Jaký příběh, takový svět

31. října 1984 jsem se dozvěděl, že v opuštěném domě v Krymské ulici 21 se bude odpoledne konat výstava mladých malířů – studentů Akademie výtvarných umění – a že bude trvat, když to dobře dopadne, tak nejvýš do následujícího rána. Na takové výstavy bylo tehdy třeba chodit nejlépe ještě před jejich otevřením, protože vernisáže se nemusely dočkat. Vypravil jsem se tam tedy hned odpoledne. Obrazy byly všude – na chodbách, na schodišti, na dvorku, na půdě – a bylo hned jasné, že nastupuje silná a výrazná generace. Večer jsem posbíral pár přátel a vydali jsme se tam znovu, tentokrát jsem si už s sebou vzal blesk (ty diapozitivy mají spíše dokumentační hodnotu, na veřejnost bych s nimi ale raději nešel). S řadou těch, kteří tam tehdy vystavovali (a z nichž někteří se od té doby stali profesory na Akademii), jsme se už na zadních stránkách Vesmíru setkali – např. s Jiřím Davidem, Stanislavem Divišem, Michalem Gabrielem (jak selhává lidská paměť: M. Gabriel vypadl z dokumentačních seznamů v Zakázaném umění II), Petrem Niklem, Ottou Plachtem, Antonínem Střížkem – a s dalšími se ještě setkáme. Byla to už druhá taková konfrontace a následovaly další v Praze a v Kladně. Všech se zúčastnil také Tomáš Císařovský, kterého představujeme dnes. V roce 1985 vystavoval s Jiřím Davidem v klubu Vysoké školy ekonomické na Můstku a v r. 1989 samostatně na Opatově a v kulturním středisku Blatiny. Tam vystavil vyhraněný cyklus obrazů Z deníku legionáře, inspirovaný dědečkovými legionářskými zápisníky a kresbičkami. Následovaly další cykly obrazů: Legenda o životě prvního prezidenta, v roce 1993 Budování kapitalizmu v Čechách, 1996 cyklus portrétů české šlechty Bez koní (vystavený v Galerii Rudolfinum) a cyklus inspirovaný (mýtizovanou) atmosférou šedesátých let (kterou připomíná i svým názvem U konce s dechem), vystavený koncem loňského roku ve Špálově galerii (z něj jsou také naše reprodukce).

Všechny Císařovského cykly jsou obrazovými příběhy, či spíše obrazovými mytologiemi. Nesou v sobě prvky mlčenlivých obrazových kultur a souznějí s tušenou proměnou naší tradiční lineární alfanumerické kultury v kulturu obrazovou. Tento přechod je ještě zvýrazněn občasnou přítomností písma a útržků textů, které se v Císařovského obrazech samy stávají obrazy. Je to symbolické: tak, jako se kdysi z obrazů (vidění světa) staly texty (teorie), tak se nyní – zdá se – z textů začínají stávat obrazy. Co ale zůstává, je příběh. A zůstat musí, neboť naše způsoby vidění a vědění (teorie) jsou příběhy a abych parafrázoval Novalise, jen ten, kdo je ztvárňuje (vypráví, maluje, zhudebňuje), něco chytí. Prostě a jednoduše: náš svět je příběh, a jaký příběh, takový svět.