Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Hloubkový průzkum Hranické propasti

 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 148, 1997/3

V malém ostrůvku devonských vápenců ležících na dohled od lázní v Hranicích na Moravě se vyvinul význačný krasový jev evropského formátu. Je jím zdánlivě nevelká, necelých sto metrů hluboká propast s bezedným jezerem na dně. Propast je zachycena již na Komenského mapě Moravy z roku 1627. Její jezero není naplněno obyčejnou srážkovou vodou, ale kyselkou o teplotě 14–19 oC obsahující velké množství oxidu uhličitého. Izotopové analýzy rozpuštěných plynů, zejména helia, ukázaly, že část plynů pochází ze svrchního pláště, nikoliv ze zemské kůry. Na druhou stranu není teplota jezera větší, než jaká by odpovídala hloubce propasti asi 700 m. Předpokládáme tedy, že celá krasová struktura je založená na hlubinném zlomu, ale že dno zatopené propasti stěží leží hlouběji než těch 700 m pod povrchem. Propast je vlastně přívodním kanálem agresivních, mírně ohřátých krasových roztoků hluboké cirkulace.

Počínaje 60. lety byl zahájen intenzivní potápěčský průzkum propasti. Nejednou šlo o nebezpečné riskantní sestupy do hloubek větších než 60 m na průměrných přístrojích a za použití stlačeného vzduchu. Teprve v 90. letech se belgický potápěč M. Pauwels za pomoci dýchací směsi trimix (helium-kyslík-dusík) dostal až do hloubky 155 m. Propast však pokračovala dál. Pomocí sond je běžně možné dostat se do hloubek něco přes 100 m, i když dalšímu postupu brání spadané stromy a skalní výčnělky. V roce 1980 dokonce byla údajně dosažena hloubka jezera 260 m, ale tento výsledek je posuzován skepticky.

Česká speleologická společnost ve spolupráci s belgickými potápěči přistoupila k výzkumu propasti anglickou, dálkově ovladatelnou sondou Hyball, která může dosáhnout hloubek až 450 m. Hyball je plavidlo o průměru asi 60 cm a váze 41 kg. Je vybaveno speciální videokamerou s vysokou rozlišovací schopností. Plavidlo i kamera se mohou pohybovat všemi směry podle pokynů operátora, který řídí chod přístroje pomocí monitoru. V září 1995 se po třídenních deštích utábořila u propasti společná expedice. Při prvních testech se ukázalo, že Hyball je vyvážen na mořskou vodu, nikoliv na hranickou kyselku, a byl proto doplněn dřevěnými špalíčky.

První sestup sondy sledovali na velkoplošných televizních monitorech potápěči společně s krasovými badateli. Sestup skončil v hloubce 180 m, pak nastaly problémy se vztlakem a ovladatelností sondy. Ukázalo se, že voda pod tlakem oněch 180 m vodního sloupce pronikla do dřeva, prosákla jím a tím sonda začala ztrácet manipulovatelnost. Problém byl vyřešen pomocí hliníkových kontejnerů. Při dalším sestupu se Hyball v hloubce 190 m zamotal mezi ponořené, zaklíněné stromy. Ve chvíli, kdy se jeden strom uvolnil a začal padat do hlubiny, zavládlo mezi diváky v televizním stanu napjaté ticho. V hloubce 205 m sonda dosedla na malou plošinu, pod kterou propast dál pokračuje do neznámých hlubin. Při zpáteční cestě se sonda zamotala do starých šňůr v hloubce 55 m a musela být vyproštěna potápěčem. Řada filmových záběrů, sonarem zjištěné rozměry propasti, český hloubkový rekord i otázka dalšího hloubkového pokračování Hranické propasti vytváří z této jedinečné sportovní i poznávací akce stejně strhující příběh, jako jsou výzkumy ponořených vraků.

Literatura

Piškula M. (1996): Hloubkový průzkum Hranické propasti. Speleofórum 96, 22–24
Roelandt D. (1996): Hranicka propast, compte-rendu d une plongée record... Regards 25, 2–7, Liege, Belgie

Záhada nové jeskyně v Českém krasu

K zajímavým a mnohdy nečekaným jevům přichází člověk nejčastěji v okamžiku naprosté nepřipravenosti, a o to větší je potom jeho překvapení z následného prožitku. Nová (Hájkova) jeskyně (id. č. 2335) leží v Českém krasu poblíž Srbska. Byl 21. prosinec 1996, známý den astronomického kalendáře, a spolu s kolegou A. Majerem jsme již od svítání mrzli v této nevelké jeskyni, abychom po celý den prováděli světelná a klimatická měření. Po jasné noci přišel mrazivý a snad ještě jasnější den, slunci však trvalo až do půl desáté, než překonalo výšku protější stráně a prvními nesmělými paprsky ozářilo skálu nad jeskynním vchodem. Záhy nato pronikly první paprsky také do jeskyně a v její nejzazší části, před pravou nízkou chodbou, k našemu velkému údivu ozářily zadní stěnu oslnivým oranžovým kotoučkem, který postupně rostl až do průměru asi čtyřiceti centimetrů a rozjasnil tuto jinak tmavou část jeskyně zvláštní září. Celá podívaná trvala půl hodiny, až se sluneční kotouč za stálého ubývání nakonec zcela vytratil a hlavní síň opět upadla do ponurého přítmí.

Co k tomu dodat? Přinejmenším několik archeologických faktů. Před všemi těmi výzkumy byla jeskyně z velké části zanesena sedimenty. Tehdy mohl být povrch podle uváděné stratigrafie asi o jeden metr výše než dnes, čímž byl vchod téměř neprůlezný. To odpovídá také skutečnosti, že z mladšího pravěku a z historické doby poskytla jeskyně jen nepatrné množství nálezů. Jinak ale situace vypadala v době vytváření nejstarší jeskynní kulturní vrstvy v neolitu, kdy si tehdejší povrch musíme představit jen asi o třicet centimetrů výše než dnes. Z období kultury s lineární keramikou pocházejí nálezy ze všech částí jeskyně a zvlášť zajímavou situaci zjišťujeme právě v její zadní části. V pravé nízké chodbě bylo ohniště a ještě dále popelovitá vrstvička s překlopenou miskou. Zcela nelogicky bylo umístěno také jiné ohniště v jen osmdesát centimetrů vysoké levé chodbě. V ohništích byly potom nalezeny pazourky, a dokonce kamenná sekerka. Obdobná nálezová situace se opakuje i v následující archeologické kultuře s vypíchanou keramikou, kdy se v pravé chodbě opět nacházelo ohniště, v levé chodbě popeliště a z hlavní síňky pocházejí dokonce rozštípané lidské kosti.

S vysvětlením této neobvyklé situace si dodnes archeologie neví rady. Jasno do celé záhady nepřinesl ani pokus Václava Matouška, který se v místech neolitických ohnišť pokusil po několika tisíciletích znovu rozdělat oheň. Ten se sice rozhořel, ale jeskyně se zároveň stala neobyvatelnou. Samozřejmě se již nedovíme, zda tenkrát v pravěku byly nízké plazivky volné a jeskyní mohl volně proudit vzduch. Stejně tak se koneckonců můžeme dohadovat, že i vykouření jeskyně mohlo mít svůj účel nenapadá mě nic lepšího než například vyhnání zlých duchů, kterým se zatopilo přímo před pelechem. Když k tomu všemu připočteme hluboký zážitek z východu slunce v jeskyni v den zimního slunovratu v období tolik důležitém pro všechny zemědělské civilizace, které v samých počátcích vždy s nadějemi a nejistotou očekávaly návrat slunce a tedy i života na celý další rok, potom před námi nepochybně stojí záhada dávných dějin Českého krasu. Pro archeologii jako vědu to na celé situaci mnoho nemění a případ Nová, id. č. 2335 je i nadále odsunut ad acta.

Vladímír Peša

LITERATURA

Matoušek V., Ložek V.: Bacín nové mystérium Českého krasu, Speleo 8, 3841, 1992.

Sklenář K., Matoušek V.: Osídlení jeskyní Českého krasu od neolitu po středověk, Zprávy ČAS Suppl. 14, Praha 1992.

Eliade M.: Mýtus o věčném návratu, Praha 1993 (Paříž 1969).

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné