Nerostné bohatství rtuťových rud ve slovinské Idriji

V okolí starobylého městečka Idrija ve Slovinsku je jedno z nejvýznamnějších nalezišť čisté přírodní rtuti a cinabaritu (HgS) na světě. Idrija leží v hlubokém, úzkém údolí řeky Idrijice v Cerkjansko-Škofjeložském pohoří, které je jihovýchodním předhůřím Julských Alp. Podle legendy zde byla rtuť náhodně objevena někdy kolem r. 1490 tak, že místnímu bednáři, který v jednom potůčku máčel své výrobky, natekla do škopku s vodou i těžší rtuť. Jakýsi podnikavý voják jménem Anderlein spolu s dalšími movitými lidmi tam začal budovat rtuťové doly, které pak přešly do rukou místního kněze, později se staly majetkem císaře, a nakonec státu. V místě objevu postavili kostelík Svaté Trojice. Nedaleko, na protějším břehu potoka Nikova, otevřeli r. 1500 nejstarší vchod do dolu Antonijev rov. V prvních letech kutali horníci jen ve slabě zrudněné karbonské jílovité břidlici, kde byl obsah rtuti mezi 0,3 % až 1,5 %, což je málo. Až 22. června narazili v hloubce 42 metrů na bohatou cinabaritovou rudu, která se tam pak těžila dlouhá léta. V 16. století se většina rudy vyvážela, sloužila k amalgamaci vytěžené zlatonosné rudy. V 17. století se vytěžilo nesmírně namáhavou ruční prací nejvíce 250 tun ročně.

Jako všude na světě byli tenkrát i v Idriji horníci velmi pověrčiví. Věřili na zlé duchy a permoníky, kteří prý měli podíl na značné úmrtnosti horníků. Tehdy ještě nebylo známo, že rtuť a její výpary jsou prudce jedovaté a v podmínkách těžké fyzické námahy nejméně 12 hodin denně, bez řádného větrání a výživy, způsobují rychlou celkovou otravu organizmu. Málokterý horník zde vydržel pracovat tři roky, někteří umírali již po půl roce. I tak zde čekalo hodně lidí na relativně dobře placenou práci. Vysoké státní půjčky, které měli v té době Habsburkové v Holandsku, byly spláceny idrijskou rtutí.

V 18. století byla vykopána Terezijina šachta, později ještě další dvě. Na přelomu 18. a 19. století zde pracovalo asi 1 350 horníků a těžili 600 až 700 tun rtuti ročně. Od začátku byla velkým problémem v dolech voda, až r. 1790 postavili na řece Idrijici vodní kolo s pohonem na odčerpávání vody z podzemí. Sloužilo 160 let. Začátkem 19. století těžba rudy upadla a rozkvět nastal zase až začátkem 20. století, kdy zde dosahovali rekordní produkce 820 tun ročně.

Idrija měla po několik staletí své zvláštní postavení ve slovinském kulturním a ekonomickém prostoru. Od začátku majitelé dolů dbali na modernizaci těžby a zpracování rudy a vždy zaměstnávali špičkové odborníky, ponejvíce německé a italské. Doly tak měly pověst technicky nejlépe vybavených na území habsburské monarchie. Spolu s doly se rozvíjelo i město, a také různé odbornosti, především geologie, hornictví, geodézie a rovněž, kvůli hornickým chorobám, i lékařství.

Celkovým množstvím vytěženého kovu jsou idrijské rtuťové doly historicky na druhém místě na světě. Za pět set let zde vytěžili nejméně 144 000 tun rtuti, což znamená přibližně 13 % celkové světové produkce. Od poloviny osmdesátých let 20. století zaznamenává světový trh prudký pokles poptávky po rtuti. Proto Skupština Slovinska r. 1987 rozhodla doly postupně celé zavřít. Dnes se zde již aktivně netěží a doly se stávají jakýmsi muzeem.

Geologická stavba a vznik rtuťových rud

Geologická stavba idrijského ložiska je mimořádně složitá. Celé území se nachází v zóně mladotřetihorní tektoniky, projevující se četnými drobnějšími zemětřeseními. Nejnižším místem údolí, zhruba na čáře toku Idrijice, prochází tektonický zlom, kde za posledních šedesát let byl naměřen kerný posun o 60 cm. Nejhorší zemětřesení s epicentrem právě v Idriji bylo r. 1511.

Geologicky je území tvořeno karbonskými jílovitými břidlicemi s čočkami pískovce, tzv. grödenskými pískovci, svrchněpermským dolomitem, triasovým dolomitem, slídnatými břidlicemi s čočkami oolitického vápence a dalšími horninami (viz obrázek).

Cinabaritové rudy jsou význačné svou koncentrací a pestrostí i svou radioaktivitou. Na některých místech vznikal smolinec, který obsahuje uran. V letech 1953 až 1957 jej pokusně těžili (dnes je největším slovinským aktivním nalezištěm uranu blízký Žirovský vrch). V období mohutných tektonických procesů, v eocénu a oligocénu, kdy asi před 65 miliony až 25 miliony let vznikalo pásemné pohoří Alp, docházelo k složitým přesunům, lámání a nasouvání ker zemské kůry. Tektonické síly tak podstatně změnily původní sedimentační uložení idrijských struktur.

Oproti původnímu sedimentačnímu prostoru je dnešní poloha idrijských geologických struktur tektonickým vlivem posunuta o 25 až 30 km na jihojihozápad. V důsledku toho jsou rudní lože roztrhaná a vlastní zrudněná hornina je mylonitizovaná.

Rozměry bloků jsou asi 1 500 metrů na délku a šířka je od 300 do 600 metrů. Na zjednodušeném geologickém profilu vidíme, že hloubka rudní zóny sahá do 450 metrů. Šachta Jožefov jašek má 15 důlních horizontů (vrstev) do největší hloubky 32 metrů pod mořskou hladinu. Výška mezi těmito horizonty je od 15 do 30 metrů a délka chodeb jenom v Jožefově jašku je asi 120 kilometrů. Doly mají dnes dvě hlavní šachty a několik větracích jam. V idrijském prostoru je známo 156 rudních těles, z nichž mnohá jsou těžebně nedotčena. Některá jsou ještě perspektivní, pokud ovšem bude po rtuti poptávka.

Hydrotermální rtuťonosné roztoky byly velmi čisté, neboť neobsahovaly, na rozdíl od jiných světových rtuťových lokalit, žádné jiné kovy. Zrudnění vznikalo ve dvou podobách – jako cinabarit nebo jako přírodní ryzí rtuť. Barva cinabaritu je rumělkově červená, odtud i její starší vžitý český název – rumělka. Sytost barvy záleží na množství vláknitého oxidu křemičitého – chalcedonu a cinabaritových impregnací. Významné idrijské rudy, které obsahují až 75 % rtuti, jsou např. Karoli ruda a korálová ruda a dále jetrenka, jeklenka a opekovka, které mají stará slovinská jména.

Idrijské muzeum

Pro turisty je od hornického svátku 22. 6. 1995 otevřen nejstarší vchod do dolů, štola zvaná Antonijev rov. První část chodby vede 150 metrů do nitra hory a končí u podzemní kaple Sv. Trojice. V obnovené vstupní části s prezentační místností, kde se idrijští „knapové“ každé ráno před nástupem na směnu shromažďovali, se návštěvníci seznamují s rozvětveným systémem podzemních chodeb všech historicky existujících šachet a štol, ať už rudonosných, či větracích a odvodňovacích, o celkové délce 700 kilometrů. Jenom nepatrný zlomek jich dnes ukazují návštěvníkům, kteří se sem v létě 1995 poprvé měli možnost dostat. V první části Antonijeva rovu jsou vystaveny dobové pracovní pomůcky a na pololežatých figurinách imitují tehdejší neuvěřitelně těžké a nebezpečné pracovní podmínky v podmáčených půlmetrových porubech s téměř nevětraným jedovatým ovzduším. Jsou zde vidět i starobylé důlní vozíčky a různá důmyslná zařízení. K nejatraktivnějším patří prohlídka tzv. Athemsova vpadnutí, což je šikmá chodba pod úhlem 45 stupňů se sto dvanácti vysokými, úzkými a strmými schody do nitra dolu. V blízké budoucnosti bude exkurze v podzemí rozšířena ještě o dvě níže položená patra. Po zhruba hodinovém a jistě zajímavém pobytu v podzemí je pro většinu návštěvníků nejkrásnějším okamžikem, když opět spatří slunce.