Květen ve vědě

Zeměpis planety Pluta

Hubblův kosmický teleskop zmapoval téměř 85 % povrchu doposud nejméně známé planety naší sluneční soustavy, Pluta. Zásluhou kamery FOC, zrozené v dílnách Evropské kosmické agentury pro studium málo zářivých objektů, odhalily snímky ze srpna 1995 dvanáct odlišných oblastí této planety.

Pluto má velmi různorodý povrch, rovníková oblast je velmi tmavá, zatímco polární oblasti září jasem. Astronomie samozřejmě ještě neví, o jaký povrch vlastně jde, soudí se, že je tvořen zmrzlým metanem, dusíkem a oxidem uhelnatým.

Pluto, vzdálený od nás víc než 4 miliardy km, je planetou, k níž se dosud žádná kosmická sonda nepřiblížila. NASA však zvažuje projekt Pluto-Express. Vyzvala vědce, aby začali promýšlet koncepci dvou sond, které by byly vypuštěny patrně r. 2001 a doletěly by k planetě okolo r. 2010. Sondy by měly k Zemi vyslat snímky Pluta a jeho měsíce Charona. Jedna ze sond by se vydala dál, do Kuiperova pásu komet.

O planetě, která byla objevena r. 1929, a měsíci Charonovi, jenž byl neznámý až do sedmdesátých let, víme stále opravdu pramálo. Hubblův kosmický teleskop zpřesnil i jejich rozměry, Plutův poloměr na 1 160 km a Charonův na 610 km. Možnosti přímého pozorování planety však budou v budoucnosti horší, protože bude od nás stále dál. Na své dráze kolem Slunce, kterou urazí za 248 let, se jeho vzdálenost od naší hvězdy výrazně mění od 29 do 49 astronomických jednotek. A nejblíže Slunci byl právě r. 1989 a nyní se začne ztrácet do vzdálenějších temných končin sluneční soustavy.

Sonda Pluto-Express by se měla přiblížit k Plutu na vzdálenost 15 000 km, třikrát blíž než stanice Voyager k měsíci Tritonu. K mapování planety jsou zapotřebí sondy dvě, ta druhá by dorazila k cíli o 6 měsíců později. Ještě není rozhodnuto, zda by se ke Kuiperovu pásu vydala první nebo druhá z nich. Sonda by byla schopna rozlišit na povrchu planety detaily velké 1 km. Mezi přístrojové vybavení by patřila kamera pracující ve viditelném světle, infračervený spektrometr a ultrafialový spektrometr. Američané by chtěli náklady snížit tím, že by tyto přístroje byly propojeny společnou elektronikou.

Uvažuje se též o rádiové aparatuře pro gravimetrická a atmosférická měření. Ruský Ústav kosmických výzkumů navrhuje vybavit stanici maličkými sondami, které by před dopadem na povrch nabraly vzorky atmosféry, analyzovaly je a výsledky odeslaly sondě. Německá kosmická agentura navrhuje použít aparaturu k výzkumu kosmického prachu a plazmatu ve vnějších oblastech sluneční soustavy a vypustit po cestě malou sondu na Jupiterův měsíc Io.

Pluto-Express by vážil pouhou desetinu sondy Voyager. Zatímco na přípravě sondy Galileo pracovaly 4 000 lidí, Pluto-Express by jich zaměstnal pouze 700. Ušetřilo by se i na výdajích řízení letu a příjmu informací: zatímco sondu Galileo dálkově ovládalo 200 pracovníků, u stanice Pluto-Express by jich bylo méně než deset.

Nepříjemní kosmičtí zvědavci

19. května 1996 ve 4 hodiny 34 minut světového času prolétl kolem Země další vesmírný host, planetka o průměru 300 – 500 m. Drobnější asteroidy (o průměru kolem 10 m) nás míjejí ve vzdálenosti pouhých 100 000 km, ale těleso z května je nejhmotnějším objektem, o němž víme, že se dostal tak blízko, tvrdí Brian Marsden z Harvardova-Smithsonova astrofyzikálního centra. Přímý střet se Zemí by vyhloubil kráter rozlehlý několik kilometrů.

Planetku objevili 15. května t.r. studenti Tim Spahr a Carl Hegenrother, když prohlíželi snímky pořízené o dva dny dříve 41centimetrovou Schmidtovou komorou, patřící Arizonské univerzitě. Planetka získala označení 1995 JA1. Studenti hned informovali Marsdena a svůj objev potvrdili ještě tu noc. Marsden své propočty zveřejnil pomocí sítě Word Wide Web a tak záhy získal na 200 pozorování, především od astronomů-amatérů. To mu umožnilo výpočet dráhy planetky výrazně zpřesnit.

Planetka prolétla tak blízko Země (450 tisíc km), že to ovlivnilo její dráhu. Až se k nám r. 2000 dostane znovu, přiblíží se pouze na 60 milionů km. Nicméně tomu může být i jinak, protože čtyřletá oběžná dráha může být ovlivněna Jupiterem.

O pět dnů později, 24. května, se mihla kolem Země další nově objevená planetka, 1996 JG. Jde o větší těleso o průměru 500 – 1 000 m, jehož nejmenší vzdálenost od Země byla vypočtena na 3 miliony km.

Mir dokončen

Koncem dubna byl k ruské družicové stanici Mir připojen pomocí nosné rakety Proton poslední plánovaný modul Priroda. Tím byla vesmírná základna vypuštěná už v únoru 1986 dohotovena.

Kolem ústředního tělesa je tedy úsek Kvant (vypuštěný 31. 3. 1987), Kvant 2 (26. 11. 1989), Kristall (31. 5. 1990), Spektr (20. 5. 1995) a nejnověji Priroda. Celková hmotnost družicové stanice s pěti moduly a dvěma dopravními loděmi dosáhla 140 t. Podle jedné osy je komplex dlouhý 33 m, podle druhé 42 m.

Nový úsek Priroda je dlouhý 11,5 m, má průměr 4,1 m, hmotnost 19,5 t, užitečný náklad může být 6,5 t. Většina z něho je zajištěna kontrakty s USA.

Záruční doba ústředního bloku i jednotlivých modulů – vědeckých laboratoří – byla stanovena na tři roky. Fungují stále, což konstruktéry jistě těší, ale žádná technika není věčná. Kosmonauti ztrácejí nesmírně mnoho „vesmírného“ času opravárenskou činností, aby základnu udrželi v provozu. Mnohé přístroje jsou už vyřazeny, i když se najdou aparatury, které prokázaly výjimečnou dlouhověkost, např. dalekohled Rentgen na modulu Kristall.

Co s nepotřebným zařízením? Např. zbytečný kosmický „motocykl“ přivázali zvenku na stanici a Rusko jej nabízí Američanům, aby si ho odvezli v raketoplánu a prodali ve veřejné dražbě...

Na Miru pobývalo už 56 lidí, vedle domácích kosmonautů i Američané, Němci, Francouzi a příslušníci dalších národů. Jak dlouho bude „stavebnicový“ Mir moci dále sloužit? Prý nejméně dva roky.

V ruském tisku bylo možné při příležitosti dokončení Miru číst úvahy o celém programu družicových základen. Sami ruští odborníci považují za začátek této éry 19. duben 1971, kdy byla vypuštěna sovětská stanice Saljut 1. Program měl být prestižní aktivitou, která by v očích světové veřejnosti kompenzovala americký program přistávání lidí na Měsíci. Sovětskému svazu se tehdy měsíční let kosmonautů pomocí superrakety N 1 nepodařilo realizovat.

Výstavby družicových základen byly překvapivě rychlé. Jak to bylo možné? Konstruktér Vladimír Čelemej, tvůrce spolehlivé nosné rakety Proton, tehdy pracoval na vojenských družicových základnách skrytých za názvem Almaz. Takže družicové stanice Saljut 2, 3 a 5 byly ve skutečnosti delší dobu připravované vojenské stanice Almazy. Přístup na ně měli proto výhradně vojenští kosmonauti, kteří na Zemi odesílali pouzdra s výzvědnými informacemi. Úkolem těchto stanic byl totiž výzkum území nepřátelských států. Proto byl např. na jednom ze Saljutů obří fotoaparát s dvoumetrovým objektivem. Jeho snímky využívali sovětští politici při různých mezinárodních jednáních.

Proč vojenský program Almazů skončil? Za prvé se ukázalo, že program automatických špionážních družic je podstatně lacinější a jejich informace jsou kvalitnější. A za druhé konstruktér Čelomej, u něhož pracoval Chruščovův syn, se s Brežněvem domlouval obtížně a s ministrem obrany Ustinovem se vůbec nesnášel. (Družicová stanice Saljut dosahovala hmotnosti 18 500 kg, délky 16 m a maximálního průměru 4,1 m.)

Ovšem i stanice dalšího pokolení Mir dostávala tajné vojenské úkoly, z nichž mnohé jsou dosud neznámé. Výzvědná zařízení měla být především v modulu Spektr. Zařízení Oktant a dalekohled Pion byly konstruovány jako součást sovětského programu hvězdných válek. Tento projekt byl ovšem díky mezinárodním změnám zrušen a tak se Spektr vydal do vesmíru v demobilizované podobě.

S modulem Spektr se počítalo jako s kandidátem ruského podílu na výstavbě mezinárodní družicové stanice Alfa. I na něm se odehrálo utajované drama: po návratu z Miru byl pokutou potrestán kosmonaut Strekalov. Prý odmítl pro únavu po šesté vystoupit do volného prostoru, aby opravil panely slunečních článků, které se rozvinuly na modulu jen z poloviny.

Utajován byl i start stanice Saljut počátkem sedmdesátých let. Po navedení na oběžnou dráhu se rozpadla na kusy, proto ani nedostala pořadové číslo.

Nejasný je stále důvod dřívějšího návratu kosmonautů Volynova a Žolobova, kteří se ve vesmíru přestali snášet. Už dříve prosákly informace o předčasném přistání z družicové stanice Saljut 7, Vasjutin před startem přemluvil lékaře, aby utajil jeho chronické onemocnění. Proslýchá se, že při tom došlo na facky a první kosmickou pračku, protože zatajení nemoci považovali zbývající kosmonauti za podraz...

Ruská kosmická špionáž za americké dolary

Proměny doby se odrážejí i na programu jedné družice z řady Kosmos, kterou se v květnu nepodařilo navést na oběžnou dráhu. Ruská nosná raketa Sojuz U odhodila předčasně ochranu špice rakety, a to už v 49. vteřině místo 171. vteřiny. Raketa se vychýlila ze směru a ve 124. sekundě automatika vypnula motory druhého stupně.

Pro Rusko je to finančně nepříjemné, protože jde o třetí havárii v tomto roce. Přitom ruské rakety tohoto typu jsou spolehlivé: loni se z 33 startů nevydařily pouze dva. V USA se v r. 1995 povedlo ze 30 startů šest, v Číně jeden ze tří, v Japonsku jeden ze dvou a primát drží Francie, které vyšlo všech 11 startů. Američané prý poněkud znervózněli, v červenci měly vzletět do vesmíru pomocí rakety Sojuz U americké opičky.

Zničená družice Kosmos z května je špionážním ruským satelitem, který měl na zakázku americké firmy pořídit snímky 3 milionů km² zemského povrchu. Družice měla na oběžné dráze pracovat dva týdny a každý snímek měl cenu 1 000 dolarů. Film měl být z družice poslán na Zemi pouzdrem ještě „gagarinovského“ typu. Ruské snímky rozlišují detaily dvou metrů.

Proč takový zájem Američanů? Těžko předpokládat, že by si nemohli sami snímky této kvality pořídit, ale jde jim o možnost využívat obsáhlý archiv kosmických snímků sovětské výzvědné služby za údobí posledních 25 let.

Mléko ochráncem před mrtvicí?

Zažili jsme už éru, kdy nám bylo mléko velice doporučováno (i prezident Kennedy vypil plný bílý pohár před televizní obrazovkou na důkaz, že mu to neublíží) a zase nedoporučováno.

Američtí lékaři z Lékařské fakulty Virginské univerzity sledovali po 22 let denní spotřebu mléka u 3 000 mužů středního věku na havajském ostrově Oahu. Magickou hranicí, podle které je rozdělili, bylo pití půl litru mléka denně. Z těch, kteří pili mléka víc, bylo zasaženo mrtvicí 3,7 %, zatímco muži, kteří mléku neholdovali, utrpěli mrtvici dvakrát častěji.

Chrání tedy vápník v mléce náš organizmus před mrtvicí? Bylo by to nečekané zjištění. A nemůže tomu být třeba tak, že pijáci mléka jsou hubenější, daleko aktivnější a mají zdravější životní styl než ostatní muži?

Všudypřítomný cigaretový dým?

Začátkem května byla zveřejněna studie amerických vědců, která nekuřáky moc nepotěší. Analytický chemik z National Center for Envrironmental Health v Atlantě John Bernert tvrdí, že lidé jsou vystaveni cigaretovému kouři víc, než si myslí. Téměř všichni Američané mají v krvi nikotin – z cigaret, doutníků, dýmek... Konkrétně u 88 % amerických nekuřáků byl v krvi zjištěn nikotin. Přitom polovina z nich nemá kuřáka na pracovišti ani doma. Tzv. pasivnímu kouření jsou více vystaveni muži než ženy. Ale co je zvláště zlé – přesto, že v USA je už kouření na ústupu, i 43 % dětí – od dvouměsíčních nemluvňat po jedenáctileté chlapce a dívky – je doma pasivními, nedobrovolnými kuřáky.

Podle údajů americké Agentury ochrany životního prostředí z r. 1993 umírá v důsledku pasivního kuřáctví ročně 3 000 amerických nekuřáků.

A ještě jeden dodatek, i kuřata, která mají smůlu, že v jejich blízkosti někdo kouří, mají své tepny stejně ohroženy, jako kdyby kouřila...

Mutace DNA „černobylských“ dětí

Děti, jejichž rodiče byli vystaveni radioaktivnímu spadu v Bělorusku po černobylské havárii, mají ve své DNA dvakrát víc mutací než britské děti.

Potvrzuje to obavy, že expozice záření může vyvolat závažné dědičné genetické poškození. Lékaři z Ruska, Běloruska a Británie tak prokazují, že radiační poškození spermatu a vajíčka se přenese z ozářených rodičů na jejich děti a vnuky. Ze studie tedy vyplývá, že záření může být větším rizikem pro lidské geny, než se dosud soudilo.

Pracovníci Univerzity v Leicesteru, Ruské akademie věd a běloruského Výzkumného ústavu radiační medicíny provedli zmíněný výzkum ve třech městech Mogilevské oblasti, která byla v Bělorusku nejvíce zamořena. Vyšetřena byla krev příslušníků 79 rodin, ve kterých rodiče žili dál v oblasti a jejich děti se narodily mezi lednem až zářím 1994.

Lékaři zjistili, že počet mutací DNA úzce závisí na úrovni radioaktivního ozáření jejich rodičů. Připomeňme, že vyšetření Japonců, kteří přežili výbuchy atomových pum v Hirošimě a Nagasaki, nezjistila statisticky významnější vzrůst mutací v rodinách vystavených záření.

Vědci však připomínají, že úseky DNA, na kterých byly mutace nalezeny, nemají patrně významnější roli pro lidské zdraví, jde o „balastní“ DNA netvořící geny, o její úloze ještě nevíme...

J. Dobrova z Vavilovova Ústavu obecné genetiky prohlásila v Leicesteru, že teprve další výzkum může zjistit, zda nalezené mutace DNA byly vyvolány radioaktivním jodem 131 bezprostředně po havárii nebo dlouhodobou expozicí ceziem 137. Dávky záření z cezia se patrně stále podceňují. Je možné, že nízké dávky dlouhodobě působícího záření jsou daleko škodlivější při vyvolávání mutací než vysoké dávky krátce působícího záření.

Ptakoještěr o rozpětí křídel 12 m?

Před 65 miliony lety létal nad naší Zemí tvor, jehož rozpětí křídel bylo plných 12 m! Němec Eberhard Frey z Přírodovědného muzea v Karlsruhe a Brit David Martill z Portsmouthské univerzity nově prozkoumali kost, která byla nalezena už r. 1943 ve fosfátovém dole v Ruseifě v Jordánsku. Roku 1954 ji popsal francouzský paleontolog Camille Arambourg, který usoudil, že jde o kost z křídla ptakoještěra, jehož nazval Arambourgiania philadelphiae.

Dnes se soudí, že jde o krční obratel tohoto ptakoještěra. Kost je poněkud narušena, takže ve skutečnosti měla být dlouhá 77 cm, čemuž by odpovídalo rozpětí křídel 12 m. Zdůrazněme, že nešlo o ptáka, ale o plaza, jehož přední končetiny se proměnily v křídla. Dosud největším ptakoještěrem byl Quetzalcoatlus northropi nalezený v Texasu, jehož rozpětí křídel bylo 11 m. Není prý vyloučeno, že arambourgiania a quetzalcoatlus patřili k druhu jedinému...

Vidět nad sebou tvora s mávajícími křídly o rozpětí 12 m by jistě nebylo nic příjemného, i když ptakoještěři se prý živili rybami...

75 let Andreje Sacharova

Moskva má nové muzeum. 20. května bylo oficiálně v jednopatrovém domku mezi činžákovou zástavbou otevřeno Muzeum člověka a ochrany lidských práv. Veřejnosti bude přístupné od 1. července.

Muzeum je v ulici Zemljannyj val, což je staronový název Čkalovovy ulice, části magistrálního okruhu, kam se Sacharov přistěhoval ke své druhé ženě Jeleně Bonnerové. (Mimochodem do domu na sovětské poměry nepředstavitelně kvalitního, stavěli ho po válce němečtí zajatci.)

V muzeu pracuje Centrum pro mír, pokrok a práva člověka A. Sacharova (jako připomenutí jeho nobelovské přednášky). Fond Andreje Sacharova založil muzeum i centrum nikoli výhradně jako muzeum vědce, ale především jako expoizici odporu vůči totalitě v Rusku. Muzeum má tři oddělení: Totalita minulosti (1918 – 1989), Současné problémy svobody a práv člověka (hlavní důraz je kladen na válku v Čečensku) a Život, vědecká i společenská činnost Andreje Sacharova.

Z Hewlett-Packard odešlo P...

Novinářský titulek „Křemíkové údolí ztrácí svého dědečka“ je výstižný i lidský. 26. března zemřel v 83 letech jeden z tvůrců slavné oblasti špičkových technologií David Packard. Nebyl samozřejmě sám, především se spojil s Billem Hewlettem, se kterým se seznámil na Stanfordově univerzitě. V říjnu 1938 Packard s Hewlettem v jedné garáži v Palo Altu vyrobili audiooscilátor. Prodali osm exemplářů, každý za 71,50 dolaru, a to Disneyovi, který je využil ve své Fantazii. Takže už tehdy Hollywood potřeboval Křemíkové údolí...

1. ledna 1939 si tito dva mládenci hodili mincí o pořadí jmen v názvu firmy Hewlett-Packard. 31. prosince si spočetli, že jim podnik z ročního obratu 5 368 54 dolarů vydělal čistých 1 652 89 dolarů. O 57 let později vykazuje jejich účetnictví obrat 36 miliard dolarů, nejvíce ze všech firem v Křemíkovém údolí.

Dvojice zakladatelů Hewlett a Packard zaměstnávala nyní 105 000 pracovníků ve 120 státech. Podnik přežil všechny proměny světa i otřesy průmyslu. Občas se některému z jeho zaměstnanců zdálo, že nedostatečně uplatňuje své nápady, a tak odešel do své „garáže“, jako třeba Steve Woizniak, aby tak založil svou firmu Apple.

Hewlett-Packard se postupně začal věnovat měřicím přístrojům, informatice, počítačům a nejnověji počítačovým tiskárnám, což momentálně představuje třetinu firemní aktivity.

Dave Packard vynalezl i nový manažerský styl přizpůsobený podnikům, které žijí především z šedé kůry mozkové svých zaměstnanců. Vycházel z důvěry ve spolupracovníky – z likvidace píchaček, zámků na dveřích, později dveří samotných i kanceláří – z všeobecného zájmu o výtěžek, minimální hierarchie a relativní autonomnosti jednotlivých týmů.

Miliardář Packard na Křemíkové údolí nezapomínal. Rozdal stovky milionů dolarů Stanfordově univerzitě, Akvariu v Monteray, Stanfordské nemocnici, vědeckému bádání, hospitalizaci tělesně postižených a ochraně životního prostředí. Když David Packard zemřel, vlastnila Packardova nadace 6,6 miliardy dolarů, 14 % akcií firmy Hewlett-Packard.

Ruská akademie věd nekončí?

Ruský tisk hodnotí usnesení prezidenta B. Jelcina „O opatřeních k rozvoji badatelského výzkumu v Ruské federaci a statutu Ruské akademie věd“.

Jako nejzávažnější vidí prezident Ruské akademie věd Jurij Osipov to, že výdaje na základní výzkum se mají v r. 1997 zvýšit 1,5krát ve srovnání se sumou, kterou federální rozpočet určil pro rok 1996, a to už s přihlédnutím k inflaci. V příštích pěti letech se má také každoročně věnovat 50 miliard rublů na výstavbu bytů pro mladé vědce. Musíme si ovšem uvědomit, že za tuto zdánlivě úctyhodnou sumu je možné v dnešním Rusku postavit 100 – 120 bytů.

Přitom je ve sféře vědy a techniky dnes v Rusku zaměstnáno stále 1 100 000 lidí. Na to jsou tiskoví komentátoři stále hrdí jako na světové prvenství, o které se Rusko dělí s USA. Předností má být i to, že v počtu vědců na jednoho obyvatele Rusko předstihuje např. Spojené království l,5krát. Nicméně můžeme číst i střízlivé hlasy, které konstatují, že ani v případě hospodářského vzestupu by ruská společnost neuživila více než 350 000 pracovníků vědy. Vědeckých institucí zůstalo v Rusku na 4 000. Kam jdou peníze přidělené Ruské akademii věd? 60 % na platy, 30 % na platby za elektřinu, vodu, nájem...

USA vydávají na vědu pro rok 1996 na 1 obyvatele 659 dolarů, Spojené království 373 dolarů, Itálie 235 dolarů, Austrálie 217 dolarů, Portugalsko 71 dolarů, Rusko jen 40 dolarů. Nicméně i v Rusku dnes už přibývá mladých lidí snažících se dostat na vysoké školy...