Věda, společnost a politika

V naší každodení práci – v laboratořích, v archivech, se statistickými daty nebo při přednášení – vycházíme často z nereflektovaných předpokladů o tom, co je věda, jaká jsou její východiska a obecně přijaté postupy. Nereflektovány zůstávají kulturní a sociální podmínky jejího vzniku a její trvalé existence. Stranou pozornosti zůstává i vztah mezi vědou a politikou – ne ovšem v tom obvyklém smyslu jednání mezi vědci a politiky o organizaci jejího řízení, o rozpočtu a platech, nýbrž z fundamentálního hlediska, zabývajícího se rolí vědy v moderních společnostech.

Valná shromáždění společností našeho typu jsou legitimní příležitostí k tomu, abychom se zamysleli nad trojúhelníkem věda, společnost a politika, překračujícím naše každodenní starosti.

Interpretace pojmu věda

V přírodních vědách od Einsteina a v sociálních vědách (méně výrazně) od prací Maxe Webera o metodologii sociálních věd a věd jako povolání převládá názor, že vědecké teorie jsou v podstatě hypotetické nebo, jinak řečeno, že se opírají o dohady. To není nic, co by význam vědy snižovalo. Naopak, poukazuje to na trvalý proces prohlubování a rozšiřování našeho vědění. Znamená to, že si nemůžeme být nikdy jisti, že i nejpevněji a nejlépe formulovaná teorie nebude překonána a nahrazena lepší aproximací. Podstatou vědy je, že je otevřená.

Toto pojetí nahradilo starší koncepci, kterou K. Popper označil pojmem autoritativní věda. Myslel tím tu dobu, kdy byla věda chápána jako souhrn vědění. „Nebyla tvořena hypotézami, ale prokázanými teoriemi – teoriemi, jako byly ty, které formuloval Isaac Newton“ (K. Popper, The Myth of the Framework). Věda tohoto autoritativního typu vyžadovala úplné akceptování, bylo to téměř jakési  zesvětštěné náboženství. Dodnes si někteří přírodovědci myslí, že hypotézy mají ve vědě sice určitou roli, ale zdůrazňují, že je to pouze role přechodná: skutečná věda je podle nich především rostoucím souhrnem vědění. Chápání vědy jako vědění, které má hypotetickou nebo podmíněnou povahu, otevřelo ovšem dveře třetí možnosti – vědeckému radikálnímu relativizmu (začátky T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí, a zejména Paul Feyerabend, Against Method). Vědecké teorie jsou podle těchto relativistů konstrukce, které se mění v důsledku změn pohledů na skutečnost. Zde je pochopitelně jeden z nebezpečných zdrojů postmoderní kritiky, jak racionalistického chápání vědy v Popperově nebo Gellnerově a také Carnapově pojetí, tak obnovy staršího autoritativního konceptu. Nám však o toto relativistické interpretování vědy nejde.

Věda v autoritativním období, zejména ve své staropozitivistické a materialitické interpretaci, která obvykle zahrnovala také determinizmus, si začala činit nároky na to, že může být vodítkem mravní nebo politické praxe, nebylo to jen využití mechaniky pro inženýrské účely nebo chemie pro vytvoření umělých hmot, byl to téměř jakýsi normativní obraz světa, kde i cíle byly vědecky „stanoveny“. Byla to forma společnosti takzvaného nekritického racionalizmu.

V popperovském a také weberovském slova smyslu má ovšem věda v sociální oblasti především povahu instrumentální. Ze samotného a pouhého poznání nelze odvodit to, co máme dělat, nebo ještě obecněji, co má být, tj. co je obecně prospěšné, dobré. A to ani ve smyslu individuálním, ani společném, skupinovém.

Věda v dnes převládajícím pojetí – nazvu ho moderním – tudíž nevede k jistotám v denním životě. Je spíše součástí onoho velkého proudu racionalizace života, který vede k odkouzlení světa. Co z toho plyne?

Návrat k autoritativní koncepci vědy je nemožný, větší jsou však spíše rizika nových forem iracionalizmu formovaných v různých podobách tzv. postmodernizmu. Povede-li zklamání z poznatku, že věda nemůže především v oblasti společenské říkat „kam směřovat“, co se má dělat, nanejvýš co se může a co se chce, a že „... každé jednotlivé důležité jednání, a tudíž i život jako celek, jestliže nemá být chápán jako plynutí nějakého přírodního děje ... znamená řadu posledních rozhodnutí, jimiž duše, jako u Platona, volí svůj osud, což znamená smysl své činnosti a bytí“ (Max Weber, Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, str. 469–470), povede-li tedy zklamání z této lidské situace k odmítnutí vědy vůbec, zhroutí se, myslím, náš komplikovaný a se svízelemi fungující svět. Anebo bude ve své velké části odsouzen k hladovění, bídě a nemocem v míře, kterou si neumíme představit. Věda je jednou z nezbytných podmínek naší slušné existence.

Vztah společnosti a vědy

Mohu se omezit jen na několik tezí. Věda, tak jak ji chápeme, tj. jako určitý modus vědění a myšlení o světě a jako sociokulturní instituce, může existovat jen za určitých ideových, kulturních a společenských podmínek. Hovořím zde tedy o sociologických předpokladech rozvoje a existence vědy, nejde zde o vnitřní logické a gnozeologické podmínky. Věda neexistuje ve vzduchoprázdnu a v určitém typu společnosti prospívá, v jiném hyne. Nejde tu jen o hmotné podmínky, nýbrž i o kulturní a sociologické předpoklady.

K. Popper mezi tyto sociologické podmínky řadil „kritického ducha“. Ten existuje jen v otevřených společnostech a projevuje se veřejným ověřováním, testováním myšlenek. Je proti jakékoliv formě zjevení jako zdroje vědění. Thomas Kuhn přidal existenci vědeckých komunit spojených společným paradigmatem. Ne všechny komunity vědců mají paradigmata, k těm, které je nemají, patří např. komunita sociálních vědců. Gellner přidal další stupeň společenské podmíněnosti: hovoří o vědecky zdatných společnostech, a těmi jsou společnosti průmyslové, kde vědění nesměřuje ke konzervaci dosaženého poznání, ale k expanzi, k dynamickému pojetí vědění. Společnosti vybavené rozsáhlými a trvale rostoucími technologiemi (což jsou společnosti s moderními a prosperujícími kapitalistickými ekonomikami, které žijí z inovací a z myšlenkové otevřenosti, z neexistence ideologických monopolů) a rovněž společnosti alespoň relativně zámožné (kde věda, a zejména základní inovativní věda a výzkum, závisí na výši národního důchodu) vytvářejí spolehlivý kontext pro udržitelný vývoj vědy. Pohled na posledních 200 let dějin světové přírodní vědy o tom říká vše nezbytné. Věda, prosperující hospodářství a existence otevřené občanské společnosti tvoří duchovní biocenózu. Lze se odvážit i tvrzení, že jedno bez dalších dvou nemůže existovat.

Vztah vědy a politiky

I zde moje stanovisko souvisí s tím, co jsem označil jako biocenózu racionálního vědění, robustní ekonomie a otevřené civilní společnosti.

Chci se v podstatě dotknout vzájemných odpovědností lidí, kteří působí v těchto třech klíčových oblastech soudobých prosperujících společností. Příznivá konstelace vztahů uvnitř této duchovní biocenózy není ničím samozřejmým. Její vznik v moderní evropské historii považují někteří autoři za historický zázrak svého druhu. Říkám to proto, že chci zdůraznit nesamozřejmost, prekérnost a tím i velkou odpovědnost za tento stav evropské, nebo, chcete-li, západní společenské a duchovní existence. Nechci ovšem hovořit o odpovědnosti politiků, chci se především dotknout některých stránek naší odpovědnosti.

• Měli bychom odpovědně i ve vědě přemýšlet o dualitě, kterou Max Weber formuloval ve svém eseji „Politika jako povolání“: dualitě mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti.
• Měli bychom být méně naivní v politických záležitostech, které se týkají velkých otázek, jako je odzbrojení apod.
• Naše odpovědnost by se měla týkat i hospodářských věd. Zde je nutný realizmus a jistý kalvinizmus. Ten by se měl projevit v schopnosti vybrat silná témata, na která stačíme.
• Jsme však na prvém místě odpovědni za kritičnost, otevřeného ducha a zdvořilost při vzájemném utkávání. Idea gentlemanství může být i v malé, nearistokratické zemi jednou z priorit.
• Náš velký mentor K. Popper připomněl jednu z našich největších odpovědností; vyhýbejme se nebezpečím úzké specializace: „... vědec, který nemá planoucí zájem o jiné oblasti vědy, se sám vylučuje z účasti na sebeosvobozování cestou poznávání, které je kulturním úkolem vědy.“
• A týž autor nám připomíná ještě jednu velkou odpovědnost, kterou není snadné respektovat. Je to úkol omezit na minimum náš tzv. vědecký žargon a umožnit ostatním rozumět našemu poli a naší práci. Je to skryté chlubení, jako bychom tím chtěli říci, že vlastníme vědění, které je příliš hluboké, než aby ho bylo možné jasně a jednoduše vyjádřit. To je velmi důležité a souvisí to s existencí otevřené společnosti a demokracie. Ty nemohou prospívat, jestliže se věda stane exkluzivní doménou specialistů, kteří se tak stanou jakýmisi novodobými šamany.