama o sobě je jen tiskařskou černí na papíře, nebo vlněním vzduchu. Věta se stává větou, teprve když ji přečteme a porozumíme jí jako větě, obraz se stává obrazem, teprve když se na něj díváme a vidíme jej jako obraz. A to platí pro všechny věty a pro všechny obrazy.