Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Americký způsob života

O zoologii, penězích a postavení vědy ve Spojených státech
 |  5. 10. 1998
 |  Vesmír 77, 555, 1998/10

Vesmír: Pane profesore, jak jste se dostal k zoologii?

F. Pitelka: No, byl jsem mladej a chodili jsme do Michigan na farmu a vždycky jsme tam byli tři čtyři týdny, protože jsme na té farmě pomocili strawberies... jahody. A tam byly krásný placy, místa, I observerd a bird life, já jsem pozoroval ptačí život. Tak se to začalo. A v škole jsem byl v šesté třídě a učitelka tam měla klub pro děti a chodili jsme do lesa, tak jsme začali ptáky pozorovat, a to začala moje životní dráha v zoologii.

Vesmír: Odkud umíte česky?

F. P.: No, jenom doma... protože moje rodiče přišli z Československa, tedy z Austrian-Hungary Empire, v roku 1914, já jsem se narodil 1916. A doma jsme mluvili jenom česky, všady se mluvilo jenom česky na západní straně Chicaga. A tak moje čeština... naučil jsem se mluvení a slyšení a povídání, ale žádné písaní, žádné čtení. Tak teď najednou, když je mi osmdesát jeden, tak začínám správně, pořádně se učit českou gramatiku.

Vesmír: A kde jste studoval vysokou školu?

F. P.: Na University of Illinois, tam jsem dostal můj bakalaurát, a potom jsem šel na University of California a tam jsem dostal můj PhD, PhD doktorát.

Vesmír: Pak jste měl svůj ústav. Jaké měl cíle?

F. P.: Ten institut se jmenuje Museum of vertebrate zoology. Patří to k Department of zoology Kalifornské univerzity. A tam je to velikej muzeum. Chodili jsme na terénní práce do států Nevada, Arizona, a taky do Mexika, a když jsem tam byl asi šest let, tak jsem měl příležitost dělat takovou research, výzkum na Aljašce. Tak jsem začal v Aljašce, daleko na Arctic Ocean, daleko u Arktického moře, a tam jsem pracoval a jsem měl program studenti a collaborators pro třicet let. Začínal jsem roku 1951 a skončilo to v roce 1980. Všichni jsme zpracovávali otázky ptačího života v tamním krátkém severském létě v tundře. Navíc tam žijí drobní lumíci; některé roky se přemnožují. To mě tak zajímalo, že jsem začal v roce 1953 studovat tento jev.

Potud náš rozhovor probíhal česky. Protože nám šlo především o názory profesora Pitelky a nikoli o jeho znalost češtiny, přešli jsme do angličtiny, aby se mohl vyjadřovat přesněji.

Vesmír: Jaké je poslání vašeho ústavu, kým byl financován?

F. P.: Nejprve nás financoval Úřad pro námořní výzkum (Office of Naval Research), ten totiž založil laboratoř blízko Point Barrow. Později jsme dostali peníze také od Národní nadace pro vědu (National Science Foundation), pak jsme byli dotováni v rámci Mezinárodního biologického programu.

Vesmír: Proč byl ústav založen, jaké má vědecké cíle?

F. P.: Ústav – Zoologické muzeum obratlovců – založil r. 1908 slavný americký zoolog Joseph Grenell. Přišel jsem tam r. 1939 a získal doktorskou hodnost za práci o kondorech. Potom jsem tam zůstal. Muzeum se zabývá hlavně zoologickým výzkumem v západní části Severní Ameriky, věnuje se však také sběru a studiu zoologického materiálu v celé Severní i Jižní Americe.

V mém případě ovšem šlo o materiál, který jsme získali na Aljašce. Výzkumná činnost v tomto ústavu je srovnatelná s výzkumem na univerzitách v Kansasu, Michiganu, Harvardu nebo v Americkém přírodovědeckém muzeu (American Muzeum of Natural History) v New Yorku či ve Smithsonově ústavu ve Washingtonu. Jinými slovy je to jedna ze tří nejvýznamnějších institucí přidružených k velkým univerzitám, které financují výzkum systematiky, ekologie a etologie obratlovců.

V našem ústavu studujeme především ptáky, máme však také znalce savců – i já se teď zabývám savci – dále specialisty pro studium obojživelníků a plazů.

Vesmír: Podílejí se na sponzorování vašeho ústavu další univerzity?

F. P.: Nejsme na jiných univerzitách závislí. Jsme součástí Kalifornské univerzity, která je obrovská – má 8 kampusů – náš v Berkeley, dále v Los Angeles, v San Diegu, v Davisu ad.

Vesmír: Proč je podle vašeho názoru zoologie důležitá? Čím si udržuje zájem společnosti, že se na ni najdou peníze?

F. P.: Poslání zoologie? To je obecný problém, který se netýká jen našeho ústavu. Peníze dostáváme především od státu, částečně také z externích zdrojů, jakými jsou například Národní vědecká nadace nebo Národní ústavy zdraví [pozn. red.: národní zde ve významu státní, resp. Spojených států], ty podporovaly některé z mých studentů. Peníze přicházejí také od dalších vládních organizací, jako byl v mém případě Ústav pro námořní výzkum.

Otázku významu výzkumné práce nelze omezit na zoologii, je to otázka lidské zvídavosti, snahy dozvědět se víc – o životě zvířat, o tom, jakými zásadami se řídí rozmanitost projevů živočichů i jejich přírodních společenstev. V době, kdy už je velká část zemského povrchu pozměněna, pátráme po stanovištích, která by bylo vhodné před takovou změnou chránit a studovat na nich neporušený průběh života v přírodě.

Vesmír: Jak se vám, pane profesore, ředitelovalo, jaké jsou v Americe zápory a klady manažerské práce ve vědě?

F. P.: Práce kurátora a vedoucího oddělení je každodenní záležitostí. Především jsem byl rád, že mi mé postavení umožňovalo práci se studenty. Pod mým vedením jich získalo PhD asi 40. Výzkum, který prováděli, zajímal v prvé řadě mě, a studenti přicházeli, protože věděli, oč se zajímám, a mé zájmy sdíleli. Dále jsem měl 12–15 vědeckých spolupracovníků. Práce se studenty však byla hlavním zdrojem mé radosti a měřítkem mých úspěchů. Pak jsem ovšem – jako senior – postavení vedoucího oddělení zase předal. U nás totiž taková funkce není definitivní, je omezena na určité období, 3–4 roky. Vedoucím jsem byl po dvě funkční období. Byla to prostě povinnost, kterou jsem vítal, protože jsem měl na starosti úspěšný chod oddělení.

Měl jsem štěstí, že jsem tuto funkci zastával v polovině a koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, než došlo k finančním omezením. Takže můj život ve funkci vedoucího probíhal vlastně hladce, za příznivých podmínek. Nejsem si jist, jestli bych dnes chtěl být vedoucím. Máme teď rozsáhlá oddělení a finanční omezení jsou přísná.

Vesmír: Pohybujete se v prostředí vědy dlouho. Jakými proměnami během vašeho života procházela jednak věda sama, jednak vztah politiků a veřejnosti k ní?

F. P.: Domnívám se, že vývoj vědy, jak jsem ho mohl sledovat, směřuje k vzniku složitých podoborů. Například základní otázky v etologii, jak je vytyčil Niko Tinbergen, byly vesměs dále rozpracovány do dílčích disciplín. Dnes to působí občas až únavně – vezměme např. pohlavní výběr. Tato otázka se začala považovat za důležitý dílčí problém obecných projevů živočichů v době, kdy se rozvinula statistická metodologie a zároveň nastala doba počítačů. V biologii se věnuje mnoho času pouhému teorému modelování, vytyčování možností, zprvu bez jakéhokoli důkazního materiálu. Teprve modelování nás upozorní na problémy, které bychom patrně těžko objevili, kdybychom se věnovali jen práci v terénu. Nejde však jen o metodologii statistickou, ale předem se programují i experimenty v terénu. (To je převládající trend.)

Koncepce a pohoda při vědecké práci jsou v podstatě stejné. Myslím, že neexistují větší konflikty, situace se vyvíjí celkem dobře co se týče základního postoje k vědě a atmosféry při práci. Chápu, proč se na to ptáte, v Evropě jsou poměry jiné. Takže jsem se téhle otázky, jak vidíte, snadno zbavil.

Vesmír: Jak se podle vás bude dál rozvíjet váš obor?

F. P.: Odpověď na tuto otázku je obtížná, protože je mi 81 let, takže můj odhad, co se stane, je ovlivňován mnoha jinými aspekty. V budoucnu budeme čelit globálním problémům týkajícím se zeměkoule a života na Zemi. Například ekologie přechází od základního výzkumu způsobu organizace přírodních ekosystémů k aplikovaným studiím modifikovaného způsobu organizace životního prostředí ovládaného člověkem.

Náhle se tu zrodil nový obor výzkumu, který prudce „explodoval“ v americké ekologii – ochranářská biologie. V posledních šesti měsících vzniklo několik nových časopisů, jejichž tematikou jsou studie vlivu různých oborů lidské činnosti na zbytkové přirozené ekosystémy. Toto vidím jako podstatnou část biologie, zvláště zoologie. A ovšem také chování živočichů. Skutečnost, že na Havaji vymřel druh ptáků, kteří záviseli na určitém druhu květů, způsobila, že zdroj medu z těchto květů se náhle stal přístupným pro jiné druhy ptáků – a tito ptáci v průběhu padesáti let prodělali vývojové změny ve velikosti zobáku; souvisí to s náhlou přístupností zdroje potravy, který dříve přístupný nebyl. Jsme omezováni skutečností, že studujeme životní prostředí ovládané člověkem, avšak na druhé straně existují případy, které objasňují otázky evoluce právě tím, že se přeživší členové fauny přizpůsobili.

Vesmír: Co říkáte požadavkům velké vědy, to znamená fyziky a jejích urychlovačů, kosmonautiky apod.?

F. P.: To je složité. Vědci mého druhu jsou si vědomi skutečnosti, že finanční zdroje na jejich práci jsou omezovány nejen obrovskými požadavky vědních oborů zaměřených na blaho lidstva, ale samozřejmě i náklady na vývoj vojenské techniky. Neuvěřitelně nákladná jsou třeba letadla, a přitom se každý týden jedno z nich zřítí. Kdybychom tak všechny ty peníze měli na výzkum! Nechci tím říci, že se vyhlídky studentů zmenšily. Vychovávám na Univerzitě v Berkeley stále dost studentů, kteří se zajímají o základní otázky vědy. Jejich počet jsme však museli omezit, protože jsou omezené finanční zdroje. Myslím však, že má odpověď není tak dramatická, jak byste si přál. Vy se tím vlastně ptáte, jaký bude příští vývoj lidstva, jaký tlak působí na vývoj různých možností pro lidstvo – v tomto směru zájmy biologie hrají jen malou roli. Nejsem věštec, neumím na vaši otázku správně odpovědět. To říkám upřímně.

Vesmír: Co říkají lidé kolem vás na to, že jste vědcem, jaký mají názor na vědu?

F. P.: Postoj vzdělaných lidí obvykle bývá příznivý, chápající. Popularizace vědy v televizi zvětšila povědomí veřejnosti i rozmanitost otázek, jimž se vědci věnují. Řekl bych, že v posledních dvaceti letech se stále víc zdůrazňuje rozsah informací, které bychom měli poskytovat veřejnosti.

V posledních pěti letech Kalifornská univerzita zavedla program, který zlepšil přístup veřejnosti k exponátům i k přednáškám. Mnohem víc se dnes přednáší, aby se zvýšila informovanost veřejnosti. Necítím se plně kompetentní, ale neváhám říci, že neexistuje kritika našeho úsilí, a pokud existuje, je to jen známka ignorance dotyčných lidí.

Vesmír: Právě teď byly udíleny Nobelovy ceny. Proč putují převážně do USA?

F. P.: Domnívám se, že příčinou úspěchu Američanů je prostě oddanost vědě a míra úsilí vědě věnovaného. Ovšem konkurence je značná, závisí to na oboru, např. v medicíně je velmi finančně podporován výzkum, který se týká lepší znalosti nemocí. Ovšem jsem v České republice, ve střední Evropě, a nechci se dopustit omylu. Nejsem si jist, jestli zde nejste závislí na politické angažovanosti a zda se lidé mohou ve velké míře věnovat výzkumu. V Americe v základních oborech pracují nejrůznější lidé, šance na velký objev se v takovém sociopolitickém prostředí zvyšuje.

Vesmír: V posledních letech byly udíleny i ceny Ignáce Nobela, vlastně ceny za hloupost ve vědě. Proč také mnohé z nich putují do USA?

F. P.: Když se vrátím k tomu, co jsem již řekl, tak při rozsahu činnosti v daném oboru se podstatně zvyšuje i pravděpodobnost „autu“, jak bychom řekli. Někteří lidé mají určitou představu, jež snad v zásadě má nějaké klady, avšak předložené důkazy jsou prostě překonány jinými okolnostmi. Nicméně tito lidé zmíněným způsobem získají publicitu – to je také charakteristické pro americkou scénu.

Vesmír: Je vám 81 let. Jaký vedete vědecký život?

F. P.: Co teď dělám? – Zůstávám přiměřeně aktivní. Jsem členem komise, která posuzuje doktorské práce, jsem poradcem absolventů studia na univerzitě, účastním se seminářů a diskusí. Ač již od r. 1985 nejsem aktivním členem fakulty, studenti o mně vědí.

Rád se zúčastňuji etologického semináře, kde jsem jedním z profesorů. Seminář se týká více oborů: sociologie, antropologie, zoologie a ekologie. Chodím na některé schůze, ovšem ne tolik jako dřív, dostávám spoustu časopisů, až moc.

Vesmír: Celý život jste se věnoval vědě. Co dělají vaše děti?

F. P.: Měli jsme dva syny a dceru. Můj starší syn získal Ph.D. v ekologii rostlin na Stanfordově univerzitě. Přednášel na jedné menší fakultě, potom se stal ředitelem programu ekologie a fyziologie rostlin při Národní vědecké nadaci, a nakonec mu bylo nabídnuto místo na Výzkumném ústavu elektrické energie ve Stanfordu jako znalci ekologie rostlin. Spolupracoval na problému vlivu atmosférického znečištění na vegetaci, také se zabývá problémem globálního oteplování. Poslední tři roky působí jako profesor na Univerzitě v Marylandu, vede laboratoř životního prostředí.

Náš druhý syn je historik umění a keramik, učí na Technice v Tennessee, kde mají jakési centrum řemesel – a právě keramika je jedním z tamních oborů. Dcera se stala hudebnicí, hraje na violu a její manžel je fagotista.

Vesmír: Váš život tedy vaše syny od vědy neodradil.

F. P.: Byli jsme v rodině dva vědečtí pracovníci. Manželka, protozooložka, pracovala na univerzitě s elektronovým mikroskopem. Byla v této práci tak zběhlá, že ji přijala Nadace pro výzkum rakoviny. Podílela se tam na programu Změny funkce buněk v raných stadiích rakoviny. Po zbytek svého života se věnovala výzkumu v této oblasti.

Myslím, že do jisté míry naše činnost děti při výběru povolání ovlivnila. Zájem o hudbu u dcery podporovala má žena, protože se jí líbila hudební škola, kterou naše Kazi navštěvovala.

Vesmír: Kolik vědy, podle vašeho názoru, potřebuje česká společnost?

F. P.: Že vědu potřebujete, je pravda, ale netroufám si odhadnout kolik. Vzhledem ke změnám v české společnosti během minulých třiceti čtyřiceti let pozornost věnovaná vědě nevyhnutelně poklesla, ale nyní snad máte dobré vyhlídky.

Poprvé jsem se setkal s vědeckou činností vašich odborníků, když jsem pracoval na cyklické fluktuaci lumíků. Seznámil jsem se například s prací Jaroslava Pelikána a s jeho zájmem o migraci hrabošů. Brzy na to jsme se setkali, snad r. 1964, ve Varšavě, kde se konala konference. Když se v Británii David Lack začal zabývat charakteristikou životních funkcí, vyšla u vás (v šedesátých a sedmdesátých letech) na toto téma vědecká pojednání, která publikovali vědci z Brna. Byla obecně uznávána jako významný příspěvek. Předpokládám, že brněnská skupina je dosud aktivní. Tolik tedy vím o výzkumu biologie ptáků a malých savců u vás. 1)

Poznámky

1) /v listopadu 1997, otázky kladl Ivo Budil/

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Frank A. Pitelka

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné