Vidění vidění

To, co nám je nejbližší, bývá zároveň nejvzdálenější. O vidění toho víme méně než o životě na Marsu. Vlastně nevíme nic. Jistě, o fyziologii oka toho známe velice mnoho, právě tak o světle. Víme, jak světelné paprsky vytvářejí obraz na sítnici, ale nevíme, kdo se na něj dívá. A kdybychom na to dali nějakou odpověď, následovala by hned otázka po vidění toho čehosi, co se dívá. Dívám se na to já, ale jak může být „já“ předmětem mého vidění-vědění? Totiž vědění mého já? Wittgenstein píše v Tractatu (5.631–5.634): „Kdybych psal knihu ’Svět, jak jsem jej shledal’, pak bych v ní musel psát i o svém těle a říci, které údy podléhají mé vůli a které ne atd., to je totiž metoda, jak subjekt izolovat, anebo ukázat, že v jistém důležitém smyslu žádný subjekt neexistuje. Subjekt nepatří ke světu, nýbrž je hranicí světa. Kde ve světě můžeme postřehnout nějaký metafyzický subjekt? Říkáš, že se to zde má úplně stejně jako s okem a zorným polem. Ale oko fakticky nevidíš. Nic v zorném poli nenasvědčuje tomu, že je viděno nějakým okem. To souvisí s tím, že žádná část naší zkušenosti není také a priori. Vše, co vidíme, by mohlo být i jinak. Vše, co vůbec můžeme popsat, mohlo by být i jinak. Není žádný řád věcí a priori. Zde vidíme, že solipsizmus, je-li přísně provedený, splývá s realizmem.“

Stojíme zde před tajemstvím. Tajemství je totiž to, co zasahuje do svých počátečních, výchozích předpokladů, podmínek. Tím se liší od problému. Problém má začátek a konec a mezi nimi je řešení, které ale do začátku už nezasahuje; jinak mluvíme o bludném kruhu. Kruh tajemství můžeme rozetnout a něco prohlásit za začátek – něco, co už dále nebudeme „problematizovat“. Prostě něco prohlásit za dané a rozhodnout se (možná nevědomě), že se na to už dále ptát nebudeme. Místo, kde se tento kruh rozetnul, můžeme zjišťovat otázkou: Co pokládáte za skutečně jsoucí, co je pro vás, jak říkal Heidegger, exemplární jsoucno? Co opravdu je a co je základem všeho ostatního, všech ostatních „odvozených“ jsoucen, všech jevů? Příklady takových exemplárních jsoucen mohou být: kámen, vosk, atom, elementární částice, pole, číslo, slovo, živá bytost, moje ruka, já, moje myšlení (cogito), Bůh. A zdá se, že Wittgensteinova analýza ukazuje, že každé takové exemplární jsoucno je hranicí světa, nepatří ke světu, je subjektem. (Prostě proto, že „svět“ je vyložen tímto exemplárním jsoucnem, třeba skrze „nás“, jakožto „vysoce organizované“ hromady kamení. Důsledně vzato „vidění kamení je kamení“.)

Jak je ale něco takového možné (a dokonce to občas bývá i účinné)? Můžeme odpovědět, že tomu tak je a nemá smysl se ptát proč. Zde, jak píše Wittgenstein, vidíme, že „solipsizmus, je-li přísně provedený, splývá s realizmem“.

Zbývá úžas. Vladimír Kokolia nazval svou habilitační přednášku (i na Akademii výtvarných umění jsou habilitace a habilitační přednášky) Úžas. Úžasem, jak praví tradice, začíná všechno takové tázání, úžasem nad nesamozřejmostí samozřejmého začíná řecká filozofie a věda. A když Kokolia hovoří o tom, jak se věci vynořují našemu pohledu z toku bytí, uvádí kratičkou poznámku: „Pohled je tedy podle toho věci do jisté míry analogický. V tomto textu se však pokoušíme považovat pohled přímo za exemplární jsoucno, a tak z věcí pro nás existuje především to, v čem jsou analogií pohledu“. Pak ovšem vidění vidění je vidění (samo). Možná to je sama podstata výtvarného umění. Že umění neznamená, že to umím, ale – jak říkává Kokolia – že je to „u mě“.