Srozumitelnost za cenu …

Za jakou? Přece Rašínovu, Kumpoštovu a Matouškovu. Ve skutečnosti však především za cenu sebezapření autorů, kteří své články nepsali pro kolegy a své nadřízené, ale pro čtenáře. Za publikaci v odborném časopise – nejlépe zahraničním, který má vysoký citační index – by autor získal nejen obdiv svých spolupracovníků, ale i uznání zaměstnavatele. Příznivě by to ovlivnilo jeho postup na žebříčku vědeckých hodností. Naproti tomu ten, kdo sestoupí ze svých odborných výšin a převypráví některé z témat svého oboru prostými slovy, vyslouží si nanejvýš obdiv neznámého čtenáře – to v lepším případě. Někdy, jak jsem slyšela, mu to hlavně uškodí na pracovišti. Dovolil si vyprávět o svém výzkumu bez použití úzce vymezené odborné terminologie, čímž se dopustil některých nepřesností (zobecnění), neuvedl ani sáhodlouhý seznam cizojazyčné odborné literatury na konci článku, ani odkazy v textu, které by rušily návaznost, a tedy i čtivost jeho vysvětlování. Navíc může být obviněn z toho, že si někde něco píše, místo aby se plně věnoval svému bádání. Zdánlivě maří čas. Cena, kterou autor za srozumitelnost platí, může být tedy větší, než čtenář tuší.

Když už jsme se pro srozumitelnost rozhodli, učiňme ještě srozumitelnějším slovo ... srozumitelnost. Jak je toto slovo odvozeno od slova rozum, není třeba rozebírat, tvoření slov předponami a příponami čtenáři znají ze školy. O něco méně už si člověk uvědomuje souvislost se slovem umět, odvozeným od um (umy), a to u všech Slovanů. Toto umy je dále příbuzné s litevským aumenis (paměť). Je tu i jistá souvislost s rovněž litevským omenis – což je stav bdělosti po probuzení – a dalšími slovy označujícími ranní svěžest po nočním odpočinku, ale i duševní bystrost vůbec, chápavost, rozumění. Sloveso rozumět je možno chápat jako „vyznat se v něčem“. S umem však souvisí i umění. Psát srozumitelně je větší umění, než by se zdálo – a v umění se ceny udělovaly vždycky.

Slovo cena bychom našli už ve staročeštině, ba dokonce ve staroslověnštině. S tímto starým substantivem souvisí řecké poiné (náhrada, pomsta, trest), tedy i latinské poena či litevské kaina (srovnejte např. s chorvatským ciena). Vše to vzniklo z nějakého prastarého slova znějícího *koina (hvězdičkou se ve slovnících značí písemně nedoložená, leč logicky předpokládaná podoba slova). S tím pak souvisí mimo jiné i dnešní slovo kázeň. Přímo od poena (peněžní trest) přes poenalis (trestný) vzniklo penále – pokuta za nedodržení smlouvy.

Jak se z ceny-odplaty vyvinula cena finanční či cena jako vyznamenání, to si každý domyslí. Jedno cenění však přece jen s finanční ani jinou cenou vůbec nesouvisí, a to cenění zubů, byť by i se zlatými korunkami byly. Ono to totiž vzniklo ze staročeského cěřiti – odkrývat zuby, smát se, viz soudobé slovenské ceriť.

Laureáti (z lat. laureatus, ověnčený vavřínem) nechť zůstávají ve stavu ranní svěžesti, snad nám na vavřínech neusnou. Ostatně – to by měli na čem. Vavřínu (botanický rod Laurus) se v starší době podle podoby plodů říkalo bobek – a do omáčky se „vavřínový list“ nedává ani dnes. Slovo vavřín převzal z polštiny J. S. Presl (wawrzyn), ovšem do polštiny se dostalo z románských jazyků (laurinus). Slovinci i Chorvati říkají vavřínu lavor, ale náš „lavór“ (umyvadlo) s tím nemá nic společného, to pochází z francouzského lavoir (umývárna).

Trochu se tedy zaceňme (usmějme) na počest těch, kteří cenu získali, ale, prosím, za žádnou cenu na ně neceňme zuby – nemělo by to cenu.