Každá reforma má své odpůrce

Platí to nejen o nových Pravidlech u nás, ale i o „Rechtschreibreform“ jazyka německého, uváděné v život už dlouho (začalo se r. 1991, kodifikováno to je od prosince 1995 a do škol to dorazí v září 1998). Snad je to tím, že na závěrečném zasedání ve Vídni se k tomu vyjadřovali odborníci z Německa, Rakouska, Švýcarska, Lichtenštejnska, Lucemburska, Belgie, ale i z Itálie (jižních Tyrol), Dánska, Rumunska a Maďarska. Přitom ani nejde o zásadní reformu – podstatná jména se s malým písmenem psát nebudou. Největší změnou je psaní ss místo ß po krátké samohlásce (er muss), po dlouhých samohláskách ß zůstává (Straße). Další změnou je důslednější zachování základu (Band, Bändel – nikoli Bendel). Největší problém je se složeninami, kde se důsledně ponechávají i tři stejná písmena vedle sebe, když to tak vyjde – nezjednodušuje se to jako dřív, píše se Baletttruppe, Flanelllappen (podrobněji viz internet www.ids-mannheim.de).

Námitky prý uživatelé nevznášejí proti novým zásadám, ale spíš se jim některá slova prostě nelíbí. Návrhy na odstranění výjimek se setkávají s odporem lidí, pro něž je pravopis symbolem domnělé intelektuální výlučnosti, s čímž souvisejí naivní, útočně prosazované (a ideologicky zdůvodňované) představy o posvátnosti etymologie slova. Nic nového pod sluncem. (Naše řeč 80, 50, 1997/1)