Voda životodárná a živelní

Ačkoli podstatné jméno živel souvisí se slovesem žít, živelní pohromy (něco, co následovalo po úderu hromu) zpravidla život neprobouzely, ale spíš hubily. Jedním z často rozpoutávaných ničivých živlů (čtyř pralátek – země, vzduchu, vody a ohně) byla odedávna právě velká voda.

Už samo to slovo je prastaré. Vyskytuje se snad ve všech slovanských jazycích. Negativní působení vody připomíná staročeské slovo vodně, což znamenalo bouři. Praslovanský základ *vod- souvisí nejen s řeckým hydor, ale i s německým Wasser či anglickým vatter. Proniklo všudemožně, jak jen voda dovede, i tam, kde už dnes souvislost s vodou při prvním poslechu necítíme. Třeba vydra, zvíře, které je ve vodě doma, souvisí s řeckým hydra (vodní had) a se slovanským voda.

O mimořádném významu vody svědčí spousta ustálených slovních spojení. Vytvořme si z nich příběh, abychom je nemuseli vysvětlovat: Rostl jako z vody, až najednou zůstal, jako když ho vodou poleje. Z jedné vody načisto všechno uteklo jako voda. Sotva se držel nad vodou, voda mu tekla do bot. Z posledních sil se snažil honit vodu, ale vypadal spíš, jako by velkou vodu čekal. A to právě byla voda na její mlýn. Mohla ho klidně utopit na lžíci vody. V žilách jí kolovala voda místo krve – on spal jako na vodě, ona jako když ji do vody hodí... Mnoho vody pak uplynulo, a přece ještě pořád by pro ni do vody skočil. Dovedl by smířit i oheň s vodou, jenže ona buď kalila vodu, nebo se chovala jako „tichá voda břehy mele“. A proto ji nakonec pustil k vodě. Tak dlouho chodila se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.

S legendární vodou je spojena spousta prastarých profesí. Pomineme-li vodníky, kteří v odborném textu nemají co pohledávat, zmiňme alespoň vodaře a vodárníky. Už u Adama z Veleslavína (1546 – 1599) najdeme povolání rector machinae aquaeductoriae, správce vodostroje.

O blahodárnosti vody v křišťálové studánce bylo napsáno mnohé, mluvme raději o katastrofách. Slovo povodeň znamenalo mimo jiné i nadměrné rozlití vody, liják, průtrž mračen, a též následek předchozího – zátopu. Snad to bylo utvořeno analogicky k pohroma či požár. Všimněme si ještě zátopy, která má etymologicky blíž k tonutí než k topení (v kamnech). Souvisí s tůní (psl. *top-nja), kde se možno utopit. Povšimněte si topení resp. tonutí např. v místních jménech, viz hned trojí Konětopy: na Lounsku, Mělnicku a Příbramsku. Ať už mají pravdu ti, kteří Konětopy vykládají jako jméno přezdívkové (sousedi si možná z Konětopských utahovali), nebo ti, kteří je považují za jméno podle charakteru terénu (což nelze potvrdit ani vyvrátit), jisto je, že pomyslný kůň tu nebyl s vodou zadobře. Nebyly s ní žerty (viz článek M. Nevrlého na str. 464).

„Vodních“ jmen místních je mnoho, pomístních mnohem víc. V. Šmilauer je dokonce člení podle velikosti či rychlosti vodního toku, zvuku vody, zbarvení, vůně, čistoty, povahy dna atd. A to nepočítám jména všelijakých mokrých míst – Brník (od stč. brnie – bláto), či Blaník (od stč. blanie – vlhká louka). Naproti tomu podle nepříznivých atmosférických jevů se jmenuje máloco, vlastně jen místa, pro která je taková situace běžná (Deštná, Hromovka).

Budiž nám všem útěchou voda živá, životodárná, spíš pstruhová než ohnivá. Nakonec má pohádka o dvou vodách reálný podtext, alespoň v tom smyslu, že voda umí nejen vracet životu, ale i zabíjet.