Živly a elementy

V roce 1986 se ve výstavní síni Atria na Žižkově konala společná výstava Huga Demartiniho a Pavla Nešlehy nazvaná „Objekty“. Hugo Demartini, jeden z čelných představitelů konstruktivních tendencí v českém umění, tam vystavoval šest sádrových objektů – trosek a ruin nějakých staveb, z nichž zbyly jen stopy základového zdiva. Řekli bychom pozůstatky zřícených konstrukcí, tedy spíše něco dekonstruktivistického než konstruktivistického. Pavel Nešleha, významný představitel jiného proudu českého malířství, proudu symbolicko-imaginativního či fantazijního (představeného v r. 1967 na výstavě „Fantazijní aspekty současného českého umění“ ve Špálově galerii), vystavoval šest obrazů-objektů vesměs s tématem živlů. Čtyři z nich byly současně s tématem dveří, rozevřených či vyvrácených, jimiž živly bouřlivě pronikají: chodba zaplavená bahnem se stopami po holinkách, vodní spoušť vpadající dveřmi a smetávající a ničící vše, co jí přijde do cesty, dveře vyvrácené vichrem... Tři objekty byly trojrozměrné: dvoje rozražené skutečné dveře, jedny s iluzivní malbou turbulentního proudění vodní záplavy, druhé rozevřené, ale držené tyčí-závorou, jimiž proniká mrazivý vzduch noci prozářené patrně měsíčním svitem. Lze to interpretovat různě: věčným zmarem a rozkladem, ozvěnou symboliky trosek a ruin v romantizmu, znechucením dobou sedmdesátých let (obdobím „příšerného příšeří“, jak tomu tehdy Pavel Nešleha s přáteli říkal), ale i nadějnou symbolikou věčného návratu, obnovy, znovuzrození, povstávání z chaosu.

Čeština má krásné slovo živly pro to, čemu se v jiných jazycích říká elementy. A protiklad slov živel – element téměř ztělesňuje dva zásadně odlišné přístupy ke světu. Původ slova „element“ je temný, možná je to prostě L, M, N, tři písmena, jimiž začínala (druhá část?) staré latinské abecedy; tak jako jsou slova složena z písmen, „elementárních“ jednotek, tak je svět složen z prvopočátků, prvků, „elementů“. Různí se jen názory na to, kolik jich je: u předsokratiků stačil jeden (první jednotná teorie všeho), u Aristotela to byly čtyři, o dva tisíce let později se jich napočítalo už přes stovku, ale když se sestoupilo na subatomární úroveň, bylo jich opět jen pár, a možná se skončí zase u jednoho (až budeme mít jednotnou teorii všeho). V žádném případě u nich však nelze mluvit o životě, ten z nich vznikne, až když je jich moc a jsou vysoce organizované, jak se říkávalo a říká. Čeština na to šla z opačného konce. Slovo „živel“ znamenalo ve staročeštině živého tvora, živočicha. U Jungmanna je ale ku podivu (aspoň mému) živel definován jako „jednoduché částečky materie, kteréž se rozložiti a rozděliti více nedají“ a uvádí dokonce živloměřictví, což „jest částka lučby zkumné jednající o srovnání míry, v které se živlové a jejich polučeniny slučují“. Kdy a jak živly přišly v češtině o život, nevím. Rozhodně ale nebyly tehdy ještě živelné: obviňování živlů ze živelnosti a z pohrom (a tedy jejich obživení) muselo v češtině nastat až daleko později, patrně až když se začalo zkoušet živlům poroučet.

Nešleha pokládá období s tématy čtyř živlů za ukončené. Myslím si však, že živly ve svých obrazech neopustil (a živly neopustily jeho). Živly totiž jsou vždy vyjádřením touhy po nalezení něčeho podstatného, něčeho v základech – a to nejen v neživé přírodě, ale především v duši člověka. Jsou to živé symboly, které po nás chtějí, abychom o nich vyprávěli a abychom je vykládali nebo malovali. Jsou branami ke světu i lidem, především však k tomu, abychom rozuměli sami sobě. ¹⁾