Novozélandská jeskyně Bohemia

V roce 1990 působila na Novém Zélandu výprava České speleologické společnosti. Cílem průzkumu se stala oblast Mt. Owen na severozápadě Jižního ostrova. Tvoří ji především arthurské mramory svrchního ordoviku. Kromě několika menších jeskyní se podařilo objevit dva rozsáhlé jeskynní systémy, které byly pojmenovány Achernar a Bohemia.

První z nich je spletí tzv. freatických kanálů (tj. kanálů vzniklých pod vodou), chodeb, dómů a šachet. Až na dně, v hloubce -252 m, je rozlehlý dóm Black Box. Vyvinul se na kontaktu karbonátů a podložních černých fylitů, které patří pravděpodobně ke graptolitickým břidlicím až fylitům Flora formace. Fascinující pohled na zdejší krápníkovou výzdobu byl důstojnou předehrou k později objevenému argonitovému překvapení v jeskyni Bohemia.

Průzkum, dokumentace, fotografování a odběry vzorků v 1540 m dlouhém systému Achernaru trvaly našemu devítičlennému týmu měsíc. Teprve několik dnů před koncem expedice jsme našli vchod do Bohemie. Podařilo se téměř nemožné a ve zbylém čase jsme zpracovali dokumentaci 3500 m chodeb s převýšením 393 m. Na víc nezbyl čas. Na plánu jeskyně zůstala spousta otazníků a i u chodeb 20 m širokých, ztrácejících se v neznámu. Navzdory nedokončenému průzkumu se Bohemia vyhoupla mezi nejvýznamnější jeskyně světa. Systém totiž ukrývá 810 m dlouhý a 60 až 110 m široký dóm, nazvaný Sen albeřických jeskyňářů. Je to nejen největší podzemní prostora Nového Zélandu, ale zároveň jedna z největších na světě. Navíc strop dómu pokrývá v obrovských souvislých plochách změť sněhobílé aragonitové výzdoby, doplněná měkkou hmotou hydromagnezitu. Bylo by velice obtížné jmenovat nejkrásněji vyzdobené jeskyně světa, ale Bohemia asi zaujme jedno z předních míst.

S těmito výsledky jsme výpravu OWEN 90 museli podle plánu ukončit. Trvalo čtyři roky, než se podařilo zorganizovat druhou novozélandskou akci OWEN 94, tentokrát s cílem dokončit průzkum v jeskyni Bohemia.

Zélandští jeskyňáři v době naší nepřítomnosti nezaháleli a pokračovali v poznávání chodeb, především těch "nejvyzývavějších", označených otazníky. Průzkum prováděly menší skupiny v kratších časových údobích a akce bohužel nikdo nekoordinoval. Ani mapová dokumentace nebyla zpracovávána tak podrobně, jak je to běžné u našich speleologů. Proto hned na začátku výpravy v roce 1994 bylo nutné seznámit se podrobně s téměř 3 km chodeb objevených místními jeskyňáři, a teprve potom se mohlo pokračovat v systematické práci započaté r. 1990.

Během sedmi týdnů v únoru a březnu 1994 jsme objevili a zdokumentovali přes 800 m nových prostor, z toho část připadla na obtížně lezitelný komín s extrémně lámavými stěnami. Komín dával naději proniknout do vyšších pater jeskyně, o což jsme se bezvýsledně snažili i z povrchu. Hledali jsme hypotetický horní vchod. Celková délka jeskynního systému Bohemia tak vzrostla na 8 km a denivelace činí 663 m.

Nejdůležitějším objevem se stala zdánlivě bezvýznamná boční chodba, kterou protéká říčka. Viděli jsme, že mohutný meandr je celý zaříznut v podložních fylitech a pouze strop je tvořen šikmo ukloněnou deskou karbonátů. Tento poznatek nás donutil vrátit se do gigantických dómů a navazujících chodeb a znovu velmi podrobně studovat příčné profily prostor založených na kontaktu karbonátů a podložních nekrasových hornin. V praxi to znamenalo zlézat a dokumentovat nesmírně drolivé stěny, nebo se naopak protahovat mezi obrovskými zřícenými stropními bloky až na skalní podloží.

Výsledky průzkumu jsou překvapující. Eroze dosáhla ve fylitech hloubky i patnácti metrů. Původně jsme zastávali názor, že obrovské prostory vznikly na bázi karbonátů boční (laterální) erozí původně freatických kanálů. Na základě nových poznatků se zdá, že když krasové zahlubování výše ležících chodeb dosáhlo podloží karbonátů, nedošlo k zmíněnému bočnímu rozšiřování, jak můžeme vidět například v mohutných chodbách francouzské jeskyně Pierre St. Martin, ale zahlubování pokračovalo do fylitů. Teprve když fylitové kaňony dosáhly takových rozměrů, že byla narušena stabilita jejich stěn a stropů, začaly se drobit a opadávat stropní bloky a sesouvat stěny. Tímto způsobem se prostory zvětšovaly, ale především v měkkých a méně soudržných fylitech. Karbonátový strop byl poznamenán destrukcí jen velmi málo. Zřejmě máme co činit zatím s největší prostorou vytvořenou ve fylitech. Zcela otevřená zůstává otázka zřetelných stop tektonických pohybů na kontaktu fylitů a karbonátů. Je třeba zabývat se geologickou pozicí fylitů, jejich stářím a vložkami vulkanických hornin, které též byly v jeskyni objeveny. Rentgenové analýzy vzorků různých typů unikátní výzdoby ukázaly, že v jeskynní výzdobě převládá čistý aragonit a v případě měkkých forem čistý hydromagnezit.

Během výpravy se řešily i jiné úkoly než speleo-geologický průzkum. V neposlední řadě to bylo měření teplot a průtoků vody, filmovalo se a několik akcí jsme věnovali fotografování. Pokud budeme výpravu hodnotit z hlediska provedené dokumentace, průzkumu a množství kvalitních fotografií, byla expedice velice úspěšná. Vezmeme-li však v úvahu, že jsme na Zéland odjížděli s úmyslem dokončit průzkum Bohemie, expedice svůj cíl "nesplnila". Poodhalením mechanizmu vzniku obřích dómů a objevením mnoha nových geologických prvků však bylo nastoleno takové množství dalších otázek, že jsme již při likvidaci tábora u jezera Bulmer Lake zahájili přípravy na expedici OWEN 96.¹⁾