Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Těl(es)a a jejich duše

 |  5. 5. 1998
 |  Vesmír 77, 359, 1998/6

Když jsem začínal připravovat tento sloupek, byl jsem obklopen samým Aristotelem. Ani ne tak kvůli němu samému, jako kvůli Descartovi, kterým se stále ještě zabývám. Sáhl jsem po jednom svazku – bylo to Aristotelovo pojednání O duši, a můj zrak padl na pasáž, která mi najednou souzněla s kresbami Jitky Svobodové:

Kdyby totiž oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak (opsis); neboť ten je podstatou (úsia) oka, jak ji postihujeme řečí. Oko je látkou (hylé) zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména. Co však platí o části, musí platit o celém těle; neboť jako část se má k části, má se celé vnímání k celému vnímajícímu tělu jako takovému. (De an. 412 b)

Napřed se ale musím vypořádat s jednou jazykovou záludností. Zrak je podstatou oka, ,jak ji postihujeme řečí‘. Původní Křížův překlad zněl ještě podezřeleji: ‚neboť ten je pojmová podstata oka‘. U Aristotela stojí kata ton logon. Krajina řeckého slova logos (do níž patří i samotné slovo ‚slovo‘) je velmi členitá a zcela nepodobná krajinám našich slov; proto se tak obtížně překládá. Do této krajiny patří i ‚poměr‘; to zase vím ze srovnávání Descartovy a řecké geometrie, třeba poměr dvou stran trojúhelníku, poměr dvou čísel. Zdá se, že kata ton logon zde vyjadřuje poměr (vztah), ‚podle (co do) poměru (vztahu)‘. Poměr zraku (podstaty) k oku je jako poměr duše (podstaty) k živé bytosti (či spíše k tělu). Vlastní úměrnost (analogia, původně ana logos, proportio) hned následuje ‚jako část se má ..., má se ...‘.

A dále: čeština je možná jediný jazyk, který rozlišil slovy tělo a těleso; řečtina pro to měla jen jedno slovo sóma a Aristoteles musí rozlišovat pomocí přídavných jmen (např. sóma fysiké – rozumějte ‚přírodní‘). A píše: ‚Zdá se, že podstatami (úsiai) jsou především těl(es)a (sómata), a z nich zvláště těl(es)a přírodní; neboť ta jsou počátky ostatních. Z přírodních jedna mají život, druhá nemají. ... Tudíž duše nutně je podstatou přírodního těla, které má v možnosti život.‘ (De an., 412 a). ‚Těleso‘ je v češtině novotvar; Dobrovský říká, že bylo utvořeno stejně jako ‚koleso‘ od ‚kolo‘. Tělo má temnou etymologii. Jugmann uvádí (nesouhlasně) pěkný původ: ‚odvodí to slovce Philonomus od slova celo, protože jest z mnohých audův jedna celá věc‘ a definuje: ‚cokoli hmotného jest, viděti a makati se může, co pod smysly padá, v šíř, dél a hloub roztaženo jest‘ – tedy už plně novověce jako res extensa.

Ne tak Aristoteles. Počátkem jsou, jak jsme právě četli, tělesa (těla) přírodní. Duše je pak jejich podstatou: ‚To však znamená tolik jako bytnost (= podstata) tohoto a tohoto těla, podobně jako kdyby nějaký nástroj, například sekyra, byl přírodním tělesem (tělem); ‚být sekerou‘ by byla jeho (?) podstata a ta by byla její (?) duší‘.

To, co činí tělo ‚celo‘, je jeho podstata, a ta je ‚duší‘ těla – i když ve vlastním smyslu ‚duše‘ se vypovídá o tělech živých.

Mohlo by se zdát, že nás (patrně netradiční) výklad Aristotela zavedl hodně daleko od kreseb Jitky Svobodové. Možná ano. Ale neuváděl bych ho, kdybych v těchto kresbách nespatřoval tělesa, nýbrž těla – a to podstaty (duše) těchto těl. Pak by ale ty samostatné oči na protější stránce nebyly oči, nýbrž jejich duše, zrak. A na zadní stránce také nejsou pouhá tělesa (‚solids‘), ale jejich podstaty, duše.

Kdyby se filozofické texty směly ilustrovat (osvětlovat), vybral bych (si) k Aristotelovu pojednání O duši právě kresby Jitky Svobodové.

Obrázky

Citát

LAWRENCE FERLINGHETTI, Obrazy zmizelého světa, (přeložil Jan Zábrana), Cylindr, Hradec Králové 1998

,Pravda není tajemstvím hrstky zasvěcených‘

ačkoli

byste si to snadno mohli myslet

podle toho jak se někteří

knihovníci

a kulturní přidělenci a

zvlášť ředitelé muzeí

chovají

mohli byste si myslet že na ni mají

patent

podle toho

jak chodí sem a tam a potřásají

vznešenými hlavami a

tváří se jako by jakživi

nechodili do koupelny

či podobně

Na vašem místě

bych jim to ale nevyčítal

Říkají že Duchovno pochopíte nejlíp

v abstraktních pojmech

a pak taky

to chození sem tam po muzeích mě vždycky přinutí

někam si

,sednout’

Dostanu vždycky

strašnou zácpu

v těch

výsostných výšinách

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné