Biologické zbraně

Kathleen C. Baileyová, někdejší vysoká úřednice U.S. Arms Control and Disarmament Agency, je pevně přesvědčena, že arzenál biologických zbraní si může vybudovat kdokoli, kdo má pro začátek 10 000 dolarů na technické vybavení místnosti 4 krát 4 m velké. K tomuto závěru dospěla poté, kdy navštívila několik farmaceutických a biotechnologických firem. Její názor asi není velkou nadsázkou, uvážíme-li, že 5. května 1995 si pan Larry Harris, laborant, objednal u American Type Culture Collection v Rockville (Maryland) původce dýmějového moru, mikroorganizmus Yersinia pestis, a firma mu skutečně poslala tři ampulky. Tento muž nakonec vzbudil pozornost jen tím, že se příliš brzy ptal, proč jeho objednávka nebyla vyřízena. Z toho pracovníci firmy usoudili, že zřejmě není obeznámen s praktikami v této oblasti, a upozornili na něj úřady. Harris, člen bělošské extremistické organizace, přiznal před soudem poštovní podvod. Použil totiž dopisní papír s falešnou hlavičkou.

Není jasné, k čemu chtěl opravdu tyto mikroorganizmy použít, v každém případě vedl incident americké úřady ke zpřísnění pravidel v této oblasti. To však je v USA. Co v jiných státech? Přesto, že mezinárodní konvence zakazující použití a vývoj bakteriologických zbraní byla uzavřena již v roce 1972, problémy s jejím dodržováním nejen že přetrvávají, ale dokonce narůstají. V roce 1980 upozornily Spojené státy na to, že Sovětský svaz tuto smlouvu porušuje. O devět let později už zpráva CIA uváděla deset států a r. 1995 stoupl tento počet na sedmnáct. Jsou to: Írán, Irák, Libye, Sýrie, Severní Korea, Tchaj-wan, Izrael, Egypt, Vietnam, Laos, Kuba, Bulharsko, Indie, Jižní Korea, Jižní Afrika, Čína a Rusko. To je zneklidňující.

Především se otázka týká dvou sfér – ochrany armád přímo na bojišti a ochrany obyvatelstva v zázemí. V úvahu přichází kombinace vakcin a vhodného ochranného oděvu, především masky na obličej. Ochrana obyvatelstva je velmi problematická, pokud není předem znám typ mikroorganizmu, který hodlá protivník použít. Hromadné očkování velkého počtu osob je obtížné po technické stránce. O mnoho jednodušší však není ani situace na bojišti.

Od r. 1994 se v rámci jednoho z projektů Pentagonu vyvíjejí detektory biologických zbraní, což jsou přístroje na bázi hmotnostních spektrometrů a spektroskopů, které by měly identifikovat sloučeniny charakteristické pro určité třídy patogenních organizmů. Druhou cestou je BIDS (Biological Integrated Detection System), zařízení, které by mělo zjistit přítomnost mikroorganizmů na základě jejich reakce se specifickými protilátkami. Takové stanovení ve vzorcích vzduchu by mělo trvat asi třicet minut. Dnes je k dispozici stanovení dvou patogenů, jimiž jsou Bacillus anthracis, původce sněti slezinné, Yersinia pestis, a dále toxinu botulizmu a stafylokokového enterotoxinu B. K tomu nutno dodat, že i toxiny jsou zahrnuty mezi biologické zbraně. Uvedený výčet je zatím poměrně skromný, přičemž je jasné, že se pro biologické zbraně nabízí mnohem více mikroorganizmů, takže jsou na místě pochyby, zda bude možné všechny zjišťovat pomocí BIDS.

Šíři možností naznačuje fakt, že v říjnu 1992 odcestoval chmurně proslulý japonský extremista Šóko Ashara se čtyřiceti svými stoupenci do Zairu pod záminkou, že zde budou ošetřovat oběti epidemie Eboly. Podle zprávy americké senátní subkomise z 31. října 1995 však skutečným účelem cesty bylo získat kultury tohoto viru a použít je k biologickému útoku. Nakonec dala sekta Óm šinri kjó 20. března 1995 přednost útoku sarinem.

Tím se otevírá poslední z otázek použití biologických zbraní. V minulosti bylo omezené, dokonce lze říci, že skutečně vzácné, ve srovnání například s chemickými zbraněmi. Důvodů je zřejmě víc. Jedním z nich je podle všeho obava, že by se nákaza mohla vymknout kontrole, kdyby došlo k mutacím použitých mikroorganizmů. I bez toho by však nebylo snadné vojensky obsazovat takto postižené nepřátelské území. Ostrov Gruinard u pobřeží Skotska je i po čtyřiceti letech od ukončení pokusů s biologickými zbraněmi zamořen antraxem. Teroristé se k biologickým útokům neuchylují možná i proto, že obyvatelstvo postižené zvlášť nebezpečnou smrtící chorobou by těžko podporovalo jejich boj.

Nicméně nebezpečí biologických zbraní tím vůbec není zažehnáno, jak naznačuje výčet států, které se o ně pokoušejí. Poté, kdy Irák použil biologické zbraně ve válce s Íránem, došlo k určité ztrátě zábran. Tehdy mezinárodní společenství nezasáhlo a mohl tak vzniknout dojem, že použití takových zbraní je beztrestné. Ve válce v Zálivu měl Irák opravdu k dispozici rakety Scud s biologickými bojovými hlavicemi, v nichž byl používán Bacillus anthracis nebo toxin botulizmu. Rozhodně tedy je dnes přísná kontrola biologických zbraní více než na místě. (Scientific American, prosinec 1996, str. 30)