Akustická geometrie

Nedávno na jedné konferenci vypověděly službu fixy, kterými přednášející kreslil nějaké schéma ve velkém bloku na stojanu. I když nebylo vidět skoro nic, přesto bylo možno obrázek zhruba rekonstruovat na základě gest přednášejícího a zvuků, jimiž nepíšící fix ozvučil podkladovou desku. Bez problémů lze slyšet např. šrafování nebo tečkování. Jak by tomu bylo s písmem, nevím, ale myslím si, že v případě hůlkového písma bychom byli po nějaké době cvičení schopni uslyšet i tvary písmen. Kdysi jsem zde (Vesmír 74, 665, 1995/12) psal o tom, zda můžeme slyšet tvar bubnu. Bylo by možné slyšet (matematicky) i tvar (kreslené) čáry?

Akustickými aspekty kresby se zabýval od šedesátých let Milan Grygar. V tichu ateliéru si tehdy všiml zvláštní estetické kvality zvuků doprovázejících kresbu a začal tuto souvztažnost výtvarného díla a jeho zvukové stránky zkoumat podrobně. Nezůstal ale jen u kresby tradičními prostředky, začal i experimentovat s mechanickým a náhodným vytvářením kreseb, zvláště pomocí hraček (mechanických zobajících slepiček, rotujících vlčků, jezdících natahovacích panáčků) na rezonujících deskách. Tak vznikaly akustické kresby a realizace, snímané na magnetofonový pásek i na film (Černobílé kontrapunkty, 1971). Spolupracoval tehdy i s akustickou laboratoří Čs. akademie věd. Magnetofonové záznamy – akustické realizace – vyšly na dvou gramofonových deskách (Supraphon 1969, 1976).

V sedmdesátých letech se tento vztah vizuálního a akustického obrátil: Milan Grygar začal vytvářet partitury, které znamenaly jistý posun ke geometrickému umění. Nešlo ale o geometrické umění v konstruktivistickém smyslu, nýbrž opět o geometrii akustickou. Partitury byly zčásti určeny k hudební realizaci, ponechávaly vždy velký prostor pro improvizaci, neboť i zde je sémantická notace geometrická. Jedna z prvních těchto partitur (Partitura směrů zvuku) byla provedena r. 1970 souborem Ensemble Neue Musik der Stuttgarter Hochschule pod vedením komponisty, dirigenta a teoretika Erharda Karkoschky, který pak uvedl ve světě i další interpretace Grygarových partitur.

Od konce osmdesátých let se Grygarovy výrazové prostředky dále minimalizují. Milan Grygar vytváří řady obrazů s černým pozadím (ticho, temný hluboký prostor) protínaným černými, modrými a zelenými přímkami (světelnými paprsky), které opět mají akustické kvality.

Je to vlastně návrat k prastaré a původní tradici: pro Řeky byla hudba vnitřně spjata s geometrií; připomeňme jen, že slovo pro úsečku (diastéma) bylo i slovem pro (hudební) interval a že geometrická teorie proporcí má svůj původ v řecké teorii hudby.