Záplavy v severních Čechách

Téměř bez povšimnutí proběhlo v červenci letošního roku stoleté výročí největších záplav, jaké kdy postihly severní Čechy. Dlouhá desetiletí se opisovalo z jedné knihy do druhé, že oněch 345 mm srážek, které naměřila meteorologická stanička 29. července 1897 na Nové Louce uprostřed lesů Jizerských hor, je evropským rekordem v denním (tj. za 24 hodin) úhrnu srážek. Nevím, platí-li tento rekord dodnes pro celou Evropu, ale v českých zemích, resp. Československu, nebyl dosud překonán. Je dobré si uvědomit, že tento údaj představuje množství 345 litrů/m², tj. 345 000 m³/km². Půda, nasáklá po předchozích dlouhotrvajících deštích, již nebyla schopna pojmout další vodu a miliony tun se řítily z Jizerských hor do údolí.

Nejvíce rozběsněná byla Černá Nisa, která prakticky zničila průmyslové údolí v Kateřinkách (jedné z dnešních libereckých městských čtvrtí), Jeřice a Harcovský potok, který protéká (spolu s Lužickou [tj. Zhořeleckou] Nisou) přímo Libercem. Povodňová vlna dosáhla maxima 30. a 31. července, nízko položené části Liberce se octly pod vodou. Uvádí se, že jen na českém (tj. rakousko – uherském) úseku Nisy, tedy mezi Jizerskými horami a státní hranicí u Hrádku nad Nisou, zahynulo 120 lidí, hmotné škody v povodí Lužické Nisy až po německý Zhořelec dosáhly astronomické výše 3 360 000 korun. (Pozn. red.: Předplatné Vesmíru na 1 rok tehdy stálo 6 zlatých neboli 12 korun.) Pouhý týden po katastrofě vyšla v Liberci stodvacetistránková publikace „Die Hochwasser-Katastrophe“ se snímky a podrobným líčením oněch dvou dnů hrůzy.

Záplavy postihovaly Liberecko častěji (např. r. 1846 byl po jarním tání Liberec zaplaven dva metry vysoko a o čtyři roky později po letní průtrži mračen také, což vedlo k prvním regulacím Nisy i Harcovského potoka), ale povodeň z r. 1897 překonala všechna dosavadní protipovodňová opatření. Bylo proto rozhodnuto, že bohatý a průmyslový Liberec se vypořádá s jizerskohorskou dravou vodou jednou provždy. 25. září 1899 bylo založeno „Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy“. Do jeho čela byl zvolen místní továrník K. Zimmermann. Majitelé pozemků a továren nejen na Liberecku, ale také úřady sousedního Saska, Pruska, Horní Lužice i Slezska byli vyzváni k finanční podpoře, kterou pak v hojné míře poskytli.

Bylo rozhodnuto postavit v Jizerských horách, přesněji jen na části povodí Nisy (Jizerskými horami prochází navíc rozvodí mezi Baltským a Severním mořem) šest údolních přehrad. První výběr staveniště provedl Ing. U. Huber, projekcí byl pověřen tehdejší nejlepší evropský přehradář tajný rada Dr. O. Inzte z německých Cách (Aachen). Plány vzbudily nadšení, ale i obavy veřejnosti, protože se jednalo prakticky o první tížné zděné přehrady v Evropě a denní tisk musel vysvětlovat, že betonové hráze (navíc nezvykle vyklenuté proti vodě) jsou lepší, „protože je myši a krysy nemohou provrtati“, než rovné a sypané.

V letech 1903 – 1911 bylo na pěti jizerskohorských tocích (Černé a Bílé Nise, Harcovském, Fojteckém a Albrechtickém potoce), tj. na 72 km² v povodí Nisy, postaveno celkem pět přehrad, šestá na Jeřici již nebyla realizována. Přehrada na Černé Nise nad Bedřichovem byla tehdy nejvýše položenou hrází v Evropě.

Přestože projektované přehrady mohly z oněch 72 km² zachytit jen 6,5 milionu m³ vody, zatímco na stejném území spadlo 29. 7. 1897 za jediný den téměř 25 milionů m³, tak jsme od té doby tak velkou povodeň v Liberci nezažili.