Mluví-li duše

Na jaře 1989 se uskutečnila v domě U kamenného zvonu (Galerie hl. m. Prahy) výstava umělců, kteří nastupovali začátkem sedmdesátých let, nazvaná Střední věk. (Fotografie na zadní stránce obálky je právě z této výstavy.) Do velkého katalogu napsali umělci sami něco jako svá vyznání. Stanislav Judl, který se už výstavy nedočkal, protože v únoru 1989 zemřel, napsal:

„Umění je něco tak podivného, že vlastně nikdo z nás neví, co to je. I já mám svá tušení umění. Nyní mi připadá, že umění nemohu hledat jinde než v překračování zdejšího. V mých slovech – v metafyzice. V paradoxu nevyřešitelných záhad, kde se nejvíce dotýkáme sebe. V té rozervě poznání a smyslu, do které padáme a zároveň je naší největší touhou. Tato touha byla vždy nějak spojena s nezávislostí na prostředí a vnitřní svobodou nahlédnutelnou také jako oběť. Bude to asi tím, že všechno ideální je zároveň nejisté a neprůkazné a do určité míry nejsoucí. Takže zbývající míru jsoucnosti je třeba prokazovat skrze to patrné, tedy fyzickou životní existenci.“

Můžeme říci zcela souběžně: Věda je něco tak podivného, že nikdo z nás neví, co to je. A podobně bychom mohli pokračovat: Nemůžeme ji hledat jinde než v překračování zdejšího; každá věda je založena na nějaké formě metafyziky a nebezpečí hrozí vždy, jestliže je vědomí této vztaženosti k metafyzice vytěsněno a nereflektováno. Hermann Weyl, velký německý matematik a filozof, napsal ve své knize Filozofie matematiky a přírodních věd (1927): „Bezprostředně prožívané je subjektivní a absolutní; a ať už je jakkoli mlhavé, je v této své mlhavosti dáno takto a ne jinak. Naproti tomu objektivní svět, s nímž musíme v našem praktickém životě neustále počítat a který se přírodní vědy pokoušejí získat v čistě krystalické podobě, je nutně relativní. A tato dvojice protikladů, subjektivní – absolutní a objektivní – relativní, se mi zdá obsahovat jednu z nejhlubších epistemologických pravd, které lze získat studiem přírody. Kdokoli chce absolutní, musí vzít v úvahu subjektivitu – vztaženost k já (Ichbezogenheit), a kdokoli touží po objektivitě, nemůže se vyhnout problému relativizmu.“

A zase si to můžeme přeložit do souběžných úvah o umění. V případě vědy (ale i umění) je problém v tom, že metafyzika nemůže být vědou, neboť sama by se musela vztahovat k něčemu metafyzickému ve svých základech. Robert Reininger napsal: „Metafyzika jako věda je nemožná, protože ačkoli je absolutno skutečně zakoušeno a z tohoto důvodu může být intuitivně pociťováno, přesto vzdoruje být vysloveno ve slovech. Neboť: Spricht die Seele, so spricht, ach!, schon die Seele nicht mehr. – Mluví-li duše, pak, ach!, už to není duše, co mluví.“