Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Podvržená skutečnost

 |  5. 4. 1997
 |  Vesmír 76, 183, 1997/4

Mystifikace, ačkoli je běžně vykládána jako více či méně elegantní synonymum lži, je ve své pravé, tj. tělesné podobě, spíše synonymem pravdy.

EUGEN BRIKCIUS, ÚTĚCHA Z MYSTIFIKACE 1)

V přírodě najdeme tolik předstírání, přetvářky, mystifikace, šalby, klamu a lži, až se vnucuje otázka, proč tato slova máme za tolik hanlivá. Již ti nejmenší hmyzí tvorové přece dělají, že jsou něčím jiným, předstírají, že jsou větévkami, listy, strašidly, mrtvolami. V tomto čísle se dokonce dovídám, že lanýže předstírají, že jsou kanci 2) . Tak to ovšem řečeno není, ale mohlo by být, kdybychom si mysleli, že to pro lanýže má smysl, či dokonce že je to jejich úmysl. Jedno je jisté, prasnice jsou klamány.

Lidé si vymysleli nový důmyslný způsob, jak oklamat své vlastní smysly. Říká se tomu virtuální 3) realita, ve zkratce VR. Nový je vlastně jen název a spolehnutí na výkonné počítače, sám způsob klamání je v mnohém příbuzný věcem tak známým, jako třeba perspektivní zobrazování v malbě. 4) Nedávno jsem zvědavě využil příležitost dát se klamat virtuální realitou nejnovějšího typu. Na hlavu mi nasadili zvláštní helmu se dvěma obrazovkami, na ruku navlékli rukavici s polohovými senzory pro jednotlivé prsty. 5) A hle, ocitl jsem se v jakési neznámé místnosti, v níž jsem se mohl volně procházet a rozhlížet. Před očima jsem spatřil obraz ruky, která věrně kopírovala polohu a pohyby mé vlastní ruky. Když jsem ji vztáhl k dvířkám skříňky, skříňka se otevřela a objevil se pavouk (předváděli mi program VR, určený k léčení chorobné fobie z pavouků).

Zobrazovací techniky současných počítačů dovedou snad všechno, na co si vzpomenete. Věci se mohou otáčet, pohybovat, jedna zakrývat druhou. Lze generovat nové a nové scény, perspektivně a stereoskopicky. Moje vlastní pohyby, směr mého pohledu, polohu ruky i jednotlivých prstů, to vše lze snímat (například pomocí senzorů na mé hlavě, oděvu a rukavice, které odečítají svou polohu a orientaci vzhledem k vnějšímu elektromagnetickému poli; jiná metoda používá videokamer, které sledují pohyby člověka). Na základě takto získaných údajů počítač plynule přizpůsobuje obraz mému pohledu a promítá jej na obrazovky před mýma očima (již brzy jej bude promítat přímo na sítnici oka pomocí laserového paprsku 6) ). Lze mnohem víc: simulovat zvuky, různé taktilní vjemy, ba i odpor překážek (za použití exoskeletonu). I pevnou půdu pod nohama lze simulovat. (Jen monitorování vnitřních stavů a vzájemné polohy částí těla – tzv. propriocepce – se zatím nedá ošidit.)

Technologie VR je jistě zajímavá, podle mne je však daleko zajímavější, co to udělá s kybernautem, který bude do virtuálního světa vnořen. „VR se týká povahy těla – jak pracují naše smysly, jak se pohybujeme, jak vzniká pocit, že někde jsme, a co nám dává smysl pro přítomnost.“ 7) Ano, a šel bych ještě dál, totiž že VR nás staví před otázky filozoficky relevantní: jaká je například povaha „pravé“ reality – pokud ona může (a pokud má) být odlišena od reality podvržené, virtuální. (Za pravou realitu zde mějme to, co za ni běžně v přirozené zkušenosti považujeme, ještě než ji začneme podkládat rozmanitými vědeckými teoriemi anebo problematizovat úvahami o skryté transcendentní realitě.)

Podle typu či stupně shody s pravou realitou můžeme u virtuální reality rozlišovat tři vždypřítomné složky: to, co je pravé samo o sobě (helma, rukavice, vnitřní stavy těla, podlaha), to, co se pravé realitě má co nejvíce podobat (v popsaném příkladu např. místnost, „moje“ ruka, skříňka, pavouk), a konečně to, co se záměrně od pravé reality liší (fantastické pohádkové krajiny, předměty zbavené tíže, možnost lehkým dotekem zvedat těžké předměty, schopnost zamáváním předloktí vzlétnout). Nejpůvabnější je, když se ve velmi věrohodném prostředí nenápadně a nakrátko objeví něco zhola nemožného. Tohoto půvabu využívají kouzelníci a iluzionisté.

Věrohodnost ovšem není jen vlastností věci samotné, nýbrž i našeho vztahu k ní. Lze ji pěstovat i návykem a delším prodléváním u věci. Četli jste Talkienova Pána prstenů? Podrobné líčení všech okolností a detailů příběhu vám umožní si časem na pohádkové bytosti natolik zvyknout, že se pro vás stanou téměř reálnými postavami. Dětem na to stačí několik stránek, nám dospělým to trvá déle.

Pro pocit reality hraje významnou roli i kolektivní zkušenost. Vidíme-li všichni totéž – soudě podle řeči a chování druhých –, uvěříme snáze, že „to tam opravdu je“. Snad právě proto máme tendenci přiznávat realitu všemu, na čem se shodnou či dohodnou vědci, včetně věcí tak málo viditelných, jako jsou kvarky a černé díry.

Bylo by jistě zajímavé ponořit do téže virtuální reality velké množství kybernautů současně. Dnes je to skoro už i realizovatelné. Pohybovali by se v podvrženém prostředí, v němž by každý viděl a potkával virtuální těla svých druhů (v místech, kde opravdu jsou), a mohli by se vzájemně ujišťovat, že vidí totéž. Po čase by možná uvěřili, že vše kolem nich existuje i tehdy, když se nikdo nedívá. Jen počítač by věděl své.

Poznámky

1) Český spisovatel, Praha 1995, s. 57
2) viz článek L. Stárky a M. Doskočila 76, 203, 1997/4: Vomeroferiny – šance pro léčbu hypotalamických poruch
3) virtuální – možný, potenciální; z lat. virtualis od virtus – schopnost, mužnost
4) srov. Z. Neubauer: Útěk do ráje aneb O virtuální realitě. Kritický sborník 16 (1996) č. 3 [též M. Wertheim: The medieval consolation of cyberspace. The Sciences 35 (1997) No. 6, pp. 24–24]
5) pro jednoduchost kombinuji – a poněkud idealizuji – zkušenost ze dvou exkurzí, jedné do Human Interface Technology Laboratory (University of Washington, Seattle, USA), druhé do výzkumného střediska firmy Boeing (rovněž v Seattlu)
6) metoda zvaná Virtual Retinal Display (VRD), vyvíjená výše zmíněnou laboratoří ve spolupráci s firmou Microvision, Inc., v Seattlu
7) B. Laurel: Virtual Reality. Scientific American, Sept. 1995, s. 90
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné