Devonský útes u Koněprus

Nechci upřít prof. Chlupáčovi snahu o záchranu geologicky cenných území Českého krasu, která se v současné době nacházejí v blízkosti nebo v samém ohnisku těžby vápenců v gigantickém velkolomu Čertovy schody. Při hlubším pohledu na podané informace a na učiněné závěry se nemohu zbavit dojmu, že pan profesor (asi neúmyslně) činí problém těžby vápenců nepříliš průhledným a straní z nepochopitelných důvodů některým oblastem průmyslu a jiným nikoli.

Není pravda, že se vápence v poslední době překotně těží. Podle posledních materiálů vydaných Ministerstvem pro životní prostředí ČR se těžba vápenců (obzvláště vysokoprocentních) snížila v ČR oproti roku 1988 až o 40 % (u vápenců pro cementářské účely je to "jen" o 27 %). Také překotnost těžby je termín zavádějící. Těžaři musí těžit pouze podle licence, která je dočasná (pokud vím, zatím na Čertových schodech do r. 2005) a podle stanovených kvót. Nikterak nehájím ty, kteří exploatují (a devastují) krajinu, byť i na základě platných zákonů. Pouze nevidím při pohledu na hrůznou ránu do krajiny, kterou ukazuje doprovodná fotografie k článku, vůbec žádný rozdíl mezi těžbou pro ("ušlechtilé") potřeby potravinářského a farmaceutického (chemického) průmyslu a "zatraceníhodnou" těžbou pro cement. I z dalších důvodů mi není jasné, proč je v příspěvku prof. Chlupáče stále považována těžba pro chemický a potravinářský průmysl za jaksi hájenou ("... Protože jde o vápence výjimečně chemicky čisté, měly by být využívány skutečně jen pro odpovídající náročné účely...")? Ví pisatel, kolik stovek zbytečných druhů léků a kosmetických přípravků spolyká tisíce tun kvalitních vápenců? Je například výroba cukru a s ní spojená spotřeba vysokoprocentních vápenců v našich zeměpisných šířkách rozumná? O druhotném znečištění z chemických výrob ani nemluvě. Myslím, že se najde mnoho takových, kteří považují za potřebnou i výrobu cementu a vápna pro rekonstrukci zdevastovaného bytového fondu a obnovu památek.

Po důkladném seznámení s problematikou těžby vápenců jsem si jist pouze jedním. Že je nutno nejen osvětově, ale především prostřednictvím osvětových norem dát na vědomí podnikatelům ve vápenickém a cementářském průmyslu najevo, že některé krajinné celky budou prostě pro jakoukoli těžbu nepřístupné. Pouze dohoda a součinnost těžařů, vědců a ochranářů nemůže problém rozřešit. Jasné slovo musí dát právní norma, která určí kolik a kde těžit, kolik a čeho vyvážet. Podklady pro legislativu pak musí dát samozřejmě odborníci (jako např. prof. Chlupáč, o jehož erudici nelze vůbec pochybovat). Ti by se však měli zdržet jakýchkoli stanovisek ve vztahu, pro které odvětví průmyslu je vápenec vhodná surovina a pro které ne. Svět obchodu a průmyslu totiž žádné takové kategorie s preferencemi neuznává a slyší-li, že těžit je možno, najde vždy dostatek argumentů proti dílčím omezením. Pro ochranu přírody není ve skutečnosti až tak důležité, k čemu je vlastně těžká surovina potřeba, pokud samotnou těžbu zákony povolují a podnikatelé na základě řádných licencí těží. Spotřebovanou krajinu i s přírodními památkami nikdo nenahradí. Bohužel, jedním z argumentů těžebních společností je i naše nedůslednost v užívání odborných termínů. Ačkoli by Koněpruský útes, stejně jako další přírodovědné unikáty a pozoruhodnosti, rozhodně neměl být zničen, je v článku pro jedinečný krajinný jev použit termín "ložisko cenné suroviny".

Na závěr je třeba nahlas a otevřeně říci, že žádné tvrdší zákonné opatření k zastavení nebo výraznému omezení těžby není dnes k dispozici. Zatím jsou dobývací prostor v Českém krasu i licence řádně schváleny, mezi jinými i Ministerstvem životního prostředí ČR.