RICHARD G. BROMLEY: Trace fossils – biology, taphonomy and applications

Nehledě na neblaze se vyjímající slovo „fossils“ v titulu by kniha mohla zajímat každého, kdo se zabývá neživými nezpevněnými substráty – sedimenty, zvětralinami či půdou – a z nich vzniklými horninami, a dále každého, kdo studuje chování živočichů (zejména bezobratlých).

Studium stop po činnosti organizmů už dávno nespočívá pouze v suchopárných popisech a vágních interpretacích biogenních struktur. Výstižnější charakteristikou náplně oboru je konstatování, že většina usazených hornin či příbuzných substrátů byla v určité době životním prostorem organizmů a má tedy svoji „ichnostavbu“ (ř. ichnos – stopa). Materiály dosud nezpevněné, pokud nejsou hluboko pohřbeny, nemají ještě „ichnostavbu“ definitivní. Abychom porozuměli tomu, co se při bioturbaci se substrátem děje, musíme znát techniky, jimiž s ním organizmy manipulují. Není jich zase tak málo, takže představa žížaly jako „univerzálního bioturbátora“ je velmi zkreslující.

Je pozoruhodné, jak málo se zjištění biologů o tvaru doupat a pozorování lezoucích organizmů shodují s geologickým záznamem. Faktor „fosilizační bariéry“ je velmi významný, spočívá v mizení, či naopak zviditelňování některých struktur při zpevňování hornin, a hlavně ve složité mezihře střídavé sedimentace a eroze substrátu, která vzniklé struktury modifikuje.

Správná interpretace stop organizmů umožňuje porozumět řadě problémů: od míry rozmělnění stratigrafického záznamu bioturbací, přes rekonstrukci sedimentačně-erozní historie substrátu a fyzikální energie prostředí, až po strategie chování organizmů v současnosti i v geologické minulosti Země.

Tím vším (a mnohým dalším) se tato kniha zabývá. Výtečná je např. kapitola „The synecology of bioturbation“, která ukazuje, kolik biogenních struktur je společným dílem několika původců. Chcete-li „stopám“ porozumět, pak je četba knihy nejlépe investovaným časem. R. Bromley zná totiž z vlastní terénní činnosti (zahrnující i potápění v mořích nejrůznější teploty a hloubky) živou i neživou složku současných mořských prostředí, a to jak klastických, tak karbonátových, i nesčetné sekvence sedimentárních hornin. Může se proto spoléhat na svůj úsudek a nepodléhá ani módním pojmům, ani tradičním frázím. Navíc věnoval velkou péči čtivosti textu a výstižnosti ilustrací. Z osobního kontaktu s autorem vím, že na napsání 1. vydání knihy v r. 1990 si vzal rok neplacené dovolené. Nepředpokládal, že by všichni čtenáři byli seznámeni s ichnologickou hantýrkou. Snad proto mi jeden z kolegů, jemuž jsem knížku půjčil, řekl: „To je asi něco pro začátečníky, tomu jsem rozuměl i já!“ Skutečnost je taková, že specialisté hledají v knize poctivé, výjimečnou terénní zkušeností podložené zhodnocení překotného vývoje oboru v posledních desetiletích.

Čtenáře Vesmíru by snad mohla zaujmout reprodukovaná ilustrace dokumentující, kolika různých technik bioturbace je schopen v závislosti na konzistenci a hloubce substrátu jediný živočich, v tomto případě krtek.

Při pozornějším čtení vyplynou z knihy i věci velmi obecného zájmu. Například jak málo pojmů se dá bezezbytku vtěsnat do existujících klasifikačních schémat nebo jak neúplný je dosavadní terénní průzkum i velmi známých prostředí.