Co ovlivňuje emoce?

Silné emoce v raných stadiích vývoje mohou způsobit nejen změny v chování, ale i dlouhodobé biochemické změny v mozku. Za emoce odpovídá prefrontální kortex, corpus striatum, a především amygdala, která je centrem strachu. Ta je nenahraditelná, jak ukazují pokusy, v nichž na lidi s poškozenou amygdalou působí obrázky hrozivých i milých tváří naprosto stejně.

Trevor W. Robbins z Cambridžské univerzity porovnával chování a biochemii mozku laboratorních potkanů, kteří byli v mládí vystaveni různým stresujícím faktorům. V první skupině byla zvířata po odstavu chována odděleně po jednom, potkani z druhé skupiny byli opakovaně odebíráni od matky, ale po odstavu už vyrůstali společně. Dospělá zvířata vykazovala odlišné chování. Ti, kteří vyrůstali izolováni, byli horečně aktivní, na nové prostředí reagovali předrážděně a byli citliví na amfetaminy. Potkani oddělovaní od matek reagovali naopak až apaticky. Tomu odpovídala i biochemie mozku. U zvířat v první skupině byla vyšší koncentrace dopaminu (neurotransmiteru, který je u lidí špatně regulován při schizofrenii). U potkanů odebíraných od matek naopak došlo v oblastech odpovědných za paměť a emoce k snížení hladiny serotoninu (jako u lidí v depresi).

Citlivost organizmu v raném mládí ukázala např. studie o vlastnostech prvorozených a později narozených makaků. Další mláďata měla nižší hladinu kortizolu („stresového hormonu“) – pravděpodobně díky tomu, že matky, které nerodí poprvé, bývají klidnější. Zdá se, že organizmus savců lze v raném stadiu vývoje snadno ovlivnit a vcelku obyčejné události mohou způsobit změnu i v chování dospělého jedince. Vnějšími vlivy však nelze vysvětlit vše. Do jaké míry je která vlastnost vrozená, to si nikdo netroufá vyjádřit. (Science">www.sciencemag.org/">Science 280, 1005, 1998)