Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lysenko, prorok a ideolog

Padesát let lysenkizmu, sto let jeho tvůrci
 |  5. 12. 1998
 |  Vesmír 77, 686, 1998/12

31. července r. 1948 bylo zahájeno historické zasedání v Leninově všesvazové akademii zemědělských věd, kde byl vyslechnut referát akademika T. D. Lysenka O situaci v biologii. Zasedání bylo vrcholnou etapou mnoholetého zápasu mezi pokrokovým mičurinským směrem v biologii a reakčním neodarwinismem (weissmannismem-mendelismem-morganismem). Přineslo zasloužené vítězství mičurinské vědy. Biologie velikého socialistického státu rozdrtila reakční mendelismus-morganismus a definitivně nastoupila cestu pravé materialistické vědy.

(Ze sborníku Proti reakčnímu mendelismu-morganismu, Přírodovědecké vydavatelství, Praha 1951)

Narodil jsem se pár měsíců po tomto zasedání a ze školy si ještě pamatuji obrázky Mičurina a jeho 600gramové hrušky-antonovky nebo Lysenka, jak ve stodole přehazuje zrní čili jarovizuje...

Německý a americký proud

Na přelomu 19. a 20. století začala být naléhavá otázka, jaké principy řídí vývoj a evoluci organizmů. Lze rozpoznat dva přístupy:

  • Organizmus je skládačkou struktur různého řádu (buňky – částice – granule ad.). Struktury (monády, atomy) nejnižšího řádu se uspořádávají do struktur řádově vyšších (korpuskulární teorie). Někdy býval růst organizmu přirovnáván k růstu krystalu. Z tohoto přístupu se mj. vyvinulo Weismannovo učení o zárodečné plazmě.
  • Organizmus vzniká v interakci „protoplazmy“ (sídla živého) s prostředím. Tuto teorii zastávali embryologové. Vycházela z názoru, že organizmus nemůže být pochopen z jednotlivých částí.

    Když bylo popsáno jádro, chromozomy a mitóza s přesným dělením chromozomů do dceřiných buněk, objevila se i korpuskulární chromozomální teorie dědičnosti. Zastánci protoplazmy ji odmítali s poukazem na to, že jádro nemůže fungovat mimo „cytoplazmatické pole“, které se formuje samo, jádro určuje jen podružné vlastnosti (barvu hrachových zrn), zatímco vše podstatné („hrachovitost“ rostliny) je určeno protoplazmou. Ani po znovuobjevení Mendlových prací a založení genetiky se nepodařilo vývojovou biologii spojit s genetikou. Zvláštní postavení měla Darwinova evoluční teorie: na začátku století byla považována za překonanou. Genetika sice vykazovala úspěchy, ale nové druhy se jí vypěstovat nepodařilo a každé plemenobylo vždy verzí výchozího druhu. A tak se až do 40. let věřilo, že zatímco geny určují podružné znaky, charakteristiky taxonů určuje cytoplazma. Obě popsané tendence byly neseny dvěma biologickými proudy, reprezentovanými vědou německou a americkou.

  • Německá věda byla charakteristická syntetickými pohledy s komplikovanou terminologií. Chtěla mimo jiné pomocí lamarckizmu prokázat dědičnost získaných vlastností.
  • Americká biologie si spíš kladla úkoly rychle splnitelné a dobře vykazatelné. Několik škol rostlinných genetiků a Morganova škola vykazovaly velké pokroky. Genetika byla založena na chromozomální teorii dědičnosti a jasných kvantitativních pravidlech.

    Když pak ve 40. letech přišli G. W. Beadle a E. L. Tatum s teorií Jeden gen – jeden enzym, když v průběhu několika dalších let byla odhalena „materiální podstata genu“ a zároveň došlo k „nové syntéze“ v evoluční biologii, byl určen směr vývoje biologie do dalších let.

Hlavní postava příběhu

Lysenko zahájil svou vědeckou dráhu r. 1927 spiskem o stadiovém vývoji rostlin, který analytici jeho díla považují za jeho jediný vědecký spis. Ambiciótní badatel vplul rovnýma nohama do událostí, které v dějinách neměly precedens. A našel spojence v mocenském aparátu sovětského státu (viz Vesmír 68, 105, 1989/2). Porevoluční rétorika typu My jsme lepší, my těm kapitalistům ukážeme naléhavě vyžadovala činy a chléb. Hned teď! K čemu věda, která nemá okamžitý výstup do praxe? Jaképak vyhodnocování pokusů? Díky revolučnímu učení jsme poznali pravdu, kterou buržoazní věda tají v zájmu uchování vykořisťovatelského řádu. Ústřední výbor žádá mrazuvzdornou pšenici pro Sibiř? My to zvládneme za tři roky! Rychle, jednoduše, zadarmo. Lysenko dostal volnou ruku a zahájil velkolepé pokusy v zemědělství, které byly založeny buď na anekdotických, špatně doložených výsledcích, nebo jen na prostém nápadu. Uskutečňoval je na obrovských rozlohách a se zapojením tisíců lidí. Pologramotní vystrašení předsedové nedávno založených kolchozů vyplňovali dotazníky a předem věděli, co se od nich čeká – vždyť neúspěch by znamenal, že se dopustili sabotáže! Lysenko dotazníky vyhodnotil a začal do světa vytrubovat úspěchy mičurinské biologie. Po 2–3 letech bylo jasné, že přírůstek úrody za cenu ohromných nákladů s tím spojených nestojí. Akce se v tichosti odtroubila, ale dalších 30 let se na ni v učebnicích pěly ódy. Tento stereotyp se opakoval např. u jarovizace ozimní a posléze jarní (!) pšenice, letní výsadby brambor a cukrovky nebo zvyšování tučnosti mléka. Moc stála na Lysenkově straně za Stalina i za Chruščova. Kdyby Lysenko nechal někde na okraji žít i skutečnou vědu, nemuselo být tak zle, a na svérázný styl „diskuse“ s oponenty by se zapomnělo. Lysenko však místo toho založil novou biologii a své odpůrce nemilosrdně smetl.

Prorok

Proroci, kteří nahlédli Pravdu a jali se ji hlásat, se mohou stát zdrojem inspirace pro celé generace lidí, jejich učení může vplout do civilizačních (náboženských, vědeckých) kontextů. Existence proroků ve vědě jako provokujících a inspirujících osobností není na škodu. Koneckonců i slavný Kopernik zůstával prorokem až do 19. století, kdy byl heliocentrizmus dokázán i experimentálně. V té době už na něj věřil snad každý. Proroci se vyskytnou v každé generaci a většinou se na ně rychle zapomene. Za žádných okolností se však prorok nesmí dostat k moci. On to, co ostatním zůstává utajeno, pustí se do přetváření světa podle zjevené Pravdy a nezná ohledy.

Pomiňme otázku, zda Lysenko byl prorokem, nebo podvodníkem, jehož si za proroka vybrala moc. Důležité je, že se jako prorok choval. Nesnesl odpor či kritiku, ba ani ji nechápal. Snad vůbec netušil, co se od něj chce, když světová vědecká obec požadovala zveřejnění metodik a vyhodnocení výsledků. On pro nahlédnutou pravdu nic takového nepotřeboval, a „vědecké“ práce jsou přece jen ilustrací, ne důkazem. Prorokovy Pravdy nelze falzifikovat, lze je jen potírat. To ve 40. letech nahlédli i západní vědci, kteří zpočátku mohli k Lysenkovu snažení cítit jisté sympatie (J. B. S. Haldane, R. B. Goldschmidt, T. M. Sonneborn), a velmi ostře se od něj distancovali (viz např. NatureScience z června 1949).

Genetika je podvodná pavěda

Tak zněla první a zásadní teze Lysenkova učení. Lysenko byl „dědicem“ spíše té tradice, kterou jsme nazvali německou vědou. Nevěřil v genetiku s jejími číselnými poměry a neměnnými znaky přenášenými do dalších generací, s mutacemi jako jediným zdrojem tvůrčí změny v evoluci. Takových pochybovačů bylo ve 30.–40. letech víc, a přesto po nich nezůstaly haldy spisů plných nadávek na reakční mendelizmus-morganizmus-weismannizmus. Trpělivě se věnovali např. cytoplazmatické dědičnosti, snažili se najít alternativy k neodarwinistické teorii evoluce... Jejich výsledkům, když už ne interpretacím, může věřit i oponent. Ne tak Lysenko – jeho stěžejní teoretické práce vycházely hned na stránkách denního tisku (Pravda, Litěraturnaja gazeta) nebo odezněly jako projev na zasedání Akademie. V celé velké zemi si to přečetli jeho následovníci, a hned věděli, co mají nalézat, aby jejich práce byly přijaty do tisku.

Lysenko, ovlivněný patrně pokleslou formou „vědeckého světového názoru“, který se stal státní ideologií, stál na zajímavých pozicích. Na jedné straně neuvěřitelná nedůvěra k náhodě, víra, že se vše včetně vývoje společnosti řídí objektivními zákony. Předpokládali bychom, že automaticky sklouzne do mechanicizmu, avšak nikoli. Z ne zcela pochopitelných důvodů (zřejmě pod vlivem Engelsovy dialektiky přírody) pro něj mechanické fungování živých bytostí nepřipadalo v úvahu (odtud ta zášť vůči genetice, která je víceméně předpokládá). Opačný pól – vitalizmus – také nemohl přijmout, protože ten nesl nálepku idealizmu, tudíž byl zakázán. Z toho všeho mu vyšel názor, že život je zvláštní formou organizace hmoty (podobně jako na jiné úrovni fotony nebo atomy), ale řídí se svými vlastními zákony, neodvoditelnými z fyziky či chemie. Těm zákonům se jen nesmí říkat vitalistické. Jejich obsah lze podchytit slovy asimilace a disimilace podmínek vnějšího prostředí. Sám pro sebe jsem si vytvořil toto přirovnání:

Mějme směs kyslíku a vodíku. V jejich „zákonité“ povaze je, že se budou slučovat. Jaké sloučeniny vzniknou, to závisí na „asimilaci“ vnějších podmínek. V „běžných“ podmínkách vznikne voda H2O, v méně běžných peroxid H2O2. Exotické podmínky (třeba v mezihvězdném prostoru) budou „asimilovány“ tak, že vzniknou sloučeniny typu HO, HO2 a kdovíco ještě. Paleta možností, co v závislosti na prostředí vznikne, je velká, avšak konečná, a trpělivým studiem všech vztahů asimilace se dobereme k tomu, jak připravit sloučeninu, o kterou nám jde. To by ještě šlo, teď ale dávejte pozor: Molekuly H2O jsou součástí entity „voda“ a spolupracují na tom, aby bylo vody dost a aby se jí dobře dařilo, a naopak „bojují o život“ s jinými druhy sloučenin. Dokonce se mohou pro dobro celku – „vody“ obětovat a zaniknout.

Vraťme se zpět do biologie a zastavme se u některých výstupů učení (vynechám povídání o dvou nádherných odnožích – teorii O. B. Lepešinské o vzniku buněk z živé hmoty, viz Vesmír 68, 165, 1989/3, a teorii G. M. Bošjana přechodu virů v mikroby a naopak). Z dnešního pohledu jde o podvody nebo o banality, které nikdy nijak nemohly „klasickou“ vědu ohrozit.

  • Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí. Potomci se obvykle podobají rodičům proto, že to tak u druhu zákonitě chodí, avšak pokud rodiče asimilovali za svého života něco nového, mohou to předat dál. Také potomci mohou být při svém vývoji ze zygoty usměrňováni tím nebo oním směrem (např. výživou) a nabyté vlastnosti předat potomkům.
  • Šlechtitelství se stává výchovou. Upravujeme vnější podmínky a z ozimé pšenice za pár generací bude jarní. Krmíme dobře březí krávu a z telete bude dobrá dojnice (a její potomci při dobré péči budou také dobrými dojnicemi). Vajíčko předjímá podmínky, které má jako nový jedinec asimilovat, a podle toho si za partnera vybírá nejvhodnější spermii. Čisté samosprašné linie pšenice ozdravíme nejlépe tak, že jim zabráníme v samosprášení, a pak je budeme opylovat – pylem téže linie. Vysvětlení: v rámci linie existuje snaha o co nejlepší přizpůsobení vnějším podmínkám, a tak (pokud podmínky po mnoho generací neměníme) tímto postupem dovolíme vajíčku, aby si vybralo z většího množství pylových partnerů.
  • Vegetativní hybridizace. Princip objeveného jevu spočíval v tom, že roub nejenže sám přejímá některé vlastnosti podnože, ale předává je se semeny do dalších generací. Dokazovalo se to zpočátku několika nejasnými fotografiemi vegetativních hybridů rajčat, které obletěly svět. Ve světě se to nikomu zopakovat nepodařilo (Vesmír 29, 50, 1950/1); svět požadoval podrobnosti, ale kromě podrážděné odezvy nedostal nic. V sovětských časopisech se však vyrojily články o vegetativních hybridech rostlin, a dokonce živočichů (šlo o transplantace žloutků ptačích vajec a implantace králičích zárodků samicím jiného plemena).
  • Tvůrčí darwinizmus je teoretickým výstupem tohoto pojetí dědičnosti (na rozdíl od darwinizmu „plochého“ – tj. neodarwinistické syntézy). Jde o zdůraznění lamarckistických prvků původní Darwinovy teorie (sám Darwin dědičnost získaných vlastností nevylučoval, nemá smysl se ptát, zda byl v tomto ohledu darwinistou, nebo lamarckistou). Ovšemže tady se Lysenko nezastavil! Především druh byl pro něj objektivní entita, tedy jedno ze zákonitých vyústění sebeformování živé hmoty (něco jako chemická sloučenina, viz výše). A teď přijde to hlavní: Druh se může skokem měnit v jiný druh. Část jedinců začne asimilovat vnější podmínky jiným způsobem – a z pšenice máme žito, z ovsa hluchý oves, z čočky vikev. Zkuste vysít probrané osivo pšenice, co vám v ní vyroste žita! O kontaminaci osiva nebo půdy žitnými zrny nemůže být ani řeči (i když většinou chybí informace o tom, jak se osivo třídilo, zda byla půda sterilizována, zda se na místě žito nedávno nepěstovalo). A co řeknete semenům vikve uvnitř lusku čočky? S tímto nesmyslem přišel Lysenko těsně po válce a po deset let v celém Sojuzu nalézali mezidruhové přeskoky; vědci v kapitalistických zemích, zaslepení reakční ideologií neodarwinizmu, neuzřeli nic. Drobnou nepříjemností bylo, že přeskoky se konaly jen směrem k druhům známým, nikdo nepopsal objevení druhu nového. I s tím si věděli rady – vzpomeňte na naše chemické přirovnání: obvykle dostanete vodu, tu a tam peroxid nebo další vzácnosti, ale přece jen nebudeme očekávat třeba sloučeninu H7O3. Druhy objektivně existují, ale nemohou existovat jakékoli druhy.

Tvůrčí darwinizmus se však musel vypořádat ještě s jednou lapálií – s malthusiánstvím. Darwin se opravdu Malthusem inspiroval, avšak toto učení bylo v SSSR vědeckým světovým názorem odmítáno. Lysenko si věděl rady. Darwin se mýlil, vnitrodruhová konkurence neexistuje: jedinci jsou údy druhu a spolupracují k jeho prospěchu. Výsledkem je jeden z nejbizarnějších zákonů, zákon života druhu: Rozličné orgány, různé vlastnosti a fyziologické procesy, nekonečná různorodost forem a funkcí organizmu živočicha nebo rostliny je zaměřena k přímé nebo nepřímé spolupráci na zvětšení počtu jedinců daného druhu, i kdyby to v některých případech vedlo ke zkrácení života jedince, nebo dokonce k jeho smrti. (Pravda 3. 11. 1950; překlad viz Vesmír 29, 98, 1951/2)

I na mnoha jiných místech Lysenko vyzývá, že se biolog nemá bát rčení „proto, aby“. A přesto se autor takového zákona zároveň domnívá, že jím na hlavu porazil jak mechanicizmus, tak vitalizmus! Proto se aplikovalo setí do hnízd: semenáčky si navzájem pomáhají, aby se posléze některé z nich obětovaly ve prospěch jiných. Jakápak soutěž o zdroje a přežití uvnitř druhu! Není už jasné, jak podle podobných návodů vypěstovat nového sovětského člověka?

Existence proroků může zdramatizovat dějiny vědy, i když jejich vlastní přínos se nakonec ukáže zanedbatelným. Tu a tam se po mnoha letech z jejich díla jako z koláče vyzobnou nějaké rozinky. A jakkoli mohou vypadat pro některé směry v dnešní biologii zajímavě, musíme je chápat v celém kontextu díla – jako součást obludné propagandistické mašinérie, která zahubila mnoho slibných kariér, a dokonce vedla k fyzické likvidaci lidí.

Citát

Peter B. Medawar: Věda a literatura, s. 113 sborníku esejů Umění ve století vědy

Vědecké uvažování je proto na všech úrovních interakcí dvou myšlenkových dílčích jevů – dialogem mezi dvěma hlasy, jedním imaginativním a druhým kritickým; dialogem, chcete-li, mezi možným a daným, mezi návrhem a rozvrhem, dohadem a kritikou, mezi tím, co by mohlo být pravdou, a tím, co jí skutečně je. […] Z obrazotvornosti bez kritiky by mohl propuknout komický výkon výpovědí stejně velkolepých jako pošetilých. Kritické uvažování samo o sobě je jalové.

(Agrobiologie. Brázda, Praha 1951)

Materialistická theorie vývoje živé přírody není myslitelná, aniž bylo uznáno, že individuální odlišnosti získané organismem za určitých životních podmínek jsou dědičné, není myslitelná, aniž byla uznána dědičnost získaných vlastností.

Nelze popírat, že ve sporu, který vypukl na počátku XX. století mezi weismannovci a lamarckovci, byli lamarckovci blíže k pravdě, protože hájili zájmy vědy, kdežto weismannovci se pouštěli do mystiky a od vědy se vzdalovali.

Mendelovci-morganovci se domnívají, hlásajíce neurčitelnost dědičných změn, t. zv. mutací, že dědičné změny jsou zásadně nepředvidatelné. Je to svérázné pojetí a nazýváme je idealismem v biologii.

Mičurinská theorie neuznává v organismu existenci dědičné hmoty nezávislé na těle organismu. Změna dědičnosti organismu nebo dědičnosti jednotlivé části jeho těla je vždycky výsledkem změny samotného živého těla.

(Agrobiologie. Brázda, Praha 1951)

Na jednom z lístků se mne kdosi táže, jaké stanovisko zaujal Ústřední výbor strany k mé přednášce. Odpovídám: Ústřední výbor strany prostudoval můj referát a schválil jej. (Bouřlivý potlesk, přecházející v ovaci. Všichni vstávají.)

Pokusy s vegetativní hybridisací nezvratně ukazují, že dědičnost je vlastní všemu živému, kterékoli buňce těla, kterékoli částici těla, a ne pouze chromosomům. Dědičnost je přece určována specifickým typem výměny látek. Změňte typ výměny látek živého těla a změníte dědičnost.

Živá příroda se tedy jeví morganovcům jako chaos náhodných, roztříštěných jevů, které nemají nutných spojitostí ani zákonitostí. Všude vládne nahodilost. Poněvadž nejsou schopni odhalit zákonitosti živé přírody, jsou morganovci nuceni uchylovat se k theorii pravděpodobnosti, a protože nechápou konkrétní obsah biologických procesů, mění biologickou vědu v suchou statistiku. [...] Na základě takové vědy není možno plánovitě pracovat, cílevědomá praxe a vědecké předvídání je vyloučeno. Věda pak, která nedává praxi jasnou perspktivu, sílu orientace a jistotu, že dosáhne praktických cílů, není hodna se nazývat vědou. (Potlesk)

Vědy jako fysika a chemie se osvobodily od náhodností. Proto se staly exaktními vědami. Živá příroda se vyvíjela a vyvíjí na základě nejpřísnějších a pro ni vhodných zákonitostí. Organismy a druhy se vyvíjejí na základě přírodních a jim příslušných nutností.

Tím, že odstraňujeme z vědy mendelismus-morganismus-weismannismus, zbavujeme biologii nahodilostí. (Potlesk) Musíme si dobře zapamatovat, že věda je nepřítelem náhodností. (Bouřlivý potlesk)

z Rozhovoru pro Litěraturnuju Gazetu


Avšak buržoasní učenci zamlčují, že se žádnému ještě nepodařilo a nikdy nepodaří, ani aby sám viděl, ani aby jiným ukázal v přírodě obraz nejvyšší konkurence jednotlivců uvnitř druhu. Na př. kdo může vidět nebo ukázat, že si zajíci navzájem překážejí více, než jim překážejí vlci...

Je možno uznat, že plevely, jež jsou jiného druhu, než na př. pšenice, pšenici překážejí, dusí ji. Vždyť nikdo neuvěří, že se řídké a tudíž zaplevelené pšenici lépe daří na poli než husté a čisté pšenici.

Čím vysvětlit, že si buržoasní biologie tak velice váží theorie o konkurenci uvnitř druhu? Touto konkurencí nutno ospravedlnit, proč v kapitalistické společnosti velká většina lidí, zvláště v době nadprodukce materiálních statků, vede chudý život.

Veškeré lidstvo patří k jednomu biologickému druhu. Proto buržoasní věda také potřebovala vymyšlený boj uvnitř druhu... kapitalisté mají miliony, ale dělníci trpí bídu, poněvadž kapitalisté jsou podle své povahy, podle své dědičnosti jakoby chytřejší, schopnější.

(překlad z r. 1951)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Genetika

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné