Putrefactio est omnium rerum meter

Člověk je tvor vyrábějící odpadky. Vance Packard kdysi o tom napsal úspěšnou knihu se shodným názvem: The Vaste Makers. Likvidace odpadků je tíživým problémem; věda vyvíjí nové technologie na likvidaci toho, co sama způsobila – je jedno, zda neúmyslně. Když byl Czeslaw Milosz v Praze, zněla jeho odpověď na otázku, čím se bude zabývat věda 21. století: likvidací produktů vědy 20. století. Ale řeč jde jen zdánlivě o odpadcích fyzických, s odpadky duchovními je to totiž ještě těžší. Noosféra je možná zaneřáděná víc než biosféra a obávám se, že Popperův Svět 3, do něhož se ukládají produkty lidských mysli, asi spíše připomíná smetiště. Velice mnoho pozornosti a péče se věnuje kreativitě, invenci, vzniku nových nápadu a myšlenek, téměř nic se nedělá pro jejich likvidaci. Mluví se o sběru, třídění, uchovávání a zpracování informací, málokdy však o jejich likvidaci. Informací je už tolik, že by se mělo začít uvažovat o jejich recyklaci. Třeba někdo založí časopis pro likvidaci informací (stejně jako se vymýšlejí nové dotazníky na likvidaci dotazníků; tak prý všechny dotazníky vznikly).

Existuje však přirozený proces likvidace informací: jejich vyhnívání. Už i u ctihodných citačních indexů se dnes hovoří o poločasu rozpadu citace. Nosiče informací také neunesou všechno neomezeně dlouho a ani ty nejbezpečnější nejsou tak bezpečné, jak se myslelo. Ponechá-li se však toto vyhnívání přirozenému (např. tržnímu) procesu, tak téměř jistě zmizí jako první věci nejcennější. Kultura, kultivace je tady od toho, aby se tomu zabránilo. Pro kultivaci duchodělskou platí totéž, co pro kultivaci zemědělskou: neobejde se bez hniti. Zničení jedné věci je zrozením věci druhé, říká Aristoteles. Putrefactio est omnium rerum mater, hnítí je matkou všech věcí, napsal ve 13. století Roger Bacon.

Franz Xaver Messerschmidt (1736–1783) byl významným rakouským barokním sochařem, žákem a později profesorem akademie ve Vídni. Od r. 1777 žil v Bratislavě, kde mj. vytvořIl soubor bust představujících různé lidské charaktery. Jeho dílo je inspirací pro řadu současných umělců (např. Arnulfa Rainera z Vídně, nebo slovenského performera Vladimíra Kordoše). Ladislav Čarný zhotovil 14 papírových odlitků jedné z jeho bust, naočkoval je hnilobnými bakteriemi a uzavřel do skleněných vitrin a celý proces vystavil na své loňské retrospektivě v Povážskej galérii umenia v Žilině. Jako název instalace zvolil zmíněný Baconův výrok. Tato instalace není jen symbolem pomíjivosti a rozkladu, ale i zrodu nového, symbolem ‘recyklace v umění’, myšlenky Čarnému blízké.

Paralelně s žilinskou retrospektivou vytvořil Ladislav Čarný podobně hluboce symbolickou instalaci v trnavské synagoze: ze stěn tmavého prostoru synagogy vystupují fosforem namalované scény z Goyových obrazů.

Rozpad, rozklad, hniloba mají svou pozitivní stránku, vždyť jsou součástí vzniku a zrodu nového, jsou matkou všech věcí.