Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

WWW

World-Wide Web
 |  5. 8. 1995
 |  Vesmír 74, 425, 1995/8

Ve dnech 7. – 8. března se v CERN, středisku jaderného výzkumu nedaleko Ženevy, sešel seminář věnovaný síťové počítačové službě známé jako World-Wide Web (nebo krátce Web, W3 či WWW). Seminář byl určen spíše uživatelům a potenciálním uživatelům Webu než jeho obsluhovatelům a dost názorně ukázal jak explozivní rozvoj této služby v posledních letech, tak i její vyhlídky do budoucna a problémy, které jsou s masovým provozováním Webu spojeny. Protože jde o záležitost, která v blízké budoucnosti nejspíš změní mnohé zvyklosti i u nás, vyplatí se poreferovat o ní v širších souvislostech.

Se psaním článků o počítačích je dost velká potíž. Čtenář buď počítačům sice přeje, ale moc se jimi nezabývá, a pak je každé tajemné slovo jako "megaflops" nebo koneckonců i "soubor" dobrým důvodem pro to, aby si šel raději číst něco jiného. Třeba o amébách. Nebo počítačům přeje a navíc jim rozumí, a pak ho moc nezajímají obecné řeči o technických vymoženostech kolem počítačů a s pocitem, že tohle už dávno ví úplně každý, si jde raději číst něco jiného. Třeba o magaflopsech. Následující článek je psán spíše pro ty, kdo by si jinak raději četli o amébách. Počítačovým specialistům se autor omlouvá, moc nového pro ně v následujících odstavcích není. Stejně jako seminář v CERN, je i tato zpráva o něm určena spíše příznivcům než znalcům počítačů. I počítače, stejně jako každá jiná technika (třeba auta), v jistém stadiu svého bytí opustí svět fanoušků a šťourů (kterým jde o zdvih, kompresi a počet válců) a odcházejí do světa uživatelů, kteří technický standard považují za samozřejmý a jde jim spíše o to "něco navíc" (třeba o to,jakou námahu dá točit volantem, nebo zda se do kufru vejde i jízdní kolo). Počítače takovým stadiem procházejí právě v těchto letech a pohodlí, které mohou svým uživatelům nabídnout, mimo jiné souvisí se sítěmi a síťovými službami. O tom tedy bude řeč především.

Nejprve trocha historie

O počítačových sítích se začalo v našich končinách více mluvit někdy kolem poloviny sedmdesátých let. První zprávy o propojení počítačů sice zaujaly, ale asi jen málokdo si dovedl představit všechny důsledky, které z takového spojení plynou. Samozřejmě, propojení bankovních počítačů nebo rezervací letenek jistě usnadňovalo život mnoha lidem, na revoluci v životním stylu to ale ještě zdaleka nevypadalo.

Koncem sedmdesátých let vznikl ARPANET, síť několika set počítačů v rámci vědeckého a výzkumného projektu Ministerstva obrany USA. Zvládnutí a řízení provozu v počítačové síti ale pořád bylo dost náročnou softwarovou záležitostí. Teprve v polovině osmdesátých let byl vyvinut operační systém Unix, který řízení provozu citelně usnadnil. National Science Foundation v USA tehdy začala finančně podporovat síť NSFnet. Rozkvět sítí visel prakticky ve vzduchu a bylo jen otázkou času, kdy se podaří navrhnout, a hlavně realizovat jednoduchý a současně dost pružný systém. Bylo potřeba, aby byl schopen reagovat na budoucí technický vývoj a aby dokázal pokrýt širokou skupinu účastníků téměř v celém světě. Mnozí si pamatují síť BITNET (jistě jsou k ní ještě někteří připojeni), která byla v tomto směru poměrně úspěšným pokusem. Závislost na velkých počítačích IBM a hierarchická struktura se nakonec ukázaly být natolik limitujícím faktorem, že síť BITNET ustoupila síti INTERNET a přežívá hlavně díky tomu, že je z něj dostupná.

Síť INTERNET (INTERconnected computer NETworks) vznikla na sklonku osmdesátych let jako místní síť univerzitních kampusů v USA a rychle se rozšířila po celém světě. Samozřejmě není jedinou světovou počítačovou sítí – své sítě má bankovní systém, letecké společnosti, železnice, ... INTERNET dnes ale suverénně dominuje při zprostředkování informací z oblasti vědy a výzkumu.

Čím se INTERNET prosadil?

Především pružností, otevřeností a všestranností. Není tak docela přesné mluvit o něm jako o síti. Ten plurál v názvu (networks) není náhodný. Ve skutečnosti jde o jakési "sousítí" – různorodou směs menších, ještě menších a úplně malých sítí, propojených zdánlivě chaoticky. Propagátoři sítě INTERNET s oblibou mluví o kooperativní anarchii, zdůrazňují, že INTERNET nemá hierarchickou strukturu a v jistém smyslu "nikomu nepatří". Tak úplná anarchie v síti INTERNET ale přeci jenom nevládne. Účastníky především spojuje užívání společného síťového softwaru a jednotného typu protokolů. Na jednotlivých úrovních sítě pak přirozeně existují pravidla pro uživatele, ochrana dat, poplatky na krytí provozních nákladů, koordinační orgány a podobné projevy dosti vysoké organizovanosti.

INTERNET má i tu výhodu, že se neizoluje a neomezuje pouze na akademické (ani v tom nejširším slova smyslu) uživatele. Je otevřený komukoliv a stává se tak zprostředkovatelem informací od každého a pro všechny. Jeho rychlý růst může působit až chaoticky, je to ale chaos organický. Kombinuje různé možnosti, vybírá nejúspornější cesty a neexistují v něm mechanizmy, které by nutily udržovat nadbytečné nebo nevýhodné prvky. V tomto smyslu se při psaní o rozvoji INTERNET a jeho struktury někdy vyskytuje slovo "darwinovský". Něco na tom je.

Jakákoli síť by byla nezajímavá, pokud by neměla některé přitažlivé vlastnosti. Především musí nabízet rozumnou škálu služeb a tyto služby musejí být pro uživatele snadno dostupné. Službami sítí se rozumí zprostředkování informací, přístup ke vzdáleným databázím a ke vzdáleným počítačům. Dostupné jsou pro uživatele tehdy, když jejich vyvolání nevyžaduje složité posloupnosti instrukcí, když síť sama dokáže účinně (a rychle) najít cestu od zájemce o informaci k jejímu nositeli a také když umí nabídnout své schopnosti. INTERNET takové kvality má.

Služby, které poskytuje, umožňují hledat v seznamech uživatelů a adres, prohledávat databáze a využívat služeb vzdálených počítačů. Pro ilustraci si některé z těch známějších připomeňme.

Telnet. V tomto případě nejde ani tak o službu v přesném smyslu toho pojmu, jako spíše o program, který umožňuje, aby se uživatel prostřednictvím sítě napojil na některý jiný počítač. Napojení je tak těsné, že uživatelův počítač slouží jen jako “vzdálená periferie″ připojeného partnera – jeho monitor a klávesnice. Všechny skutečné operace probíhají, podle uživatelových pokynů, v partnerském počítači.

Elektronická pošta (e-mail). Jistě nejznámější a nejužívanější služba počítačové sítě INTERNET. Umožňuje rychlou výměnu korespondence téměř bez zpoždění, slouží k přenosu textových i datových souborů, je schopna dokonce přenášet i grafickou informaci. Už dnes změnila techniku vědeckých kontaktů. Není neobvyklá situace, kdy společnou publikaci sepisují spoluautoři žijící na různých kontinentech a jednotlivé kapitolky i odstavce si vyměňují a opravují elektronicky.

FTP (File Transfer Protocol). Umožňuje prostřednictvím sítě přebírat údaje z jiných počítačů a přenášet je na počítač uživatele. Takové převzaté soubory mohou být různého typu – data, texty, ale také programy. Samozřejmě neplatí obdobná možnost univerzálně a každý provozovatel specifikuje, které soubory zpřístupní a za jakých podmínek. Některé jsou otevřeny pro každého, jiné jsou přístupné pouze pro některé zájemce (zpravidla na základě dohody o hrazení takové služby). V síti je přístupné dost velké množství volných dat, ale i zajímavých programů (například antivirových, a také některé programy pro řízení lokálních sítí, základní, starší nebo ukázkové verze některých známých systémů), velkých archivů a podobně. Přenos souborů je v principu možný oběma směry – pokud to obě strany připustí.

Gopher. Také tato služba umožňuje vyhledávání a přenos údajů. Slouží hlavně k přenosu textových souborů, díky propojení se složitějšími službami může fungovat jako jejich zjednodušená (a rychlejší nebo dostupnější) varianta. FTP i Gopher už nedělají z uživatelova počítače pouhý terminál, ale přenášejí na něj některé práce s přeneseným souborem.

WAIS (Wide Area Information Server). Slouží hlavně k vyhledávání v databázích, především pokud jde o textové informace. Je dost nezávislý na konkrét–ním systému nebo typu jednotlivých databází, se kterými pracuje, a ani uživatel, který informaci vyhledává, nemusí být příliš obeznámen s dotazovacím jazykem konkrétního dosaženého zdroje. Vyhledávání se děje formou dotazů na jednotlivá slova.

WWW (World Wide Web). Propracovaný informační systém, kterému bude věnován zbytek tohoto článku. Zřejmě si to zaslouží.

Kromě uvedených existuje v síti INTERNET dost dalších, většinou už specializovanějších služeb. Hlavně jde o systémy pro vyhledávání adres (elektronických nebo kontaktních), nebo naopak jmen pro elektronickou poštu, zkrácené postupy prohledávání archivů (pro Gopher či FTP) a databází. Navíc je většina služeb vzájemně propojena a provázána, takže v rámci služby WWW můžete prohledávat i nabídky Gopheru nebo FTP, podobně i Gopher umožňuje vstupovat do FTP, do WAIS a do jisté míry i do textů WWW. Zpravidla je také možné kombinovat specializované služby s elektronickou poštou.

K využívání síťových služeb stačí poměrně málo. Počítač (náročnosti požadované služby by měla odpovídat výkonnost počítače, většinou ale stačí současný slušný standard), připojení na síť INTERNET (čím větší je kapacita spojení, tím rychleji služby fungují) a snadno dostupné programové vybavení, které příslušnou službu zařizuje a organizuje.

Konečně něco o Webu

Pokud chce někdo charakterizovat WWW jednou větou, nikdy v ní nechybí slovo hypertextový. Znamená text, který "se větví", takže není lineární a obsahuje odkazy na další texty. Jde o typický způsob vyhledávání informací postupným pronikáním do textu a jeho struktury. Pro uživatele Webu to znamená, že při probírání jednotlivých záznamů volí v textu klíčová slova, která ho zajímají. Volba se děje velice jednoduše – kliknutím myši na příslušné slovo. Tím se automaticky vyvolává další část (stránka) informací, vedená pod příslušným slovem atd. Jednotlivé části informace ani zdaleka nemusejí být uloženy ve stejném počítači nebo pocházet ze stejného zdroje (i když – pokud autoři informace respektovali její logickou strukturu – často určitá přirozená příbuznost mezi jednotlivými částmi existuje). Informace jsou do té míry anonymní, že uživatel sítě nemusí ani vědět (s výjimkou vstupní strany svého hledání), odkud informace pochází a jakou cestou k němu dorazila.

Web je ve své současné podobě výrazně multimediální záležitost. Kromě textů přenáší datové soubory, obrázky a fotografie. Máte-li správně vybavený počítač, můžete přijímat i zvukové signály, a dokonce i pohyblivou grafiku, tedy video. V tomto případě hodně záleží na tom, co váš počítač zvládne, ale i na kapacitě přenosových linek na trase – pohyblivé barevné obrázky znamenají ohromné množství přenášené informace a při malé kapacitě linek trvá přenos videa neúnosně dlouho.

Ke všem těmto výhodám ještě navíc umožňuje prostředí Windows, ve kterém se s Webem pracuje, umístit na obrazovku monitoru několik “oken″ s rozličnými informacemi současně a paralelně se všemi pracovat.

Ještě trocha historie

Tentokrát půjde o historii Webu. Je krátká, ale zajímavá. Nápad vznikl v Evropském středisku nukleárního výzkumu CERN. Původní úmysl byl zajistit pohotový přístup k četným naměřeným datům, výzkumným zprávám a předzpracovaným výsledkům pro spolupracující týmy v Evropě a ve světě. Přirozeným nosičem Webu se stala síť INTERNET.

Nápad na Web a jeho hypertextovou strukturu je spojen se jmény Tim Berners-Lee a Robert Cailiau a vznikl poměrně nedávno – r. 1989. Roku 1990 byla k dispozici první verze dostupná v operačním systému NeXTStep. V témže roce dostal Web také své jméno. V letech 1991 a 1992 se rychle zdokonalovalo potřebné programové vybavení. Zejména se rozšířil okruh operačních systémů, ve kterých Web pracuje, a tím i okruh počítačů, na které lze Web instalovat. Zatím zřejmě nejrozšířenější software pro práci s Webem nese název Mosaic a vznikl r. 1993. Zjevně uspokojil nároky na pohodlí a rozumnou dostupnost, které na programy tohoto typu klade představa uživatelů síťových služeb. V každém případě byly r. 1993 vytvořeny podmínky pro explozivní rozšíření Webu, ke kterému v roce 1994 skutečně také došlo. Rozsah přenášených informací vzrostl – proti r. 1993 – 3500krát, počet připojených serverů (počítačů, které nabízejí informace) rostl měsíčně až o tisíc.

Jak vypadá Web dnes?

Především je dnes nejužívanější službou sítě INTERNET. Koncem r. 1994 k němu bylo připojeno 10 000 serverů (z toho 2 000 komerčních) a počet uživatelů se odhadoval na 10 milionů. Přičinliví jedinci spočítali, že množství informace zprostředkované Webem se rovná, vteřinu co vteřinu, kompletnímu Shakespearovu dílu. A Web pořád roste.

Stojí za povšimnutí, že podle evidence sledované ve Spojených státech se dá skoro čtvrtina vstupů do Webu zařadit do kategorie zábavy a jen o něco méně představují obchodní informace. Na třetím místě jsou lokální informační služby s necelými patnácti procenty a teprve po nich následují vědecké informace a informace okolo počítačů, každé s necelými deseti procenty. Podíl následujících kategorií (vzdělávací, vládní, kulturní, ekonomické, ... informace, vstupy z kategorie kultury, zpravodajství, životního prostředí, legislativy, politiky ap.) prudce klesá.

Struktura vstupů vypovídá o mnohém. Třeba o tom, jak velký je ve Spojených státech podíl “mimovědeckých″ uživatelů sítě INTERNET, a to uživatelů rutinních. Uživatel, pro kterého Web není běžný, bude jen zřídka hledat lokální nebo obchodní informace, případně se Webem bavit. Vypovídá ale i o rozmanitosti nabídky, která takovému složení zájemců odpovídá. Skutečně – ve Webu lze najít kde co – fotografie z vesmíru z evidence NASA, počítačové hry, plánky městské dopravy (s automatickým vyhledáváním nejlepších tras – přirozeně), informace o velkých výstavách (i s fotografiemi), aktuální zpravodajství, klipy, reklamní ukázky z filmů (Web umí přenášet i video, pokud k tomu má podmínky), vzdělávací informace, knihovní a muzejní katalogy, turistické průvodce po pamětihodnostech, formuláře na objednávku pizzy do domu, pozdravný projev prezidenta USA, adresáře, programy místních kin nebo rozhlasu... Jistě to není všechno, ale snad to stačí.

Web je už schopen (zase – pokud k tomu jsou komunikační kapacity) zařídit konference velmi vzdálených účastníků. Není tak daleko doba, kdy bude možné si Webem objednat promítnutí filmu z videotéky pouze pro konkrétního uživatele, nebo se počítačem napojit na televizní programy. Představa multimediální počítačové superdálnice, přiznejme si, že pro mnohé z nás trochu vzdálená, tak dostává konkrétní podobu. Znamená třeba i to, že škola napojená na INTERNET a Web bude disponovat největší knihovnou a videotékou světa. Ale také to, že se brzy nevyplatí publikovat odborné informace na papíře. K čemu tisknout objemné monografie, které brzy zastarají, když lze jejich elektronickou verzi plynule aktualizovat o nové objevy; k čemu tisknout katalogy, které už pozítří nebudou platit; k čemu pracně potiskovat a poštou rozesílat papír, když je možné vědecký časopis zpřístupnit na Webu a každý zájemce si "separát" promítne na svém monitoru (včetně videozáznamu pokusů, barevných fotografií a doprovodného zvuku, je-li to potřeba).

Věta o tom, že věda a technika už skoro dvě století zmenšují svět, je tak otřepaná, že ji už ani nevnímáme. Ale je tady a platí. Webem se svět scvrkává už ne na vesnici, jak se také módně říká, ale na intimně známou domácnost.

Jak se k Webu dostat?

V podstatě potřebujete jen pár věcí:

  • Osobní počítač (nebo pracovní stanici) celkem běžné úrovně, s procesorem na úrovni “třistaosmdesátšestky″ (to je například standardní notebook) nebo lepší.
  • Jeho připojení na počítačovou síť INTERNET. Nadšenci tvrdí, že stačí připojení telefonní linkou prostřednictvím modemu. Pravda, tvrdí to spíše nadšenci zahraniční, našeho Telecomu neznalí. Ale buďme spravedliví – pokud se omezíte na textovou část webovské informace, můžete telefonní linkou nezřídka i uspět. Obrazová informace vyžaduje přeci jenom větší kapacitu linky, k přenosu videa se bez optického kabelu nejspíš neobejdete. Buďme v naší spravedlnosti ještě důslednější. Informace k nám jde obvykle zdaleka a je těžké říci, které místo (linka nebo uzel) trasy byly tak přetížené, že zpoždění zavinily.
  • Potřebné programové vybavení. Je snadno dostupné. V poslední době jsou nejrozšířenější programy “Mosaic″ v prostředí Windows. Softwarový svět se ale rychle vyvíjí a vyplácí se udržovat povědomost o novinkách. Mosaic přenáší text, obraz i zvuk (je-li na to počítač vybaven). Pro přenos pouhého textu lze užít třeba gopher.
  • Několik adres na zajímavé WWW-servery, počítače s nabízenými informacemi. Stačí, když se dostanete na takzvanou Home page, vstupní stranu příslušné informace. Hypertextové odkazy vás pak povedou dalšími stránkami podle libosti. Počítačová adresa vstupní strany se označuje zkratkou URL (Uniform Resource Locator) a pod těmito písmeny při troše píle najdete volnou kolonku pro její napsání v nabídkovém menu svého webového programu.

Pokud jste tyto podmínky splnili, zkuste pro začátek třeba adresy: www.mcfs.nasa.gov/mol (vede do NASA); www.microprose.com (reklamní informace výrobce počítačových her); www.cern.ch (samozřejmě – je to CERN); lorien.site.cas.cz (najdete něco o naší Akademii věd). A to je vše. Pak už potřebujete jen trochu času a zvídavosti.

Nic není bez problémů

Ani Web, jakkoli dobře vymyšlený a dobře fungující, se neobejde bez potíží. S rozvojem jeho služeb se mění i četnost jejich výskytu a jejich typ, nicméně ty nejcitelnější už jsou dost dobře patrné. Začneme jednou specificky naší a pak se zmíníme o několika, které k nám teprve dorazí, i když v počítačově vyspělých státech si s nimi již užívají svoje.

Takže nejprve ta naše. Na Webu je hezké to, že poskytuje multimediální přístup k informacím. Nabízí text, fotografie, zvuky (máte-li v počítači akustickou kartu), v pokročilé verzi i pohyblivé obrázky. Těžko můžeme čekat, že se uživatel omezí na holý text a další zážitky si odepře – to se nemusel k Webu připojovat. U počítače v ústavu nebo na katedře, které jsou k síti INTERNET připojené jen málo kapacitním kabelem, pak vstup jednoho uživatele do Webu znamená dost nemilý zážitek pro další zájemce o síť. Přenášená grafika stačí na nějakou dobu zaplnit celou kapacitu vstupní linky. Z toho je jenom jeden únik. Rychle budovat své počítačové superdálnice, dálnice nebo alespoň pořádné silnice – dnes už zpravidla s optickými kabely. Metalické nebo rádiové spojení je na místě jen u linek s poměrně malou intenzitou využití sítě.

Druhá potíž už existuje i v té západnější části Evropy, i když my ji asi cítíme naléhavěji. Jsou jí ceny za spojové služby. Vědci v zemích Evropské unie trpce vyčítají svým byrokratům ceny za spojení i způsob kalkulace poplatků a závistivě pošilhávají za oceán, kde jsou (většinou soukromé) telekomunikace mnohem levnější, a navíc jsou pro počítačové sítě zpravidla účtovány jako denní paušál, takže nenutí k nemilým omezením. My zase závidíme zemím na západ od nás (dnes už i na sever a na jih). Nezapomínejme, že uživatel sítě, pokud ji opravdu potřebuje, v ní stráví denně hodiny, a pokud už je tak daleko, že provozuje i server Webu (už jsme si řekli, co to je), má morální povinnost nechat svůj počítač přístupný nepřetržitě. To ostatně neplatí jen pro Web.

Další problémy uživatelů Webu už známe spíše z doslechu. Některé mají původ v jeho anonymitě.

Jak už jsme řekli, uživatel Webu se nedozvídá, ze kterého počítače jsou přebírány vyžádané informace. Pravda, zná elektronickou adresu vstupní stránky, ale tím to také končí. Proto není zase takový problém vsunout do Webu i dost pochybné informace, navíc pro nezasvěceného ve značně věrohodné podobě. Mohou to být někdy informace velice osobní a intimní, někdy i přímo pomluvy. Ve světě už je veden soudní spor právě v takové věci.

Nabídka informací ve Webu není zatím nějak omezena. Svůj server může mít každý, kdo si pořídí snadno dostupné vybavení a s místní administrací sítě si vyjedná připojení. Vzhledem k širokému okruhu zájemců o Web pak není problém distribuovat i “informace″, na které původní tvůrci sítě INTERNET ani nepomysleli. Počítačová pornografie se stává v některých zemích veřejně diskutovaným problémem. Ale nejen ta. Způsoby reklamy, které by v jiných médiích rozhodně nemohly projít, mohou být distribuovány v počítačové síti. Politická propaganda, podpora extremizmu, násilí, rasizmu, terorizmu – to všechno dělá starosti lidem, kteří za rozumné síťové služby cítí nějakou morální odpovědnost. Legislativa v tomto směru silně zaostává, i když první vlaštovky už se, hlavně na americké straně Atlantiku, objevují.

Trochu příbuzné problému anonymity jsou i potíže dalšího typu. Týkají se publikování ucelených děl a autorských nároků. I tady je ještě hodně nejasností. Pořád nejsou úplně jasná autorská práva ve vztahu k elektronickým informacím. Jestliže se ve světě celkem nepochybuje o přechodu řady vědeckých časopisů na elektronickou formu distribuce (výhody jsou evidentní – odpadají problémy s nákladem a rozvozem do vzdálených zemí, publikace je mnohem pohotovější, formy rozmanitější), mělo by být jasno jak v autorských právech a prioritách, tak i třeba v evidenci publikovaných materiálů, jejich archivaci, nedotknutelnosti textu a jeho neměnitelnosti i některých dalších věcech.

Počítačové sítě ale vyvolaly i potíže kvalitativně zcela nového typu, často sahající až k civilizačním stereotypům. Už samotná elektronická korespondence je svým způsobem dost zákeřná záležitost. Autor se rád přiznává k tomu, že při četbě detektivek a hororů z Anglie přelomu století na něj nepadala ani tak hrůza z upírů a Jacka Rozparovače, jako spíš z hrdinů a hrdinek, kteří den co den dokázali věnovat několik hodin četbě korespondence, odpovědím na došlé dopisy a rozesílání dalších. To bylo něco nepředstavitelně nadlidského. Každý, kdo je připojen na elektronickou poštu, podstupuje podobné martyrium den co den, a pokud v začátečnické naivitě kdysi dal svou e-mailovou adresu k dispozici několika rozesílatelům hromadných informací, tak má představu o marnosti věcí světských. To, co mu mělo původně šetřit čas, ho přivazuje k horám korespondence.

Vzdálenosti mezi lidmi se vůbec díky počítačovým sítím stávají dost relativní záležitostí. Tvůrčí jedinci mohou přes počítače udržovat těsné a pohotové kontakty i na značné geometrické a geografické vzdálenosti. To ale vůbec nevylučuje opačný případ lidí, kteří jsou geometricky velmi blízko sebe, a přesto každý sám a hrozně daleko ve své bublině tvořené klávesnicí, myší a monitorem. O televizní samotě už byly popsány hory papíru, počítačová samota čeká za dveřmi. Nevypadá to zatím vážně, měli bychom to ale vážně brát. V konečném důsledku se budou lidé muset připravit na relativizaci a doufejme i znovuvytvoření takových samozřejmostí, jakými je potřeba lidské blízkosti, místo jedince ve společnosti, vzdálenost a cesta od jedné individuality k těm ostatním. A také to, co už dnes cítí mnozí – vědomí jednoty a svázanosti světa, kde nic není dost daleko, aby se nás to netýkalo. Nejen války a katastrofy, ale i přátelé, kultura a vzdělanost.

Co bude dál?

Sluší se uzavřít pojednání o minulosti a současnosti čehokoliv také optimistickým výhledem do budoucnosti. Obzvláště, je-li ono pojednání motivováno značným obdivem k věci – a to v tomto případě je. Potíž je v tom, že pohledy do budoucnosti mají své meze – v případě počítačových kouzel dost úzké.

Není velký problém odhadnout budoucnost tak blízkou, že je vlastně už současností. Web rychle přerostl rámec CERN a úkoly, pro které byl vytvořen. Evropská komise proto rozhodla přenést jakési koordinační jádro Webu do francouzského Národního ústavu pro výzkum v informatice a řízení INRIA, který bude úzce spolupracovat s MIT (kam přešel Tim Berners-Lee). To ukazuje, že (přinejmenším v Evropě) se Web začíná institucionalizovat. Doufejme, že ne příliš byrokratizovat. Bude zajímavé pozorovat setkání tohoto přístupu s celkovým trendem liberalizace a komercionalizace sítě INTERNET, který se prosazuje v USA, a dá se čekat, že “po síti″ bude prosakovat i do Evropy.

Dost spolehlivě se dá odhadnout i budoucnost Webu pro nejbližších několik málo let. Dokázal, že je životaschopný a atraktivní, takže zřejmě dozná značný přírůstek uživatelů a zřejmě i nějak vylepšené nebo rozšířené verze řídicího softwaru. Asi se ještě zjednoduší přechody mezi Webem a ostatními službami.

A dál? Předpovědi a prognózy mají jednu obecnou vlastnost. Předpovídají, kudy se bude vývoj ubírat, pokud půjde po stejných cestách jako dosud. V technice tomu není jinak. Prognózy předpovídají, že co je dnes rychlé, bude zítra rychlejší, co je vysoké, to bude vyšší, co je miniaturní, to nebude vidět. Věda i technika (a nejen ony) ale mají sklon občas překvapit objevem zásadně nových cest, takže co je dnes rychlé, to po čase ztratí smysl a bude nahrazeno nějak úplně jinak, co je vysoké, to se ukáže být výhodnější spíše nadél, a co je miniaturní, to v budoucnu nebude vidět, protože se to nebude vůbec vyrábět. U výpočetní techniky je pozorovatelný obzor obzvlášť blízko. Počítačové superdálnice se zřejmě prosadí, multimediální provoz na nich bude nejspíš hodně hustý a služby zprostředkované sítěmi budou skoro jistě populární. Ale jak budou vypadat a zda nakonec nebude všechno zase o něco jinak, to se dá předpovědět jen s velkým rizikem omylu. Vždyť, kdo před pěti lety věděl o Webu a před patnácti o síti INTERNET?

A u nás?

Síť INTERNET u nás existuje. Její česká páteř se jmenuje CESNET (Czech Educational and Scientific NETwork), spojuje vysokoškolská města a jsou k ní připojeny i četné další vědecké instituce, včetně řady ústavů Akademie věd. Jistě se k ní, teoreticky vzato, může modemem a komutovanou linkou připojit každý rozumně výkonný počítač (s procesorem 80386 a lepším). Úroveň a poruchovost naší telefonní sítě trochu prodlužuje vzdálenost od teorie k praxi. Celkový rozbor stavu počítačových sítí pro potřeby vědy a školství je téma na asi i kontroverzní článek. Omezme se na stručnou zmínku o Webu. Pro počítače připojené na INTERNET je dostupný. S rostoucím počtem uživatelů ale začíná být problematická kapacita linek a uzlů, jejich propustnost a tím i rychlost přenosu informací. Počítačové sítě se jistě budou ve světě rozšiřovat, jejich služby budou houstnout a uživatelů bude valem přibývat. My chceme patřit právě do tohoto světa a bez dobré infrastruktury bychom v něm nutně byli outsidery. To neplatí jen pro vědu, výzkum a vysoké školy, to platí i pro podnikatele, bankovnictví, státní správu, dopravu nebo obranu. Evropská unie počítá s přechodem na počítačový přenos organizačních údajů ve velmi krátké lhůtě. Abychom na to byli připraveni, musíme počítačové sítě včetně uzlů a kvalitních uživatelských počítačů rychle rozvíjet. Tím spíše, že máme co dohánět. Domyšleno do konce, znamená taková strategie masivní investice do stavby sítí trvalý příliv prostředků do jejich provozu, údržby a inovací a také některé tarifní úlevy pro ty, kdo síť používají k nekomerčním účelům, ale tím už se dostáváme k jinému tématu. Pro dnešek platí – Web je tady, funguje i pro nás a čeká, jak si s ním poradíme.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Počítače, internet

O autorovi

Milan Mareš

Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., (*1943) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR, v. v. i., se zabývá teorií rozhodování a teorií fuzzy množin. V letech 1993–1997 byl členem Akademické rady AV ČR. Je autorem knihy Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice (Academia, Praha 2006), a knihy Příběhy matematiky (nakladatelství Pistorius, Praha 2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné