Člověk nemusí všemu rozumět

Mladá generace, vyspělá zkušenostmi těžkého období, nastupovala po válce s nadšením a nadějemi. Některým došlo brzy, jiným pozdě (a některým příliš pozdě), že se tyto vnější naděje nenaplní, že naopak nastává doba ještě temnější. Několik mladých malířů a sochařů, poválečných absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (z ateliérů prof. Filly a prof. Wagnera) reagovalo na situaci v polovině padesátých let tím, že se sdružili do skupiny, nejprve neveřejně (konfrontační výstava v ateliéru Čestmíra Kafky v r. 1955) a pak veřejně vystoupením jako skupina Trasa 54 v roce 1957. Hned po této výstavě se k nim připojil další jejich spolužák Karel Vaca. Antireakce na sebe nenechala dlouho čekat, moc si na umělce ‚posvítila‘. Hned z další výstavy v r. 1959 musela být odstraněna tři díla. Poslední výstava Trasy se uskutečnila v r. 1969.

Karel Vaca byl umělcem všestranného talentu: ilustrátor knih (141 ilustrací a knižních obálek), divadelní výtvarník (70 scénických výprav a kostýmních realizací) a slavných a mnohokrát oceněných plakátů, zvláště filmových (celkem jich bylo 341). To byl také způsob, jímž bylo možno se s Vacovou tvorbou setkávat. Skutečné těžiště jeho talentu bylo však v malbě – a tu jsme neměli téměř žádnou možnost vidět. Malba byla tím základem, na němž vyrůstala ostatní Vacova tvorba.

Vacovy obrazy bývají řazeny k abstrakci; už jednou jsem tady protestoval proti takovým dělením. Namalovaný džbán je přece abstrakcí: maluji něco jako něco. ‚Abstraktní‘ malíři malují to, co malují, a ne ‚jako‘ něco jiného. Ostatně co může být konkrétnějšího než barva? Jeden z nejkrásnějších Vacových obrazů se jmenuje Chvála barvě. Zde je jiná chvála barvě, tentokrát vyňatá z Jungmannova slovníku. Může být ještě něco konkrétnějšího?

Bělawá, běliznowá, blankytná, blatná, bledá, brčálowá, brunatná, cihlowá, citrinowá, čerwená, zbleda čerwená, z temna čerwená, duhowá, fialowá, gabkowitá, gablkowá, gatrowá, gitřnj, gasně čerwená (plamenná), gdulowá, hnědá, holubičkowá, holubj, hřebíčkowá, karmazinowá, kaštanowá, klihowá, králowská, kaumarowá, kolčawowá, krwawá, lasicowá, lauhowá, lwowá, medowá, měděná, mljčná, modrá, morautná, mrtwá, mramorowá, miniowá, myšj, náčerwená, nachowá, námodrá, názelená, nebeská, oblakowá, ohniwá, olegowá, oljwowá, olowěná, ořechowá, osmahlá, perlowá, pihawá, plawá, pobělawá, popelatá, pušpanowá, rudá, rusá, ryšawá, ryzj, sinalá, siwá sklenná, smolná, sněžná, střjbrná, střjbrowitá, šafránowá, šarlatowá, šediwá, šerá, temná, tmawá, tělná, třjslowá, uhelná, umrlčj, wodnj, woskowá, wraná, wlčatá (wlčj), zardělá, zelená, zemská, zlatá, železná, žlutá a g.

V souvislosti s Vacovou malířskou tvorbou se hovořívá o zapomínání (na těžkosti doby, na nemoc atd.). Myslím si, že to není zcela výstižné, že totiž jde spíše o rozpomínání. V katalogu výstavy Trasy v r. 1969 Karel Vaca napsal:

„Vzpomínám na dobu, kdy jako dítě usínám a slyším z vedlejšího pokoje rozhovor dospělých; rozhovor, který přichází z veliké dálky. Hlasy jsou nezřetelné, ale je to dobrý pocit, že někoho slyším; člověk nemusí všemu rozumět.“