Vesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná škola

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Vnitřní nepřítel

 |  5. 6. 1997
 |  Vesmír 76, 349, 1997/6

Tak je nadepsána glosa R. Insalla v únorovém čísle Current Biology, věnovaná steskům vědecké komunity na neúměrně vysokou soutěživost ve vědě. I když část toho je projevem nostalgie po nikdy neexistující době, kdy věda byla čistá, každý získal podporu pro svůj výzkum a bylo dost času na „hračičky“ a přemýšlení, nelze popřít, že tlak konkurence stoupá stále víc. Aktivita spojená s hledáním zaměstnání, psaním grantových přihlášek, formulováním závěrečných zpráv apod. zabírá stále více drahocenného času, a přitom návratnost investovaného úsilí je stále nižší. Vědců je stále víc a jak počet dostupných míst, tak i grantové zdroje se ztenčují, a tak každý musí psát stále víc přihlášek a výkazů. Život vědce se stává stále těžším a situace nepříliš svědčí i kvalitě vědecké práce.

Tato soutěž je čistě darwinovská – přežijí jen nejlepší, a protože nikdo nechce a ani nemůže omezovat počty doktorandů a postdoků, boj o kus koláče je stále tvrdší a počet těch, co z vědy odcházejí, vyšší. Autor glosy byl proto zvědav, co si vědci samotní myslí o nejlepší strategii uplatnění ve vědě, a provedl jakousi soukromou anketu mezi těmi, co se mu náhodou namanuli do cesty.

Výsledky byly překvapující. Na otázku „Co má člověk dělat, aby se stal úspěšným vědcem?“ očekával odpovědi typu „Musí dělat dobré pokusy“ nebo „zajímavé objevy“. Překvapení tkvělo v tom, že se projevil generační předěl. Zaběhaní vědci – s vlastními laboratořemi a dlouhodobými pracovními smlouvami – se, podle očekávání, téměř jednohlasně postavili za názor, že podmínkou úspěchu je provozovat dobrou vědu. Doktorandi a postdokové však o pokusech nemluvili skoro vůbec! Ti cynicky mínili, že bránou k úspěchu je znát správné lidi nebo se vyskytnout na správném místě. Ostatní (většina) věřili, že tajemstvím k úspěchu je množství tvrdé, rutinní práce – tolik, kolik jen lze vydržet. Autor přiznává, že na cyniky byl připraven, mnohem víc ho však překvapily odpovědi druhé skupiny: Nastupující generace vědců se domnívá, že množství odvedené práce je důležitější než její kvalita!

Tvrdá práce se obvykle posuzuje podle výstupů – a z nich stěžejním je počet publikací s autorovým jménem. Samo o sobě je to nesmyslné – každý ví, že snadná a repetitivní práce přinese mnohem víc publikací než výzkum neprobádaných oblastí. a spoluautoři často nepřispěli víc než tím, že poskytli chemikálie či pacienty. Z jiného konce – jestliže je kvantita tak podstatná, pak těhotenství, nemoc či úraz vás rázem učiní o stupínek méněcennějším vědcem.

Vědecký přínos tedy nelze jednoduše měřit počtem publikací, a některé instituce si to už uvědomují. Některé americké univerzity požadují od uchazeče o místo jen 2–3 (podle jeho názoru) nejlepší práce, a podobně se hodnotí v Británii kvalita vědeckých týmů. Přesto stále převládá hodnocení kvantitativní a v podstatě nezáleží na tom, zda tento tlak je skutečný nebo jen smyšlený. Jesliže mladý vědec pokládá prozkoumávání nových oblastí za příliš velké riziko, které mu s velkou pravděpodobností zláme vaz, neodhodlá se k takové aktivitě už ani nikdy později a výsledky budou skličující pro něho i pro vědu.

Kdo je za tuto psychózu zodpovědný? ptá se autor. Nemůže to být nikdo, kdo stojí mimo vědu, protože kvalitu vědce posuzují vědci sami. Soutěž je nezbytná, avšak kritéria posuzování si stanovujeme sami. Vědci musí přesvědčit sami sebe, že úspěšná vědecká kariéra, to není jen politika a množství rutinní práce, ale především – kvalitní věda. Glosa končí výrokem W. Kelleyho: „Spatřili jsme nepřítele – a byli jsme to my sami.“

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...