Fenomenologie přírody

Zdálo by se, že není nic přirozenějšího než příroda. Bylo by tomu tak, kdybychom si nebyli vytvořili síť představ a předsudků o tom, co to příroda je (ba dokonce co být má). Už sám tak často používaný obrat „náš vztah k přírodě“ je nepřirozený a mírně schizofrenní. Nejvýstižněji jej asi vyjadřuje stará turistická definice přírody: příroda je prostor mezi dvěma hospodami. A právě tak formulace: „jsme přece součástí přírody“ – když ji někdo vezme vážně, může vypadat jako blázen.

Václav Malina v jednom nedávném rozhovoru pro noviny na dotaz, co říká tomu, že jej – který se pokládá za plenéristu – řadí někteří kritikové mezi konceptualisty nebo k analytické malbě, odpověděl: Myslím si, že v mém malování je i lekce konceptuálního myšlení. Paradoxně i v tom plenérizmu. Co říkáte takové akci: Vzal jsem barvy, šel jsem do lesa, sedl si pod strom, poslouchal ptáky a šumění větru, čichal vůně, roztíral barvy do papíru a zachycoval barvy a světlo kolem sebe. Takovýmto bláhovým počínáním se dnes můžu vystavit většímu posměchu, než kdybych performoval nahý na náměstí. Naštěstí do lesa skoro vůbec nikdo nechodí.

Na podzim roku 1989 se v Galerii mladých (v domě U Řečických) konala výstava s názvem Příroda jinak. Pět mladých umělců na ní ukazovalo jiný přístup k přírodě: ani nápodoba, ani tvoření podle přírody, nýbrž tvoření v přírodě, či spíše tvoření s přírodou. Dva z nich jsme už tady představili: Milana Maura (Vesmír 73, 238, 1994/4) jako „stopaře“, toho, kdo zaznamenává stopy a otisky doteků s přírodou, a Miloše Šejna (Vesmír 75, 178, 1996/3), o němž jsem psal jako o „etologovi přírody“, kdy základní metodou doteků přírody je potulování.

Václava Malinu bych nejspíše označil jako fenomenologa přírody, toho, kdo „uzávorkoval veškeré předběžné porozumění“ a soustředil se na bezprostřední vjemy světla, barev, zvuků a snad i vůní. Malinovy obrazy jsou velice barevné, dokonce tak, že autor říká, že působí na diváka, i když je k nim otočen zády – tak silně barvy vyzařují. Malina je ovšem poučen vývojem moderního malířství, zvláště jeho geometrickou a konceptuální větví. Od poloviny osmdesátých let jsou jeho obrazy variacemi a metavariacemi na impresionistickou techniku malby z malých barevných skvrn. Obrazy jsou jakoby zvětšeninami výseků děl impresionistů, skvrny dostávají pravidelné geometrické tvary (obdélníčky, pruhy). Impresionistická krajina, reprodukovaná na protější straně, je metavariací na pointilistický impresionizmus. Současně představuje i stále sílící posun směrem k jazyku geometrie, který nabízí Malinovi nové možnosti zkoumání jeho hlavního tématu – barvy a světla. Další směr ukazují prostorové instalace obrazů; dosavadním vrcholem byl projekt Cesta světla pro výstavu-instalaci Zastavení (společně s Václavem Fialou, Milanem Maurem a Janem Samcem) v kolegiálním chrámu Sait-Pierre-le-Puellier v Orléans přede dvěma lety.

Václav Malina je malířským fenomenologem přírody a současně i fenomenologem malby přírody.