Cultura contra natura

Každého humanitně orientovaného autora obvykle potěší, když se o jeho práci zmiňuje renomovaný přírodovědecký časopis. Vesmír 76 mi toto malé potěšení nabídl hned dvakrát. Anton Markoš („Cultura contra natura“) a David Storch („Ekologická katastrofa: co víme a co nevíme“) tu uveřejnili své úvahy (polemické recenze) vyvolané četbou mých publikací. Vedle mírného potěšení jsem však nemile překvapen tím, že oba recenzenti pominuli (soudím ovšem jen z toho, že se o tom nezmiňují), o čem vlastně knihy jsou.

O čem jsou knihy „Ohrožená kultura“ a „Konflikt přirozené a kulturní evoluce“?

Týkají se příčin a způsobu řešení systémové opozice kultury (civilizace) a přírody. Pokoušejí se rehabilitovat evoluční hodnotu přírody a přirozeného, odhalují protipřírodní stránku umělého, techniky a dalších struktur kultury. Nejsou to studie o ohrožené přírodě, o informaci, o ekologické katastrofě.

A nyní několik námitek k článku A. Markoše. I kdybych přehlédl významový posun, s nímž autor interpretuje můj pokus o filozofický evolučně ontologický výklad krize, nemohl bych jeho kritiku dostatečně ocenit už proto, že jako biolog nesází na respekt vůči vzácným biotickým strukturám, tj. na naši opatrnost a pokoru před jedinečnou přirozenou uspořádaností Země, ale na lidskou expanzi. Cituji: Ať chceme nebo nechceme, naší budoucností je expanze. Expanze do oblasti sfér duchovních, obávám se, většinu lidí neosloví, a tak zbývá expanze „fyzická“ – do Kosmu. ... Řečeno nadneseně: Gaia konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy (s. 626).

Na rozdíl od Markoše si však nemyslím, že ...přirozená evoluce udržuje systém v rovnováze (asi biosféru – pozn. J. Š.), kdežto kulturní ho z ní vychyluje (s. 624). Takové pojetí evoluce nezastávám, protože by hrubě zkreslovalo to, co se snažím v obou knihách ukázat: kultura jako protipřírodní systém přirozenou uspořádanost Země nerozvíjí, nýbrž redukuje, z hlediska délky našeho života ji nevratně likviduje.

Ústředním bodem Markošovy kritické argumentace je však problém informace. Jsem nemile překvapen tím, že mi podsouvá své jednostranné subjektově-objektové vidění a že nerespektuje to, co je psáno v textu. Hlásím se však k jeho názoru, že pojem informace je neostrý a do jisté míry vyprázdněný (s. 625). S ohledem na antropologické konotace pojmu informace, jimž, jak dále uvidíme, se nevyhnul ani Markoš, ve druhé časově pozdější práci raději používám příbuzného pojmu „genetická paměť“, „sociokulturní paměť“, „paměťová struktura“. Myslím, že si toho autor článku povšiml, a proto mě tím více překvapuje, proč moje metaforické strukturně systémové pojetí informace jako svérázného teoretického duplikátu ontické uspořádanosti systému (jako specifické protientropické bariéry systému) „nelogicky“ přiřadil ke svému tzv. prvnímu pojetí, tedy k pojetí informace jako zprávy, která předpokládá příjemce. Nechci zde otevírat diskusi, kolik typů informace bychom měli rozlišovat. Ale i kdybychom např. rozlišili jen sémantický a strukturní typ informace (paměti), museli bychom uznat, že oba tyto typy mají řadu společných aspektů a že záleží především na tom, jakou roli plní v určitém komunikačním či systémovém kontextu. Navíc je zřejmé, že i ty tři úrovně informace, na které Markoš odkazuje (viz text v rámečku na s. 625) se znovu týkají jen onoho jediného typu, který autor explicitně uznává.

Zdá se, že hlavní autorovou námitkou jsou dvě teze následující bezprostředně po sobě: (s. 625) Neexistuje žádná objektivní informace bez poznávajícího subjektu, který ji rozluští na pozadí jiných vjemů, interpretuje ji a podle toho, co rozpoznal a jak interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmajsův text nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví. To je konečně jasnější řeč. Pominu fakt, že relevantním pojmem k pojmu informace není v mých textech subjekt, nýbrž systém a sociokulturní kontext, a přejdu k Markošovu podivnému pojetí informace. Doložím je pouze na dvou příkladech: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetického zápisu – posloupností bází nukleových kyselin – a buňky tento zápis čtou a interpretují (s. 625). A ejhle! Jaké je to pojetí informace? Subjektově-objektové? Jistě nikoli. Ale jsem rád, že věcně je to v pořádku a že mohu s autorem souhlasit. Druhým příkladem je zamotaný problém „zmrznutí“ lidského genomu. Markoš píše: Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje tomu, že lidský genom někdy před čtvrt milionem let „zmrzl“ a od té doby se v podstatě nezměnil, nijak zpětnovazebně nereagoval na žádný z kulturních počinů lidstva. Kultura se tedy „odvázala“ od biologie... Geneticky, tělní stavbou, systémem pudů, chování, jsme předurčeni k tomu, abychom v malých tlupách lovili zvěř a sbírali kořínky (s. 624). Dobře, asi to má být ironie, ale já bohužel z Markošova textu nepoznám, podle koho máme být k něčemu předurčeni, a ani nevím, podle koho se kultura odvázala od biologie. Nikde o tom nepíši, a dokonce v této souvislosti cituji obraznou Wilsonovu tezi, že geny dodnes drží kulturu na vodítku. Markošův (zdá se, že pozitivní) výklad problému je ovšem stejně pozoruhodný. Další citát: A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretací, tento prostor okupoval a začal využívat. Další genetická evoluce mozku by za této situace mohla být sebevraždou – mohla by znamenat i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh (pro který? – pozn. J. Š.) výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu „zmrznout“, resp. ji omezit na oblasti dílčí, jako je např. imunita.

Pokračujme analogií

stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy,

stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury.

S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, které mají psané texty; u kultur s podáním ústním je to o něco složitější...

Takže nositelem kulturní informace nejsou „nervové systémy aktuálně žijících lidí“ (s. 626). Přiznám se, odhlédnu-li od zmrznutí ve dvou různých významových souvislostech, od rychlejších cest, opuštění objeveného prostoru atp., že je mi smutno z toho, jak hrubě mechanisticky lze v teoretické stati dezinterpretovat koncept kulturního systému. Kdyby totiž Markoš pozorněji četl mé práce a zbytečně se nepodivoval tomu, co je řídící koncentrovaná informace a jak je v genetické paměti druhu zakódována informace o ekosystémové uspořádanosti (s. 625), patrně by se nechytil do pasti. Jistě by si povšiml varování, že nelze srovnávat přísně informačně předepsanou uspořádanost dílčího živého systému (který musí mít svůj genom) a uspořádanost ekosystémovou, která vzniká sukcesí, a proto žádnou koncentrovanou řídící informaci mít nemůže. Povšiml by si jistě i toho, že toto obecně systémové pravidlo musí platit i pro kulturu. Lapidárně řečeno: automobil nebo počítač, má-li být někde vyroben, musí mít jednoznačnou výrobní dokumentaci (kterou samozřejmě v různých zemích a továrnách poněkud jinak interpretují), ale ta která kultura, která automobily či počítače používá, žádnou „analogickou“ výrobní dokumentaci mít nemůže (také proto nejsou dlohodobě možné totalitní systémy). Markošova tučně vysazená analogie o systémové roli genetických a kanonických textů tedy ukazuje jediné: povrchní znalost tématu, k jehož posouzení se autor cítí být kompetentní.