O topolech a třech cestách vedoucích ke zhloupnutí¹⁾

Nejprve jej napadlo, že popularizace je nauka o topolech (Populus nigra – topol černý, Populus tremula – topol osika), ale pak zklidnil myšlenky a snažil se v sobě pátrat hluboko a upřímně, aby zjistil, zda získání ceny není ve skutečnosti známkou úpadku. Ze zkušenosti věděl, že člověk někdy dostane cenu za to, co udělal před lety, když byl někým jiným. A také viděl, že oceněním se ztrácí chuť riskovat, ale že skutečně něco nového se rodí jen z rizika. „Lodě jsou v přístavu v bezpečí, ale proto nebyly postaveny,“ četl kdysi v domě protestantského kazatele.

Cena je sice drobná pohroma, ale dá se přežít, i když právě jí člověk někdy nastupuje cestu vedoucí k úplnému zhloupnutí. Na vesměs pracovitého a nadaného vědeckého pracovníka totiž číhají tři klasické cesty vedoucí k duševnímu úpadku. Jsou to čtení knih, členství ve vážených vědeckých a podobných radách a práce s počítačem. Když čtete příliš mnoho knih, jste paralyzováni obrovským množstvím důležitých pozorování, které shromáždili jiní lidé, a to vás oloupí o vlastní zvídavost, činnost a svéráz. Máte-li tu smůlu, že vás zvolí do vědecké nebo podobné instituce a vy v ní rok po roku žijete, máte reálnou šanci zhloupnout. Stal jste se totiž členem vlivné skupiny, ve které důležitější než věc sama je zachovat mikropolitický rituál. Není-li člověk zrovna anarchista od přírody, stráví víc energie nad tím, aby upevnil svoji společenskou niku nebo se sladil s ostatními, než nad věcí, o kterou se má jednat. Mnohokrát byla pozorována skupina nadaných jednotlivců, kteří jako kolektiv zcela ztratili tvořivost a někdy i soudnost.

Typicky český recept na rozbití oné mikropolitické skořápky je přestávka nebo hromadné odebrání se do hospody – prostě do nějakého de-ritualizovaného prostředí. Hospodské řeči jsou vázány jiným rituálem, jehož součástí je družba, nezodpovědnost a tvořivost. Z tohoto pohledu bych možná poslancům parlamentu nevyčítal posedávání v baru. Může se jednat o sebeobranný instinkt. Některé americké korporace ve vědomí toho, že sociální struktury bývají silnější než potřebné chladně racionální uvažování, jmenují do správní rady člověka s funkcí šaška. Může říkat co chce a nikdo ho nesmí vyhodit. Má se chovat nevhodně, říkat věci na rovinu, rozbíjet mikropolitické hrátky. Vnáší humor, někdy inspiraci, jindy zpětnou vazbu. V Čechách asi zůstaneme u piva.

Kdo k počítačům přistupuje jako ke hře na chytřejšího, jako k šachové partii, obvykle prohrává čas a tvořivost. Ve hře plyne čas jinak – rychleji. Ve tři ráno s vytřeštěným výrazem a mžitkami před očima tlučete do displeje napůl ignorované příkazy a máte pocit, že je pozdní odpoledne a že ještě vedete. Ve skutečnosti vás počítač již vysál o kreativní hravost a spoutal myšlení do schémat. Navíc věci jako automobil, televize a počítač jsou návykové, ale přijdete na to až ve chvíli, kdy se jich nedokážete vzdát.

Tito tři špatní pánové a dobří sluhové, totiž knihy, vědecké spolky a počítače, nejsou synergické a potírají se navzájem prostě proto, že den má jen 24 hodin. Mají ještě jednu dobrou vlastnost – nefungují v homeopatických dávkách. Pacientovi neublížíte (ale ani nepomůžete), když jej na tři sekundy zavřete na jednání grantové komise.

A teď při vědomí si rizik nazpět k těm topolům. Dřív popularizace probíhala v tom horším případě tak, že jste sebral cizí výsledek, zjednodušil jej a strčil třeba do Vesmíru. Tím jste se po čase stal známějším než ten člověk, co to vymyslel, a ještě jste dostal honorář. Část popularizace bude vždycky fungovat tímto způsobem, a to je dobře. Je mnoho zajímavých věcí, které stojí za to převyprávět a otisknout a být u toho spíš srozumitelný než tvořivý. Doby se však mění a biodiverzita popularizátorů roste.

Ještě v 70. letech bylo hromadění poznatků něco automaticky dobrého. Byla to jasná pozitivní hodnota. Pak přišla ozonová díra, chemizace, Černobyl a z vědy a pokroku se stávalo něco ambivalentního, co přináší nové léky a nové technologie i nové potíže. Dnes je věda všude ve světě, snad až na Čínu, v pozici, že na sebe musí upozorňovat a nabízet se. Musí ukazovat, že je užitečná i pro člověka, nejenom pro lidstvo. Obtížně si zvyká na dotazy daňových poplatníků, k čemu že je vlastně dobrá. Už to není samozřejmé a svoji hodnotu potřebuje dokazovat prostřednictvím managerů směrem ke státní správě a prostřednictvím toho, nač ještě stále máme slovo popularizace, směrem k lidem. První a hlavní funkce nauky o topolech je spojovat odborníky a dav. Všude scházejí kvalitní informace – o výživě, zdraví, životním prostředí, psychologii a o mnoha jiných věcech. Dav je neinformovaný a z hlouposti dělá hlouposti, ať už sedí na úřadě nebo v hospodě.

Popularizace je také forma mezioborové vzdělanosti. Kolega, se kterým sedím na stejné chodbě, mi nikdy neřekl tolik zajímavého, kolik toho napsal do Vesmíru. Díky těm třem špatným pánům, co berou jiskry přeskakující mezi lidmi, jsme na sebe neměli čas. A což teprve znalosti, třebas povrchní, z jiných oborů! Bez nich bych byl jako hudebník, co zná dobře Leoše Janáčka, ale vůbec nic neví o celém hudebním baroku. Pro vědce je věda řemeslem, cestou k poznání nebo třeba životní láskou, ale pro ne-vědce může znamenat ještě něco víc. Přes vědu si uvědomuje svět a přes svět sebe sama. Proto na vědcích dávnověku lpělo něco z mága, na vědcích ze starých časů něco z mudrce či kněze a na současných vědcích něco ze sociální síly. V mimovědeckém prostředí má věda často podobnou funkci jako kultura – sceluje a někdy povznáší. Ale ztrácí-li nadhled a zodpovědnost, budí strach.

Existují popularizátoři vedení odpovědností ke společnosti. Bývají to lékaři a environmentální badatelé. Jsou velmi zapotřebí, ale jejich pastí je ideologie. Popularizátoři z nadhledu bývají komentátoři. Znáte je třeba z časopisu Nature. Sami v daném oboru pracují a kromě toho se orientují v několika dalších disciplinách, takže často lépe rozumějí významu objevu než autor sám. Častěji stimulují nápady než vytvářejí tuhá paradigmata. Jsou tvůrci vědecké atmosféry. Jsou mi velmi blízcí, protože pracují a ještě k tomu přemýšlejí. Je v tom kus paradoxu: představte si, že se v televizi díváte na hokej – a nějaký drzý hlasatel vám popisuje, co na vlastní oči vidíte. A přesto to je dobré, a platí to i pro vědu.

Prý dodnes existují geniální architekti, i když o tom při toulkách Čechami dost pochybuji, ale budoucnost má patřit projektovým kancelářím. Někdo udělá ideový návrh, specialisté na stavební materiál, konstrukce a inženýrské sítě rozhodnou o zbytku stavby. Trochu to připomíná současnou vědu, ve které někdo má nápady, jiný píše granty, někdo bádá, analyzuje a jiný o tom povídá a možná se trochu stydí. Není to nejlepší systém, ale asi jím musíme projít, abychom jej mohli zaměnit za něco lepšího. Od principu nadaného sólisty jsme se ve vědě dostali k mírně vyhládlému komornímu tělesu. Popularizátoři by mohli tvrdit muziku, avšak se v Čechách ostýchají a tak je ty ostatní méně slyšet. Aneb jak říká vážený profesor: „Šťastný je ten obor, který má svého ,schreibera‘.“