Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Nač zacházejí říše

Z knihy „Kde končí údolí“, Argo, Praha 1996
 |  5. 7. 1998
 |  Vesmír 77, 378, 1998/7

[...] Česká nenávist nebyla ani po zavedení všeobecného volebního práva o nic menší než předtím. Byla už totiž příliš stará. Od bitvy na Bílé hoře a popravy českých pánů na Staroměstském náměstí ještě nebyla promlčena. A posílilo ji také postavení Mariánského sloupu před Staroměstskou radnicí, který neměl šířit zbožnost, ale měl být symbolem českého ponížení. Česká nenávist nebyla promlčena ani svržením sloupu v roce 1918, kdy už Habsburkové nevládli. Stará nenávist živí novou, nestárne, stále se obnovuje, regeneruje, žije dál sama ze sebe, i když se zdá, že už pro ni není žádný důvod. „Nenávidím, tedy jsem,“ tím si národy vášnivě ověřují svoji existenci.

Ptáme-li se tedy, nač vlastně zašla epocha Františka Josefa – včetně krátkého období Karlova panování – udávají se všemožné historické, politické a jiné důvody, které by vydaly na celé svazky. Ať už se však zdají v jednotlivostech sebeoprávněnější, jsou téměř bezvýznamné. Jsou to jen symptomy celkového postoje. Tento postoj se v rakousko-uherské monarchii projevoval naprostým nedostatkem lásky, absolutní nevůlí udělat někdy něco pro kohokoliv jiného než pro sebe, nepopsatelným egoizmem všech. Zkázu této epochy přivodila vzájemná neláska. A když mi někdo namítne, že právě egoizmus je základní individuální a politickou vlastností člověka, odpovím mu: A právě na něj lidé i říše odjakživa zacházeli a zajdou na něj i v budoucnu, i kdyby byli ve své době sebemocnější a sebebohatší. Zaniklo na něj nejen druhé francouzské císařství, jak to za první světové války skvěle vystihl Heinrich Mann, ale i carské Rusko, Vilémovo a Hitlerovo Německo i světové britské impérium. Hledíme-li nazpět, nebere ta řada konce, a ani v budoucnu to nebude jiné, pokud zůstane egoizmus základem politických důvodů, které údajně byly v průběhu dějin příčinou zániku států, neboť říše se nerozpadají zvenčí, ale především zevnitř. To jsou všeobecně uznávané pravdy. Ale musíme je neustále opakovat, jak jednou podotkl Goethe, protože i všechno nesprávné kolem nás se znovu a znovu vrací.

Za monarchie se všichni nenáviděli a nikdo neměl nikoho rád. Všichni hledali jen vlastní prospěch, nikdo nebyl ochoten přinést nějakou oběť. V nejlepším případě se paktovali a pak navzájem podváděli. Co tedy mělo udržet onu říši pohromadě? Skoro se domnívám, že jsme to byli my, němečtí básníci a spisovatelé, kdo se jako jediní ve staré Praze upřímně snažili šířit myšlenku lásky a smíření. Dělal to Rilke, dělal to Werfel, dělal to Kafka i Brod – a my ostatní také. Z Prahy přicházely tiskoviny, které nesly názvy jako Der Weltfreund (Přítel světa), Die Höhe des Gefühls (Vznešené city), Einander (Společně), Versöhnungsfest (Svátek smíření), já jsem redigoval časopis Člověk. A co jsme za tu práci sklízeli, dokonce od nejvýřečnějšího a nejostřejšího kritika současných poměrů, který byl navíc ještě naším krajanem? Výsměch a opovržení, otírali se o nás špatnými vtipy, a to bylo ještě horší než nezájem, kterým nám odpovídali naši čeští sousedé, ačkoli jsme jejich díla oddaně překládali. Šlechta, už svou podstatou prodynastická a nadnárodní, se nad to cítila příliš povznesena; nesla si v sobě císaře jako na obláčku a zabývala se především sama sebou – jako všichni ostatní. Společný stát však bylo možno udržet jen vzájemnými ústupky a láskou – právě tak jako společnou Evropu a společný svět.

To je onen poučný odkaz epochy Františka Josefa lidstvu, které by si konečně mělo vštípit: že je to naprostý nedostatek lásky, na který zacházejí říše.

/Z knihy „Kde končí údolí“, Argo, Praha 1996/

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Johannes Urzidil

 

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné