AIDS a jeho metafory

V mnoha dobře míněných veřejných diskusích naší doby se vyjadřuje přání hovořit otevřeně o tom nebo onom z různých nebezpečí, která mohou vést k celosvětové katastrofě. A teď k nim přibylo další. K umírajícím oceánům, jezerům a lesům, k neomezenému růstu počtu obyvatelstva v chudých částech světa, k jaderným havariím, jako byl Černobyl, k proděravění a poškozování ozonové vrstvy, k trvalé hrozbě atomové konfrontace mezi velmocemi nebo atomového útoku některé agresivní země, která není pod kontrolou velmocí – k tomu všemu nyní přidejme AIDS. Čím více se blížíme ke konci tisíciletí, tím nevyhnutelněji budou narůstat apokalyptické představy. Přesto se rozsah fantazií o skáze, které inspiruje AIDS, nedá vysvětlit pouze kalendářem, ba ani velmi reálným nebezpečím, jež tato nemoc představuje. Určitou roli tu hraje potřeba apokalyptického scénáře, která je typická pro „západní“ společnost, a snad ještě více pro Spojené státy. (Amerika, jak někdo řekl, je země s duší církve – evangelické církve s její tendencí hlásat radikální konce a zbrusu nové začátky.) Záliba ve scénářích s nejhorším koncem odráží potřebu ovládnout strach z toho, co se nám vymyká z rukou. Vyjadřuje také domnělou spoluvinu na pohromě. Vědomí, že civilizovaná společnost je v úzkých nebo před krachem, rozněcuje touhu po smazání minulosti, po začátku od nuly – tabula rasa. Nikdo samozřejmě nechce mor. Jenže ano, byla by to vlastně příležitost začít znovu. A nový začátek – to je velmi moderní a také velmi americké.

AIDS možná podporuje sklon k otrlosti vůči představám o celosvětové zkáze, který pěstovalo už hromadění jaderných zbraní a hrozba atomové války. Ustavičné řečnění o apokalypse vedlo k tomu, že se stává stále neskutečnější. Jde o jakýsi stálý moderní scénář: hrozí apokalypsa... ale nedojde k ní. A stále ještě hrozí. Zdá se, že se zmítáme v jedné z apokalyps moderního typu. Tato se ještě neodehrála, její výsledek se zatím odkládá: rakety, jež nám krouží nad hlavou s jadernou náloží, jaká by mohla několikrát zničit život na zemi, ale (dosud) nevybuchnou. A pak tu jsou ty, které už probíhají, ale (dosud) nedospěly k nejobávanějším důsledkům – jako například astronomický dluh třetího světa nebo přelidnění, jako ekologické zamoření; nebo ty, které se už odehrály, ale pak se nám řeklo, že vůbec nebyly – jako například zhroucení burzy v říjnu 1987, jež bylo podobným krachem jako ten, k němuž došlo v říjnu 1929, a přece jím nebylo. Apokalypsa je dnes seriálem o mnoha dílech. Apokalypsa se stala událostí, která se odehrává i neodehrává. Není vyloučeno, že některé z nejobávanějších událostí, jako například ty, které jsou spojeny s nenapravitelným zničením životního prostředí, se už staly. Ale my to ještě nevíme, protože se změnily normy. Nebo protože nemáme ještě správné ukazatele, abychom dovedli katastrofu změřit. Nebo prostě proto, že je to zpomalená katastrofa. (Anebo vypadá jako zpomalená, protože o ní víme, dovedeme ji předjímat; a teď nám nezbývá než čekat, kdy k ní dojde, kdy dospěje až tam, kde by podle toho, co známe, měla být.)

Moderní život nás učí žít s vědomím příšerných, nepředstavitelných – ale prý docela pravděpodobných – katastrof. Každá významná událost je bedlivě sledována, a to nejen zachycováním v obrazech (dnes běžné rozmnožování skutečnosti, které začalo v roce 1939 vynálezem fotoaparátu). Vedle fotografických a elektronických záznamů událostí máme také výpočty jejich konečných následků. Realita se rozštěpuje na to, co je skutečné, a na alternativní verzi, je dvojitá. Máme událost a její obraz. A máme událost a její projekci. Ale právě tak, jako se nám často zdá, že skutečné události nejsou o nic skutečnější než obrazy nebo představy, a potřebujeme si je ověřit, reagujeme na přítomné události tak, že hledáme jejich potvrzení v mentálním obrysu, s patřičnými výpočty, v konečné projekci událostí.

Uvědomování si budoucnosti je stejně výrazná myšlenková zvyklost a intelektuální zátěž tohoto století, jako bylo uvědomování si historie v devatenáctém století, které – jak upozornil Nietsche – změnilo tehdy způsob uvažování. Schopnost odhadnout, jak se budou věci v budoucnosti vyvíjet, je nezbytný vedlejší produkt zasvěcenějšího pochopení procesů (lze ho kvantifikovat, testovat), sociálního i vědeckého. Schopnost promítat události poměrně přesně do budoucnosti umocnila dosavadní možnosti, protože se tím získal ohromný nový zdroj poučení, jak se vypořádat s přítomností. Ve skutečnosti se však pohled do budoucnosti, který dříve sledoval jenom lineární vývoj, zato teď má k dispozici kdysi nepředstavitelné kvantum vědomostí, změnil ve vidinu katastrofy. Každý proces má budoucnost a vyzývá k předpovědím opírajícím se o statistiku. Například: počet dnes... za tři roky, za pět let, za deset let; a samozřejmě, na konci století. Vidíme, že všechno v historii nebo v přírodě, o čem se dá říci, že se neustále mění, směřuje vlastně ke katastrofě. (Buď je něčeho příliš málo a stále to ubývá, mizí, upadá, hyne. Nebo je něčeho příliš mnoho a stále toho přibývá tou měrou, že to nemůžeme zvládnout nebo absorbovat: nekontrolovatelný růst.) Většina toho, co odborníci prohlašují o budoucnosti, přispívá k tomuto podvojnému vnímání reality – mimo rámec té podvojnosti, na kterou jsme už zvyklí z důsledného promítání všeho do obrazů. Toto se odehrává teď. A k tomuhle to povede: k hrozící katastrofě, ale zatím ještě neuskutečněné a vlastně i nepředstavitelné.

Totiž k dvojí katastrofě. A mezi nimi je propast, v níž představivost tápe. Rozdíl mezi epidemií, kterou už máme, a pandemií, která se nám slibuje (na základě statistických výpočtů), je asi takový jako rozdíl mezi válkami, které probíhají, takzvanými omezeními, a válkami nepředstavitelně strašnějšími, kterých bychom se mohli dočkat. (Ty si s patřičnými doplňky ve stylu science-fiction lidé s nadšením inscenují pro zábavu elektronických her.) Skutečná epidemie s nemilosrdně stoupajícím počtem úmrtí (národní a mezinárodní zdravotnické organizace vydávají statistiky každý týden, každý měsíc) by měla přerůst v kvalitativně jinou, mnohem větší pohromu, k níž možná nedojde. Nic se nezmění, když se nejhroznější odhady revidují dočasně směrem dolů. K tomu někdy dochází ve výsledcích spekulativních statistik roztrušovaných zdravotnickými byrokraty a novináři. Podobně jako u demografických předpovědí, které jsou pravděpodobně stejně přesné, i tady jsou závažné zprávy obyčejně zlé.

Rychle se množící hlášení nebo předpovědi neskutečných (to jest nepředstavitelných) katastrofálních možností vedou někdy k tomu, že jako reakce na ně vznikají různé představy, které realitu popírají. Ve většině diskusí o atomové válce tak být racionální (jak sami sebe charakterizují experti) znamená nebrat zřetel na lidskou realitu, kdežto pochopit citově třeba jenom částečně, co všechno je v sázce pro lidské bytosti (oblast těch, kteří se řadí mezi ohrožené), znamená trvat na nerealistických požadavcích, aby se s nebezpečím rychle skoncovalo. Toto rozštěpení názorů veřejnosti na nelidský a snad až příliš lidský je u AIDS daleko méně vyhraněné. Experti odmítají stereotypní postoje k pacientům s AIDS a ke kontinentu, kde podle všeho vznikl, a zdůrazňují, že tato choroba patří mnohem širšímu okruhu populace než skupinám zpočátku považovaným za rizikové, a celému světu, nejen Africe. Z AIDS se vedle lepry a syfilidy sice stala jedna z chorob nejvíc obtížených významem (což není překvapující), avšak brzdí se jakékoli pokusy stigmatizovat lidi, kteří jí trpí. Nemoc je tak dokonalou truhlicí veškerých obav z budoucnosti, že to do jisté míry hatí předvídatelné snahy přičíst ji úchylné skupině nebo černému kontinentu.

Podobně jako účinky průmyslového znečišťování a nový systém světových finančních trhů i krize AIDS je dokladem, že nic důležitého nemá na tomto světě jen oblastní, místní, omezený charakter; že všechno, co může cirkulovat, cirkuluje a každý problém je, nebo se dříve či později stane, problémem celosvětovým. Cirkuluje zboží (včetně obrazů, zvuku a dokumentů, které cirkulují nejrychleji ze všeho, elektronicky). Cirkuluje smetí: jedovaté průmyslové odpady ze St. Etienne, Hannoveru, Mestre a Bristolu se ukládají u pobřežních měst západní Afriky. Cirkulují lidé, a to v mnohem větším počtu než dříve. A totéž platí i o chorobách. Od neomezených mezikontinentálních letů privilegovaných pro zábavu nebo za služebními povinnostmi až po nebývalé přesuny chudých z vesnic do měst a legálně nebo ilegálně ze země do země – veškerá tato fyzická pohyblivost a propojenost (spolu s následným upuštěním od starých společenských i sexuálních tabu) je pro maximální fungování rozvinuté kapitalistické ekonomiky stejně nezbytná jako snadná přeprava zboží, představ a finančních nástrojů. Nyní je však tato rozrostlá moderní prostorová propojenost, nejen osobní, ale i sociální a strukturální, přenašečem ohrožení zdraví, jež se někdy označuje za ohrožení lidstva vůbec. A strach z AIDS jde ruku v ruce s pozorností věnovanou odhalování dalších katastrof, které jsou vedlejším produktem vyspělé společnosti, zejména těch, jež ilustrují degradaci životního prostředí v celosvětovém měřítku. AIDS je jedním z těch až příliš skutečných heroldů globální vesnice, té budoucnosti, která je už tady a vždycky před námi a kterou nikdo neumí odmítnout.

Že se i z apokalypsy může stát součást našeho obyčejného obzoru budoucnosti, to je vlastně násilí, jakému není rovno, páchané na našem smyslu pro realitu, na naší lidskosti. Je však nanejvýš žádoucí, aby se obávaná nemoc jevila jako obyčejná. I nemoc nejvíce nabitá skrytým významem se může stát obyčejnou nemocí. Tak to dopadlo s leprou, ačkoli přibližně deset milionů lidí na světě, které lze snadno přehlédnout, protože téměř všichni žijí v Africe a na indickém subkontinentě, má takzvanou Hansenovu nemoc (nazvanou tak – vlastně v rámci jejího zdravého oddramatizování – po norském lékaři, který před více než stoletím objevil bacil, jenž ji způsobuje). Stane se to určitě i s AIDS, až chorobu mnohem lépe pochopíme, a především až se ji naučíme léčit. Pokud jde o osobní zkušenosti a sociální politiku, mnoho prozatím závisí na boji o rétorické přivlastnění nemoci: komu bude patřit, jak se bude při sporech a řečnění asimilovat. Vždycky stojí za to pokusit se vyvrátit prastarý, zdánlivě nezvratný proces, jímž nemoci nabývají zvláštní význam (tím, že odrážejí nejhlubší obavy) a postižené cejchují znamením hanby, a zdá se, že v moderním světě, mezi lidmi, kteří chtějí být moderní, už má poněkud omezenější platnost – lze říci, že je dnes pod kontrolou. U této nemoci, jež je spojována s takovou vinou a hanbou, přináší snaha zbavit ji těchto významů a takových metafor obzvlášť velkou úlevu, ba útěchu. Avšak metafory se nedají odsunout prostě tím, že se jim budeme vyhýbat. Je třeba na ně ukázat prstem, podrobit je kritice a omílat je tak dlouho, až se vyčerpají.

Všechny metafory aplikované na nemoci a jejich léčbu nejsou stejně nechutné a zkreslující. Ty které bych nejraději viděla za horami – a od příchodu AIDS ještě více než dříve – jsou metafory vojenské. Jejich opak, lékařský model veřejného prospěchu, je ve svých důsledcích možná ještě nebezpečnější a dalekosáhlejší, poněvadž nejen poskytuje přesvědčivý podklad pro oprávněnost autoritářské vlády, ale také implicitně naznačuje nutnost státem podporovaných represí a násilí (ekvivalentu chirurgického odstranění nebo chemického potlačení překážejících či „nezdravých“ částí komunity). Avšak působení obrazů ze sféry vojenství na představy lidí o nemoci a zdraví rozhodně není bezvýznamné. Přespříliš burcují, podávají přehnaný popis a silně přispívají k exkomunikaci a stigmatizování nemocných.

Ne, pro medicínu není o nic víc žádoucí než pro válku, aby byla „totální“. Ani krize vyvolaná nástupem AIDS není nic „totálního“. Nekoná se žádná invaze. Lidské tělo není bojiště. Nemocní nejsou ani nezbytní padlí, ani nepřítel. Medicína ani společnost nemají právo zvedat proti nim jakékoli zbraně... A o metaforách, o těch vojenských bych řekla, smím-li parafrázovat Lucretia: zpět s tím k válečným štváčům. ¹⁾