mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Obraz obrazu

 |  5. 1. 1999
 |  Vesmír 78, 58, 1999/1

Nevím, jakou větou mám začít tento sloupeček. Jak to že ne – vždyť jsem ji už napsal. Rázem jsme se ocitli v podivné říši vět, které mluví samy o sobě. Toto je také věta. Tuto větu nečtěte, přeskočte ji. Věta je vyjádření myšlenky. Tato věta žádnou myšlenku nevyjadřuje. Tato věta je zde vytištěna. V této větě je chiba a přelkep. A příklad nejslavnější: Věta, kterou právě čtete, je nepravdivá. Nakonec jeden žert: doplňte (slovy) následující větu tak, aby byla pravdivá (mezery a tečka za větou se nepočítají): Tato věta má ... písmen. Jsou to hříčky a jazykové klamy? Byly by, kdyby se jazyk bez nich mohl obejít. Mohlo by se zdát, že není nic snadnějšího, než je zakázat. To bychom však museli zakázat i věty, které hovoří o jiných větách, protože ty by mohly hovořit opět o jiných větách, a nakonec o větě výchozí, a tak bychom se dostali do smyčky. A také bychom nemohli někomu říci: Co tím chceš říci? Nerozumím tomu, co říkáš. A dokonce bychom nemohli ani říci, že je nějaká věta pravdivá. Nejdivnější na tom všem je však to, že tyto zdánlivé hříčky vedly k otázkám, při jejichž zodpovídání se mnoho odvěkých samozřejmostí stalo nesamozřejmostmi, ba dokonce se ukázalo, že to jsou bludy, a začali jsme o něco lépe chápat tajemství jazyka.

Poprvé jsem se setkal s obrazy Milana Bočkaye na jeho první pražské výstavě v srpnu 1984, kdy v malé výstavní síni v Karlově ulici vystavoval se dvěma dalšími mladými bratislavskými výtvarníky, Igorem Kalným a Klárou Omiliakovou. První úžas vyvolala neskutečně dokonalá technika – za chvilku jej možná zažijete také. Kresba na papíru, který vypadá jako zmačkaný. Dokonale napnuté plátno, pomalované tak, že vypadá jako špatně napnuté. Navíc ještě jsou přes takové obrazy volně nataženy jakési provázky či bužírky, vrhající stíny. Vše je ovšem namalované – jenže tak, že vám nepomůže ani boční pohled – konce provázků pokračují i za roh. Zarámovaný obraz, natržené plátno, napínáčky, něco nalepeného ... – všechno namalované. Věřím tomu, že Bočkay je schopen pomalovat zmačkaný papír tak, aby vypadal jako rovný – patrně bychom narazili na problém reprodukovatelnosti takového obrazu. A teď se podívejte na zadní stránku obálky: všimli jste si, že v popisce je uvedeno: kresba na papíře? Vše je tam nakresleno: zmačkání papíru, jeho natržení, nakresleny jsou i nánosy olejové barvy, samozřejmě včetně stínů.

První dojem tedy úžas nad bravurou, druhý dojem: jde o dokonalý zrakový klam, em trompe l’oeil, trik. Teprve daleko později mi došlo, že jde o něco podstatně hlubšího, že je to výpověď o malbě, o obrazu – podobně jako jazykové podivnosti, které zpočátku mohly vypadat jako hříčky, klamy, začaly vypovídat o podstatě jazyka.

Na protější stránce obálky je další příklad: je to olej na plátně. Na jiném obraze je pastel namalovaný olejem a existují i oleje na plátně, které vypadají jako oleje na plátně (nánosy oleje jsou dokonce rozpraskané).

Všechno to jsou obrazy obrazů. Co zobrazují? Sebe sama? Ne: zobrazují to, co my vidíme, když se na ně díváme. Obrazy se stávají teprve tehdy, když se na ně díváme. Ale tak je tomu i s větami ze začátku tohoto sloupečku: žádná z těch vět přece není „paradoxem“ jaksi sama o sobě: sama o sobě je jen tiskařskou černí na papíře, nebo vlněním vzduchu. Věta se stává větou, teprve když ji přečteme a porozumíme jí jako větě, obraz se stává obrazem, teprve když se na něj díváme a vidíme jej jako obraz. A to platí pro všechny věty a pro všechny obrazy.

SKOČNÁ TOKÁTA PANA KEPPLERA


Pod hladinou vět

pod břehem významů

pod splavy smyslů

pod peřejí metafor

a příměrů



Pod hukotem slabik

pod vřavou hlásek

pod vykřičeným

tichem pomlček

někde tam kde se čas neděje

kde se neodráží

světlo v kaluži

kde loňských sněhů

nejsou závěje



kde slova se pomalu vynořují

jako hroši z večerní řeky

aby vzlétly jako plameňáci

do noční oblohy



kde zákon je vnitřní symetrií

svého důvodu

a je sám v sobě zřejmý



někde tam je prý hluboká jáma

vykopaná andělskými řády

z trestu za ztracený ráj



a místo tmy v té jámě žije

sama samotinká

světa harmonie

ČAN

Ze sbírky červen Praha 1997 /úryvek z básně/


Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...