Strašný korýš

Lidé to moc nevědí, ale kdyby se měla vybrat skupina mnohobuněčných živočichů, která se přiučila parazitizmu a tímto parazitizmem se změnila opravdu k nepoznání, nebyli by to ploštěnci (protože tasemnice nebo dokonce motolice jsou vlastně jen nepříliš modifikované ploštěnky) ani hlístice (kde vodní, půdní a parazitické druhy nepoznáte, nejste-li v oboru speciálně vycvičeni), ale korýši. Co se sebou dokázaly provést kupř. některé buchanky, přeměněné v beztvaré pytlovité útvary, navíc někdy nesmyslně rozvětvené, je opravdu k nevíře, opakuje-li si člověk, že vlastně kouká, řekněme to po lidsku, na raka. Nicméně nejlepší jsou kořenohlavci (Rhizocephala).

Začněme vajíčkem. Vajíčko může být buď malé, nebo velké; z malého se vylíhne malá larva, plave, plave, a potom usedne na tělo kraba. Tam se změní ve fázi nazývanou kentrogon. Což je takový přisedlý chitinózní pytlík, na němž se během pár dní vytvoří, v oblasti ústního otvoru bývalé pohyblivé larvy, cosi jako injekční stříkačka; touto stříkačkou jsou tkáně kentrogonu injikovány dovnitř kraba (jaksi po vzoru barona Prášila, který sám sebe vytáhl za vlasy z bažiny i s koněm), kde vytvoří tzv. internu, cosi podobného houbovému myceliu. Tyto kořeny procházejí tělem kraba a koncentrují se kolem jeho střeva; a sajou a sajou. Po nějaké době interna vyprodukuje takový jakýsi nádor, kterým tlačí na hostitelovu pokožku, až ji rozruší a je držena uvnitř kraba pouze jeho vnějším krunýřem. Při nejbližším svlékání hostitele celý nádor vyhřezne ven a vytvoří tzv. externu. Krab je tímto činěním vcelku nepoškozen, nicméně zpitomí tak strašně, že vyhřezlého parazita považuje za svou vlastní snůšku vajíček a dojemně o ni pečuje. Toto byl příběh malé, samičí larvy. Co dělají mezitím velké larvy, budoucí samci? Plavou a plavou a pak usednou a vytvoří kentrogon, ale ne na krabovi, nýbrž na mladé samičí externě. Jak už si kořenohlavci navykli, samčí kentrogon sám sebe injikuje do samičí externy, kde nadělá spermie. Externa dozraje a vyprodukuje oplozená vajíčka, velká a malá. A znovu dokola. Pořád si opakujme: tohleto zvíře je rak, bez segmentace, končetin, střeva, tvaru; vlastně mu z raka zbyly jen larvy, spermie a DNA, tedy znaky, podle nichž bylo jako korýš rozpoznáno.

Jak patrno, o tom, co se děje uvnitř hostitele nebo uvnitř externy, se moc neví, ale už to, co se ví, by stačilo k tomu, abychom tu bestii konečně vyhubili. Ale ono je to ještě horší (Glenner a Hoeg, Nature 377, 147–150, 1995). Když totiž kentrogon sám sebe vstříkne do hostitele, vytvoří stadium asi 400 m dlouhého červa, bez orgánů, uzavřeného v nechitinové kutikule a naplněného několika uniformními buňkami. Červ se opravdu pohybuje, leze tělní dutinou hostitele – a pak se rozpadne na nějakých 25 pohyblivých buněk. Dál nevíme. Buď se zase slezou, ale to se nezdá, anebo z každé z nich může vzniknout interna, ač běžně vznikne jenom z jedné, a ostatní zcepení.

Tak. Máme tu tedy zvíře (pro upamatování: raka) které prochází, aspoň jako samička, dvěma jednobuněčnými stadii, vajíčkem a buňkou uvolněnou z červa. Mnohobuněčné fáze jsou také dvě: larva/kentrogon/červ a interna/externa, každá musí mít nějaký morfogenetický program – a vůbec, tentokrát končím bez obecného poučení, z něčeho se snad ani poučit nelze.