Idiologie

Poprvé jsem viděl kresby (možná i obrazy?) na druhé konfrontaci studentů Akademie výtvarných umění, která se konala 31. října 1984 v prázdném domě v Krymské ulici 21 v Praze. Nenapsal jsem ‚od‘ 31. října: tyto konfrontace (u jejichž zrodu stáli Jiří David a Stanislav Diviš, které jsme už ve Vesmíru představili), trvaly tak nejvýše do druhého dne. Na tuto druhou konfrontaci (bylo jich celkem šest) se přijel podívat i americký velvyslanec a zájem o ni projevila i StB. Těmito konfrontacemi tedy dvacetiletí studenti předvedli (mimo jiné a neméně významné), že není pravda, ‚že se nedá nic dělat‘; odvážným činem dosáhli toho, že se už nedalo tolik zakazovat. Z dalších účastníků těchto konfrontací jsme na zadní straně Vesmíru uvedli Antonína Střížka a Petra Nikla. Otto Placht se zúčastnil i dalších konfrontací, v r. 1986 měl, myslím první, samostatnou výstavu v olomoucké ‚Galerii pod podloubím‘. Ještě jsem viděl jeho obrazy v roce 1989 na výstavě ‚Mládí ve při‘, která se konala – kde jinde – v bývalých holešovických jatkách.

Pak zmizel (s podporou Sorosova centra současného umění) v pralesech horní Amazonie. Nejen za novými a nepochybně intenzivními uměleckými prožitky, ale i s projekty na záchranu amazonských deštných pralesů. (V r. 1997 založil s RNDr. Janem Plachtem nadaci GENGAFUND – Amazontherapy.)

Letos v létě měl první větší samostatnou výstavu v Praze ve Špálově galerii (z ní jsou také naše reprodukce). Výstava nesla název ‚Idioma‘.

Idiom, jak všichni víme, je jazyková zvláštnost, jazyková singularita (z řeckého idioma, zvláštnost). Myslím si, že už méně se ví, že v románských jazycích toto slovo označuje celý jazyk – ve francouzštině idiome, ve španělštině idioma. Jak ale potom říkají Francouzi tomu, čemu my říkáme ‚idiom‘? Idiotizmus – l‘idiotisme! Když si vzpomenete na některé idiomatické vazby ve francouzštině (a ta je jich plná), dáte jim asi – trochu unáhleně – za pravdu.

Jenže je snad ‚dát někomu za pravdu‘ (nebo třeba ‚dát někomu za vyučenou‘) něco jiného, než idiotizmus? Rozhodně se to tak Francouzům může jevit. Vždy záleží na tom, odkud se na to díváme. Opravdu není problém nalézt si u čehokoli takové stanovisko, že z něj to vypadá jako idiotizmus. Najít ale takové stanovisko, aby to idiotizmus nebyl, tomu se říká rozumění a schopnosti taková stanoviska nacházet se říká vzdělání. Příkladem může být právě ‚idiotizmus‘: můžeme si z toho dělat legraci, můžeme si však všimnout i toho, že vlastně opravdový a plný jazyk sestává jen z idiomů, zvláštností, jinak přestává mluvit a jen informuje. A že použití slova ‚idiom‘ pro celý jazyk je možná mnohem výstižnější než ‚jazyk‘. A možná správným protikladem k ‚ideologii‘ by byla ‚idiologie‘, říkání zvláštního. Plná skutečnost je totiž vždy idiomatická. Je idioma.