CTIBOR BEZDĚK: Etikoterapie – Záhada života a smrti

Téměř po 50 letech vychází znovu (ve 4. vydání) kniha zapomenutého lékaře, který v mnohém předběhl svou dobu a předznamenal v Čechách moderní psychosomatické lékařství. Podtitul knihy je příznačný: Léčení mravností. Bezděk po léta hledal souvislosti tělesného zdraví s mravním stavem člověka. Soudil, že mravní vady umožňují a mnohdy urychlují nástup mnoha tělesných chorob. K vadám počítá běžně známé jevy, jako jsou zlost, nenávist, lakotnost, přetvářka, lež, podvodné úmysly, negativní myšlení apod. Jejich zvládání patří k úkolům lékaře a nemělo by být zanedbáváno.

Ctibor Bezděk se narodil r. 1872, vystudoval Lékařskou fakultu ve Vídni, působil řadu let jako lodní lékař a získal mnohé zkušenosti z léčení často složitých případů ve velmi primitivních podmínkách. Ovlivněn myšlenkově L. N. Tolstým, s nímž se osobně setkal, pracoval několik let v Rusku a po řadu let byl ve styku s lékařem Dušanem Makovickým, po jistou dobu tajemníkem Tolstého. Po ruské revoluci se vrátil do Čech a r. 1918 nastoupil na Slovensko do Ružomberku. Kromě lékařské praxe se věnoval rozsáhlé sociální práci spolu se svou ženou, rovněž lékařkou, pocházející z Ruska. Pracoval v Červeném kříži, v Lize proti tuberkulóze, přednášel ve městech i na vesnicích, zřizoval poradny pro matky a děti. V polovině 30. let se vrátil do Prahy, založil protialkoholní poradnu, pečoval o mravně narušenou mládež a přispíval do časopisu Duchovní kultura. Úzce spolupracoval s P. Pittrem, ruským filozofem N. O. Losskim a později s P. Křivským. Válku i poválečná léta prožíval jako praktický lékař v Senohrabech a umřel zapomenut r. 1956. Etikoterapie vyšla poprvé začátkem 30. let a později ve Švýcarsku v německém překladu.

Bezděk pozoroval a popsal mnoho případů, kdy organické onemocnění bylo zřejmě ovlivněno duševním stavem nemocného. V jeho době šlo hlavně o tuberkulózu, trachom, pohlavní choroby aj. Ani dnes, přes velké diagnostické a terapeutické úspěchy medicíny, nelze mnohdy jednoznačně určit, proč onemocní právě určitý člověk, když v téměř stejné situaci se nachází řada jiných osob. Opakovaně pozoroval, že etiologie i léčení různých nemocí souvisí se sociálním prostředím, a to hlavně s rodinným zázemím i s celkovým stylem života. Právě úprava a změna sociálního prostředí může výrazně zlepšit stav nemocného. Duševní nemoce Bezděk chápal jako výrazné krize, jejichž překonání podpoří celkové zrání jedince. Přiblížil se a v mnohém anticipoval teorii bio-psycho-sociální etiologie nemocí. Kauzální léčba je sice základem medicíny, ale tam, kde skutečná příčina není jasná a léčí se pouze příznaky, je potřebné soustředit se na duševní život pacienta a sledovat i poruchy jeho mravního stavu.

Bezděk předpokládal, že většina lidí věří v nějaký vyšší princip, zasahující do života. Tuto víru je třeba s pacientem citlivě probírat, podporovat, ale nevnucovat mu vlastní názor. Mnozí se dokonce za své myšlenky poněkud stydí, nemluví o nich a je na lékaři, aby taktně dokázal otevřít nitro nemocných. Úvahy v závěrečných kapitolách o smrti jsou spíše textem teologickým či filozofickým, plným pokory, úcty k životu i v jeho posledních fázích.

Kniha je doplněna zasvěceným komentářem k jednotlivým kapitolám, v němž prof. MUDr. Jan Pfeiffer konfrontuje Bezděkovy myšlenky s poznáním dnešního lékařství. Snad na závěr myšlenku prof. MUDr. J. Hanouska, kterou uváděl třetí vydání Etikoterapie v r. 1947: „Etikoterapie vědecky opodstatňuje význam mravnosti pro zdraví jednotlivce a přispívá k upevnění společenského pořádku, což je důležité zvlástě dnes, kdy se lidé nebojí ani boha, ani čerta.“